Úřední jednání

Nemám ráda běhání po úřadech. Ač mám sama ekonomické vzdělání, přímo nenávidím papírování, vyřizování nejrůznějších žádostí či jiné obíhání úřadů. Už jen proto, že vyplňování je víc a víc složité, úředníci víc a víc nepříjemní, řady čím dál delší, času nám zbývá čím dál méně a na výsledek si musíme čekat až příliš dlouho. Pokud se ho ovšem dočkáme, že? To uvádím právě proto, že onomu papírování se nevyhnou ani lidé starší, často nemocní, špatně vidící a slyšící. Ač na nás média chrlí stále víc informací o demenci, zapomínání a dalších civilizačních nemocech, na úřadech jako by se na to zapomínalo.

Nedávno jsem byla opět na jednom takovém úřadu. Cíleně uvádím, že to nebyla sociálka a jí podobná zařízení, kde občas chápu nervozitu úředníků a často i odměřený přístup ke klientům. Dokonce na úřadu nebylo ani moc lidí, už vůbec jsem tam nezahlédla nikoho, kdo by jen vzdáleně připomínal nepřizpůsobivého občana. Přesto jsem tam vyslechla a byla svědkem velmi nepříjemného chování.

Po příchodu na úřad jsem si vytiskla na vyvolávacím systému dle svého jména a data narození kartičku s pořadovým číslem. Čekala jsem jen chvíli, a už se objevilo mé čísílko na světelné tabuli. S potěšením jsem vstoupila do kanceláře a pozdravila. Úřednice tam byly dvě. U té druhé seděl stařičký dědeček. Musel být rozhodně starší, než můj otec, kterému se blíží osmdesátka. Děda se hrbil nad papírem.

Já podala své úřednici příslušnou žádost, kterou jsem již měla vyplněnou, a čekala jsem na vyřízení. Mezitím druhá úřednice spustila ostře na dědečka:

„Zase to máte špatně, dědo!“

„Cože?  Zase? To musím zase přepisovat?“ zeptal se starý pán.

Překvapilo mě už to familiární oslovení. Ač pán byl starý a mohl být klidně i dědou dané úřednice, přesto by si neměla takové oslovení jako úřední osoba dovolit.

„A můžu si to vyplnit tady?“ zeptal se děda.

„Kdepak, blokoval byste ostatní lidi, co čekají,“ odpověděla úřednice.

„Ale tam nikdo není!“ ohradil se smutně děda.

„To nevadí, ale může někdo přijít.“

To jsem ještě spolkla poznámku o tom, že kdyby na chodbě někdo nově příchozí čekal, objeví se to přece úřednici na terminálu.

„Já už to ale vyplnil pětkrát. Musím si vzít prášek, jsem tu už dvě hodiny,“ poznamenal starý pán.

„To mě nezajímá. Buď to vyplníte správně, nebo máte smůlu,“ odsekla úřednice.

Bylo mi pána líto. Seděl tam jako hromádka neštěstí. Nespokojeně jsem zakroutila hlavou. Nejspíš si toho úřednice všimla, protože se nad ním smilovala.

„No dobře, podívejte. Tady napíšete toto, tady tohle, a pak už jen opíšete tady to.“

Úřednice vpisovala čísla z dokladů, který pán přinesl s sebou. Vyplnila celý tiskopis, otočila ho směrem k dědovi, ukázala mu ho a zeptala se: „Už tomu rozumíte?“

„Ano, jste moc hodná,“ rozzářil dědeček svou tvář a chystal se odejít.

„No, tak přesně tak to napíšete,“ usmála se na oplátku úřednice, a před našima očima celý formulář roztrhala na kousky.

Děda se celičký roztřásl. Vytáhl si z kapsy nějaké léky a rozhlížel se kolem sebe.

„Potřebuji zapít léky,“ řekl pak.

„To si musíte něco koupit, na chodbě je automat,“ odsekla úřednice.

„Ale já s tím neumím,“ poznamenal děda. Z posledních sil se zvedl a urychleně odcházel. Mezitím má úřednice orazila doklady, které jsem přinesla a založila je do složky. Byla jsem hotová. Při odchodu jsem si neodpustila, abych té druhé příšerně nevynadala. Mluvila jsem něco o stížnosti i o tom, že jí přeji, aby jednou dopadla přesně, jako klient, který právě opustil kancelář.

Doběhla jsem pána. Ptal se právě nějaké paní, kde by sehnal něco k pití, protože jednak neměl drobné a jednak s automatem neuměl zacházet.

„Počkejte, pane,“ křikla jsem. Měla jsem u sebe dost drobných a v automatu mimo kávy byl naštěstí i džus. V okamžiku měl starý pán kelímek ve svých dlaních.

„Já mám ale jen toto,“ ukazoval mi pětisetkorunovou bankovku.

„A já nechci vůbec nic. Však jsme lidi, musíme si pomáhat,“ řekla jsem, protože jsem se styděla za všechny lidi v mém věku, kteří se chovají stejně, jako úřednice v kanceláři.

„Víte, já to mám na srdce. Když mi ta paní tu žádost roztrhala, nebylo mi vůbec dobře. Vždyť já tu jsem už potřetí, a pokaždé mě pošle, abych to vyplnil znovu.“

Pán zřejmě neměl nikoho, kdo by mu s formulářem pomohl. A protože jsem neměla ten den už nic důležitého na práci, nabídla jsem pánovi, že mu formulář vyplním.

Neumíte si představit tu vděčnost v jeho očích!

Mě jen mrzí, že na úřadech jsou často nepříjemní zaměstnanci, kteří by se nehodili ani do cirkusu na krocení zlé zvěře. Nad tím by se měli ti, kteří je vybírají, pořádně rozmyslet…