Nejlepší velikonoční beránek?Nejlepší velikonoční beránek? MDŽ nebo Den matek?MDŽ nebo Den matek? Jak vyfouknout velikonoční vajíčkoJak vyfouknout velikonoční vajíčko Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Velikonoční nadílka
Soutěžte s námi o 350 skvělých výher
do konce zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Pátek 29.03. 2024
Dnes má svátek Taťána
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Štěstí z druhé ruky

5. 05. 2018 | Vaše příběhy
Roky jsem dělala asistentku prodeje pro jednu nadnárodní společnost. Milovala jsem svou práci. Ještě víc jsem milovala svého manžela, a láska k mým dvěma dětem, tehdy tříleté Luise a osmiletému Sebastianovi se nedala ani konkretizovat. Milovala jsem je, miluji a milovat budu vždy. Tak moc, že bych kdykoli srdce bijící v mé hrudi jako lvice vyrvala, rozdělila na dva stejné díly a každému ze svých milovaných dětí darovala kus, kdyby ho potřebovaly.

To jsem ovšem nepočítala s tím úrazem. Ale co bych pro Sebastiana neudělala? Vracel se zrovna ze školy, my s Luisou na něj čekaly na chodníku na protější straně rušné ulice. Chodil už do školy i ze školy sám, měl naučeno vždy se pečlivě rozhlédnout a být maximálně opatrný. Nyní ale viděl malou sestřičku, která na něj zamávala a poslala vzdušnou pusinku. Luisa je herečka, to se jí nedá upřít. Doma se s bratrem rvou jako koně, div, že si oči nevyškrábou. Jakmile ji ale vyšňořím do pestrých šatiček, vlásky jí sepnu do mini culíčku, protože ještě nedorostly na pořádný ohon, na nohy obuje roztomilé mini botičky a vyjde ven, bratra by samou láskou sežrala.

Sebastian se tentokrát nerozhlédl, a řítil se na něj obrovský zásobovací vůz. Mateřské pudy mě vymrštily vstříc nebezpečí. Odhodila jsem drobné dětské tělíčko, a sama byla smetena bočním nárazem. Bylo štěstí, že mladý řidič stihl použít brzdu, jinak by mé děti byly polosirotky.

Odnesla to „jen“ noha. Slovo jen používám s nadsázkou, protože tato nehoda mě upoutala na řadu měsíců zprvu na nemocniční postel, posléze na mnohem milejší, přesto však postel domácí.

Osm měsíců na mě v práci nemohli čekat. Když mi po osmi měsících skončila nemocenská a já děkovala pánu bohu, nebo kdo nás tam nahoře hlídá, že mohu chodit a nemám ani žádné větší následky, hledala jsem práci novou.

„Neboj, něco se určitě najde, s tvým vzděláním,“ uklidňoval mě manžel. „Já nás přece uživím.“

Právě to vzdělání byl problém. Kdybych já byla obyčejná prodavačka, švadlena, či třeba cukrářka, to bych měla míst! Já ale jsem absolventkou vysoké školy s velmi specifickým zaměřením. Mám červený diplom z fakulty humanitních studií, obor Obecná antropologie - integrální studium člověka. S tímto glejtem jsem si připadala jako toreador v Praze na Václaváku nebo potápěč v neoprenu na Sahaře. Bylo štěstí, že si můj spolužák z gymnázia, Radek Štěpnička, vzal za ženu ekonomickou vedoucí v mé současné, dnes už vlastně bývalé firmě. Ta mi místo dohodila a já jí za to zůstanu navždy vděčná.

Nyní jsem ale stála na novém začátku. Musela jsem si najít novou práci. Nikterak jsem nedoufala, že seženu tak skvělou práci, jako jsem měla, věřila jsem ale, že nějakou práci prostě seženu.

Po šesti měsících marného hledání jsem byla tak zoufalá, že bych vzala cokoli, třeba reklamu na KFC v podobě molitanem napěchované masky kuřete v ulicích města. Napadla mě třeba i uklízečka kravína, kdyby v blízkosti našeho velkého města nějaký kravín vůbec byl.

Pro většinu zaměstnavatelů jsem byla moc vzdělaná.

„To přece nemyslíte vážně, paní Marešová, že byste dělala pomocnou sílu u nás v kuchyni?“ zeptala se mě šéfkuchařka v jídelně, která sousedila se školou, kterou můj syn navštěvoval.

„A proč ne?“ ptala jsem se, rdíc se, jako by práce byla něco odporného, čeho se každý normální člověk štítí.

„Vy, se svým vzděláním?“ odbyla mě a bodře se zasmála. Tím považovala věc za vyřízenou. Stejně jsem dopadla na všech poštách v okolí a ve všech firmách, které jsem oslovila.

„Tak ať mě tedy, když jsem tak nej, někdo nechá dělat ředitele zeměkoule!“ obrátila jsem se jednou na svého muže, neuvědomujíc si, že křičím.

„Nekřič, vyděsíš Luisu, bude si myslet, že se hádáme,“ děl můj choť. Tomu se to řekne, ten práci má. Nemusel ji přerušit, když mu na pupek klepaly postupně dvě děti, nemusel je kojit a měl to štěstí, že náklaďák se na našeho syna řítil právě ve chvíli, kdy jsem na kraji chodníku stála já, nikoli on.

V tu chvíli jsem se zarazila. Neměla bych hřešit. Je přece veliké štěstí, že jsem na tom chodníku stála. Nestát tam, neumím si představit, co by s naším Sebastiankem bylo. Je obrovský rozdíl, když auto odhodí statnou, dobře živenou ženu, a když odhodí drobné tělíčko malého chlapce.

Po dalším měsíci jsem konečně přijala práci „doprovod na veletrzích, výstavách a firemních akcích“. Připadala jsem si jako prodejná holka, když jsem coby hosteska dostala hned na první akci, mezinárodní výstavě koček, plyšový obleček kočičky, na hlavu jsem si připevnila čelenku s oušky a nechyběly ani silonové fousky na gumičce pod nosem. S povděkem jsem si vzpomněla na plyšové kuře, které chodí po ulicích. Já byla zavřená v obrovské hale, v době, kdy teploty venku atakovaly třicet pět Celsiových stupňů a v budově právě přestala fungovat klimatizace. Připomínala jsem spíše chcíplou kočku, než nadpozemsky krásné stvoření. S povděkem jsem si uvědomila, že plyšový ocas přišpendlený k proklatě krátké sukénce má mimo to, že o něj co chvíli zakopnu a na toaletě jsem ho málem spláchla do záchodu také své velké plus. Do konce akce jsem ho používala coby vějíř a oháněla jsem se jím tak, že si to jeden z návštěvníků, buclatý pán ve věku mého otce, vyložil jako flirtování. Při odchodu mi vtiskl do ruky svou navštívenku, mrkl na mě a zašeptal, že bude diskrétní.

Vydržela jsem ještě dvě podobné akce, a s prací nadobro sekla.

Pak mi kamarádka dohodila místo v samoobsluze v centru města.

„Vedoucí chtěla sice někoho vyučeného, ne s vyšším vzděláním, aby sis moc nevyskakovala, já ji ale zlomila,“ mrkla na mě šibalsky kamarádka.

Práce se mi líbila. Brzy se ale ukázalo, že já si vyskakovat nebudu. A co víc, já se po pouhém týdnu už jen ploužila. Můj zraněný, vyléčený a nyní opět bolavý a nateklý kotník mi dal jasně najevo, že tudy cesta nevede. Práci jsem musela, s bolavým srdcem a nyní opět i kotníkem, opustit.

Čtrnáct dní jsem pro Luisu do školky pouze kulhala, až se mě učitelka ve školce soucitně ptala, pro koho jsem zase skákala pod auto.

„Říkám ti, že nás uživím,“ opakoval můj muž ve chvíli, kdy už bylo jasné, že nás neuživí. Ne tak, abychom nemuseli slevit z našeho obvyklého standardu. Neuživí nás, abychom mohli našim dětem zajistit zájmové kroužky, školní výlety, lyžařské výcviky a společně jako rodina si zajet jednou do roka k moři. Když můj manžel bude jediný živitel rodiny, budu si každou návštěvu kadeřníka, pedikérky či maséra vyčítat a zákusek, který si jednou týdně dopřávám s kamarádkou v cukrárně na růžku, mi bude hořknout na jazyku. Budu se muset rozloučit s obměnou šatníku každou sezonu, abych se svému muži neokoukala a líbila se mu stále stejně, a možná budu muset oblečení pro sebe kupovat v second handu. Štítivě jsem se zapitvořila jen při té představě.

„Co ti je? Ty o mně pochybuješ?“ ptal se manžel, který si můj kyselý ksicht vzal jako narážku na sebe.

„Nikoli,“ řekla jsem nadřazeně, a uvědomila jsem si, že ještě horší by bylo, kdyby má malá Luisa, má princeznička, měla vyměnit své krásné nové šatičky za sepraná trička a tepláčky s vytahanými koleny ze sekáče.

Nakupuje tam ale spousta lidí, prolétlo mi hlavou. Neříkala mi snad nedávno Gábina, že je zoufalá, protože jediný sekáč v naší čtvrti brzy zavřou?

„Paní se stěhuje někam na druhý konec republiky, prý za dětmi. Sekáč buď pustí někomu jinému, nebo ho prostě zruší,“ zoufale kousala do nerezové lžičky při našem sedánku v cukrárně.

Ani jsem nevěděla, že Gábina do sekáče někdy vlezla, natož že je jeho pravidelnou zákaznicí. Její oblečení i oblečení jejího malého Filípka vypadá tak moderně, čistě a…nově.

Ráno, cestou ze školky, kam jsem odvedla svou malou parádnici, jsem se ploužila ulicí směrem k sekáči v naší čtvrti. Stydlivě jsem nahlédla dovnitř. Doufala jsem, že teď ráno bude obchůdek prázdný a nikdo si mě nevšimne. Mýlila jsem se. Paní ve věku kolem šedesátky, pečlivě udržovaná žena s obličejem roztaženým do nikdy neutuchajícího úsměvu, mě halasně vyzvala, ať jdu dál. Krámek byl narvaný ženami všech věkových kategorií. Některé vypadaly, jako by si jen v domácím oblečení vyběhly od plotny. Jiné ovšem budily dojem vznešených a dobře situovaných dam. Když jsem mezi přítomnými zaregistrovala samu ředitelku okresního soudu, kterou znám, protože jsme s ní uzavírali kontrakt v době, kdy já byla ještě asistentkou prodejního oddělení v mém již minulém zaměstnání, touha utéci vzala za své.

Jen se kouknu, a vypadnu, dodávala jsem si odvahy. Krámek jsem opouštěla s balíčkem obsahujícím dvě značková trika pro Sebastiana. No uznejte, že jsem tam ta značková trika, ještě k tomu z dílny výrobce, který je srdci mého syna nejbližší, nemohla nechat? Byly za pakatel, a jak jsem později při praní zjistila, jedno z nich bylo dosud nenošené.

„Maminečko, ty jsi anděl,“ ocenil mě můj syn za překonání mého studu a překročení prahu tak bezvýznamného zařízení, jakým je second hand.

Nebudu vás dlouho napínat. Protože bych těžko hledala práci, která by mě naplňovala a dovolila mi ji vykonávat i s mým bolavým kotníkem, dohodla jsem se s majitelkou krámku, a ten od ní brzy převzala. Dnes jsem paní podnikatelka. Vedu malý a stále jediný sekáč v naší čtvrti. Práce mě neskutečně baví. O to víc, že minulý týden jsem zjistila, že má dřívější nadřízená, paní Zemánková, je mou pravidelnou zákaznicí. A nejen ona, také třídní učitelka dnes už mé malé školačky Luisy, paní učitelka Kučerová, se zde občas zastaví.

„S mou nekonfekční velikostí mám problém na sebe sehnat něco v normálním obchodě,“ omluvila se při první návštěvě, když zjistila, že krámek změnil majitelku. Bylo ovšem znát, že sem chodí nejen pro to, že by se její boky nevešly do běžných kalhot nebo sukně. Paní učitelce občas něco odložím, občas záměrně většího, než by jí padlo, abych jí zalichotila, že má postavičku jako mladice. Ona za to nedá na Luisu dopustit. Inu…výměnný obchod.

Konečně jsem našla práci svých snů, a našla jsem ji z druhé ruky a zcela náhodou.


čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Štěstí z druhé ruky:

Štěstí z druhé ruky
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Přeji hodně zdraví a ať Vás práce pořád baví.
Obrázek uživatelky
profil
Drzim pesti. Smajlík At se dari a prace Vas i nadale bavi.

Pri cteni tohoto clanku jsem si vzpomnela, ze se rika: "Clovek ma vystudovat takovy obor, ze i jeho babicka pozna, co bude delat." S timhle oborem se tezko shani race. Taky znam jednoho antropologa, ktery se zivi jako obchodnik. A ve volnem case si zaskoci ucit na univerzitu.

Ve skolstvi opravdu nejsou velke penize na platy. Nedivim se, ze pani ucitelka chodi do sekace.
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles

Kraslice