Hrajte s námi SUDOKU online !Hrajte s námi SUDOKU online ! Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024 8 rad, než se rozhodnete vyběhnout8 rad, než se rozhodnete vyběhnout Pampeliškový med - nejoblíbenější receptyPampeliškový med - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Pátek 19.04. 2024
Dnes má svátek Rostislav
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Tatínkův úraz

20. 01. 2012 | Vaše příběhy
Bylo to v létě roku 2008. Já byla v šestém měsíci těhotenství a ten den mi doktor konečně s jistotou potvrdil, že čekáme chlapečka a já se těšila, jak budu konečně nakupovat modrou výbavičku. Ten den jsem šla k našim, kteří bydlí kousek od nás. Taťka měl zrovna dovolenou a já celé rodině s radostí oznámila, že čekáme chlapečka a že je vše v pořádku.

Táta opravoval v otevřené garáži auto. My s mamkou jsme byly v kuchyni a povídaly jsme si. Najednou jsme slyšely taťku, jak hrozně křičí a pak velkou ránu. V tu chvíli jako by se vše zastavilo. Běžela jsem k oknu a viděla taťku ležícího na zemi a auto nabourané ve zdi dílny. Okamžitě jsem bosá běžela ven, srdce mi tlouklo a slzy se mi kutálely po tvářích. Když jsem doběhla k taťkovi, byl celý bílý a měl úplně modré rty, hrozně jsem brečela a ptala se, co mu je, táta mi jen řekl, ať rychle zavolám záchranku.

U táty zůstala máma, která byla v šoku a jen brečela. Já bosa běžela k babičce do obýváku a vytočila jsem číslo rychlé záchranné služby. Babička chodila sem a tam a děda šel ven k mamce a taťkovi. Když telefon zvedla operátorka, byla jsem tak uplakaná a udýchaná, že jsem ze sebe nemohla dostat srozumitelná slova, operátorka mne uklidňovala, ať se nejdřív uklidním, že to bude dobré, po chvíli jsem jí sdělila, co se stalo, že si myslím, že tatínka auto přejelo, ale že je při vědomí a komunikuje, sdělila jsem jí potřebné údaje a dodnes vůbec nevím, zda jsem jí poděkovala za ochotu a za to, že mne tak uklidňovala.

Zase jsem bosá běžela k tátovi, před domem je to vysypané hrubými kamínky, ale já v tu chvíli nic necítila, žádnou bolest, jen jsem měla šílený strach, že tatínka ztratím. Mamka klečela u táty a já, když jsem opět přiběhla k němu, jsem si všimla tolika krve a jeho zakrvácené nohy. Ptala jsem se, co se mu stalo a táta nemohl skoro mluvit, jen naříkal bolestí a byl celý bledý, pak mi řekl, že má žízeň a babička mu přinesla napít. Já jsem šíleně brečela, v tu chvíli jsem úplně zapomněla na mé bříško, ve kterém rostl náš chlapeček. Děda šel otevřít vrata a vyčkával u nich, až záchranka přijede. Když jsem z dálky slyšela houkání, hrozně se mi ulevilo. Když záchranáři dorazili, vylíčila jsem paní doktorce, co se asi stalo.

Paní doktorka tátovi okamžitě dala kapačku s něčím proti bolesti, hladila ho po ruce a říkala, že to bude dobré, ať vydrží, že za chvíli se mu uleví. Během chvíle už táta nebyl tak bledý a řekl, že auto ho nepřejelo, ale že ho hrozně bolí nohy. Paní doktorka mu prohmatala nohy i břicho a řekla, že auto ho nejspíše nepřejelo, ale že má nejspíše otevřenou zlomeninu, a tak mu okolo nohy dali provizorní nafukovací dlahu. Já tátu držela za ruku a říkala mu, ať se drží a že ho mám moc ráda, táta mi jen řekl, ať se držím já s prckem. Když tátu na lehátku vezli do sanitky, obě jsme s maminkou brečely a táta jen stěží zvedl ruku na pozdrav. Byla to snad nejhorší chvíle v mém životě. Nevěděli jsme nic. Volala jsem manželovi, který, jak to šlo, přijel z práce a jeli jsme do nemocnice. Já, ač si jindy potrpím na líčení a pěkné oblečení, jsem jela v ušmudlaných, domácích elastických kalhotách a ve vytahaném tričku a pantoflích. Když jsme dojeli do nemocnice, tatínek byl po operaci a ujal se nás hodný pan doktor, který nám řekl, že udělali rentgen a táta žádné zlomeniny ani vážná zranění nemá, ale že má až na kost sedřený kotník a že něco takového ještě neviděl, že to je jak kdyby mu tam vybouchl granát a že udělají vše pro to, aby mu nohu zachránili, ale nikdo neví, co se přihodí a jak se vše bude hojit a že máme raději počítat i s případnou amputací. Táta má špatnou srážlivost krve a tak jsme se obávali nejhoršího. Odpoledne jsme šli tátu navštívit, kvůli silným bolestem mu museli dávat morfium a tak táta mluvil z cesty a máma se zhroutila. Utěšovala jsem ji, že to bude dobré, že to zvládneme a že vše dobře dopadne. V prvních dnech to vůbec nebylo dobré, díra v noze se nehojila a táta měl stále silné bolesti. V tu dobu pan doktor přišel s tím, že zkoušejí nějaký nový gel na taková zranění, která se těžko hojí a že ho tátovi dají. Tento gel zřejmě zachránil našemu tátovi nohu, protože po každé aplikaci bylo vidět zlepšení. Táta byl v nemocnici tři měsíce a my za ním každý den jezdili skoro celá rodina.

Ke konci už na tom táta nebyl psychicky dobře, ale nakonec to zvládl. Noha se mu za pomoci moc dobrých doktorů a zázračného gelu uzdravila. O naší nemocnici každý moc dobře nemluví, ale já děkuji pánům doktorům z ortopedie a chirurgie, protože byli úžasní a měli opravdu lidský přístup, což se jen tak nevidí. I sestřičky byly hodné, i když ne každá, ale tak už to prostě chodí. Na podzim tatínka propustili konečně domů. Sice musel každý den na převazy, ale byl s námi doma. O deset dní později se nám císařským řezem narodil náš chlapeček. Ještě ten den za mnou přijela skoro celá rodina a tatínek ke mně ještě o berlích přišel, dal mi pusu a hladil mě po ruce, po tvářích mu tekly slzy. I mně tekly slzy. Vše dobře dopadlo a já ani nevím, jestli jsem všem poděkovala. Jestli jsem poděkovala paní operátorce, jestli jsem poděkovala úžasným záchranářům, kteří se chovali profesionálně a lidsky. Snad jsem jim poděkovala a jen si to nepamatuji, protože jsem tenkrát byla v šoku. Tatínkovi na noze i po několika plastických operacích zůstala nepěkná jizva, ale čert vem jizvu.

Vše dobře dopadlo, táta nepřišel o nohu a po několika měsících mohl opět nastoupit do práce, do které se přímo těšil. Nevím, jestli je Bůh, ale moc jsem mu děkovala za to, že nakonec vše dobře dopadlo. Celá naše rodina držela při sobě a tato zkušenost nás ještě více sblížila, ale já už pokud možno nechci nic takového zažít.

Lipsas - čtenářka
ChytráŽena.cz



Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
 
Čtěte také



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
a teď už mohu psát. Čím jsem starší, tím mám častěji slzy v očích. Příběh moc smutný, ale konec dobrý, všechno dobré. Mějte se stále všichni tak rádi jako při tatínkově nehodě!Smajlík SmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
JEště že všechno nakonec dobře dopadlo. Přeji celé rodině hodně zdraví.
Obrázek uživatelky
profil
A vy ste veľmi dobrá a súdržná rodina, vidno, že sa máte všetci radi a záleží vám na všetkých členoch rodiny.
Prajem vám všetkým, aby ste sa už o nikoho z vás nemuseli takto báť a aby váš malý synček vyrastal v šťastnej rodine.
Obrázek uživatelky
profil
Moc pěkný příběhSmajlíkještě, že to tak dobře vše dopadloSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles