Vánoční hledání

Byl Štědrý den a my jsme se s přítelem po rozbalování dárků chystali na vánoční večírek, který je asi dvacet minut cesty od našeho domu. Chtěli jsme už dávno vyjít, protože jsme měli už půlhodinové zpoždění, ale pokaždé jsme něco doma museli vyřešit.

Chodili jsme po domě a kontrolovali jsme, zda jsou všechny svíčky zhasnuté, jestli jsou všechna elektrická světýlka také zhasnutá a jestli jsme nenechali chlebíčky a cukroví na stole. Máme totiž tři kočky a většího psa a nechtěli jsme, abychom potom přišli domů a všechna má kulinářská práce byla ta tam. „Nezavřeme kočky raději ke sklepu? Ty dvě hodiny tam vydrží. Nebudeme přeci riskovat, že nám povalí stromek, určitě budou okukovat ozdoby a nevíš, jestli si s nimi budou hrát,“ řekl přítel Láďa a já mu dala za pravdu.

Pochytali jsme kočky a šup s nimi ke sklepu, kam jsme jim dali vodu, granule a dvě velké deky. Všechno bylo tedy v pořádku a my jsme s klidným srdcem odešli na vysněnou vánoční párty. Byla asi jedna hodina ráno a byli jsme značně v náladě z alkoholických drinků, když naše kamarádka se nám svěřila se smutným faktem.

Prý nějací výrostci pouštěli dnes odpoledne na Štědrý den petardy a prskavkama všude mávali, že její malinký pejsek byl tak vyděšený, že utekl ze zahrady. Pejska měla vždy doma, ale právě kvůli hluku ho pustila na zahradu, aby se vyvenčil a pak se vrátil. Po deseti minutách ho prý volala domů a yorkšírek Jerry nikde. Polonahá tedy vyběhla na zahradu a po psovi ani stopa. Jen si všimla malé dírky v plotě, která tam je ale odjakživa. Nikdy ji nenapadlo, že by Jerry utekl, ale strach a vyděšení udělaly své. Mně a Láďovi jí bylo líto, protože se jí rýsovaly v očích slzičky. Chtěli jsme ji rozveselit a tak jsme ji nabídli panáka na uklidnění, ale odmítla s tím, že se ho vydá hledat a že třeba sedí u dveří a bojí se.

S Láďou jsme se na sebe podívali a řekli jsme si, že ji chápeme a že půjdeme hledat Jerryho s ní. Stejně nám už večírek stačil a aspoň venku vystřízlivíme. „To jste moc hodní,“ děkovala nám Janička a vyrazili jsme na cestu.
Temnými ulicemi jsme bloudili asi hodinu a já už byla celá promrzlá, když vtom jsem si všimla, že u stromu se něco malého hýbe. Začala jsem radostně poskakovat a běžela jsem ke stromu, když  vtom se na mě útočně vrhl malý pes a neurvale na mě štěkal. „Jéé, to je Jerry! Pojď ke mně...“ volala a lákala ho Jana, ale Jerry byl tak vyděšený, že byl agresivní i na mě a stejně utekl. Ani za svojí paničkou nešel. A dostala jsem od Jany vynadáno. Prý proč jsem tak jančila, když jsem ho viděla. Je to malý pes a na něj se musí klidně. Jen jsem si odfrkla a v duchu jsem si řekla, že je to jen malý rozmazlený čoklík. S Janou jsme hledali ještě další půlhodinu, dokud mě to vážně už nepřestalo bavit a Láďa už měl toho také plné zuby. Proto navrhl, že půjdeme všichni domů, že Jerryho půjdeme hledat zítra, že už bude určitě klidný. A navíc můžeme dát jeho fotku na internet, kde si jistě někdo všimne. Jana tedy souhlasila a já byla nesmírně ráda, že si dám doma horkou vanu a svařáček.

Došli jsem s Láďou domů a čekal nás šok. Nejenže nám náš pes ze msty, že jsme ho nechali doma samotného a navíc bez koček, rozkousal všechny ruličky toaletního papíru, ale ještě poshazoval všechny ozdoby na stole. Ani nevím, co ho to napadlo, vylézt na stůl. Naštěstí stromeček byl v pořádku. Benjíka jsem pokárala a chtěla jsem se pustit do úklidu, když vtom na mě křičí ze sklepa Láďa. Došla jsem tedy za  ním a ptala jsem se ho, co se tak vážného stalo, že řve jak na lesy. „Kočky! Tady nejsou, zdrhly okýnkem ve sklepě!“ Málem mě skolil infarkt! Naše dvě kočky jsou perské, citlivé na všechno a třetí Minduška je naše akční akrobatka. To určitě ona utekla jako první a ty dvě peršanky to opakovaly po ní. Hrůza a děs! Nedalo se nic dělat a museli jsme jít hledat. Ty dvě by venku do rána jistě zemřely. A pokud ne, tak by je někdo chytil a nechal by si je. Jsou totiž hodné a rozmazlené a s každým se hned kamarádí.
 
V mysli jsem si představovala jen to nejhorší a v očích jsem měla slzy. „Ještě zavolám Janě, aby nám šla pomoct. Je jedno, že jsou tři hodiny ráno, kočky se musí najít za každou cenu!“ hučela jsem do Ládi a ten jen přikyvoval. A jak na naši žádost reagovala Jana? Prý už spí, ať se nezlobíme, že je hodně unavená a že nám přeje hodně štěstí v hledání. A ještě měla takovou drzost, že nám řekla, ať se ještě podíváme po Jerrym. Jasně, na tohle jí jsme dobří.
No co se dalo dělat, s Láďou jsme hledali sami. Věřte nebo ne, když jsme hledali asi půl hodiny, všimla jsem si u okolních bytovek něčeho malého, co leze do křoví. Rychle jsem utíkala na místo činu, klekla jsem si  na kolena a civěla do tmavého křoví a volala jsem čičiči. Nic, ani žádná odezva. Láďa to zkoušel taky a když ani tak žádná kočka nevylezla, tak se Láďa rozhodl, že tam jednoduše vleze.

Tak jo, řekla jsem si a modlila jsem se, aby chytil už konečně jednu z našich koček. Ovšem omyl. Jak Láďa šmátral rukou ve křoví, tak tam něco začalo vrčet a to zvíře se Láďovi zakouslo do ruky. Začal křičet a mně už bylo jasné, že to není ani jedna z našich koček, nýbrž Jerry. Chudák pes se Láďova křiku lekl už úplně a utíkal pryč, co mu tlapky stačily. A chudák Láďa si otíral ruku do kalhot. Nic vážného to naštěstí nebylo, jen zoubkama měl sedřenou kůži na ruce. „Super, tak naše kočky jsou kdovíkde a navíc mě kousne taková psí krysa!“

Byla jsem už z hledání zoufalá a proto jsem se rozhodla, že zajdu domů pro mobil a zavolám na policii, že nám utekly dvě šlechtěné a náchylné kočky a jedna normální milovaná kočička. Bylo mi to trapné, otravovat policii, ale co jsem měla dělat? Kočky byly hodně drahé, ale hlavně to byly domácí mazlíčci a členové rodiny. Láďa tedy bloudil a hledal dál a já jsem utíkala domů. Když jsem došla domů, tak jsem si řekla, že ještě prohledám sklep, než budu volat na policii. Sešla jsem schody a nakoukla jsem i do starých krabic, kde máme všelijaké krámy.

A co nevidím! V jedné z krabic ležely namačkané všechny naše kočky na sobě a mžouraly na mě očkama. „Bože!“ vykřikla jsem, zavřela jsem sklepní okénko a utíkala jsem za Láďou. No jo, jenže ten už na místě činu krysího psa nebyl. Kde ho mám hledat? Přišlo mi to všechno už komické. Prvně hledáme kamarádčina psa, potom tři kočky a potom budu hledat partnera? Tak to je fakt skvělé a se smíchem jsem volala jeho jméno. Jenže on se neozýval a tak jsem se asi po dvaceti minutách vydala domů. Vždyť on potom domů dojde a já mu vše vysvětlím.

Jenže jak jsem přišla domů a podívala jsem se na gauč, tak jsem pak nic vysvětlovat nemusela.   Na gauči spal Láďa a kolem něj namačkané naše kočky. A potom jsem si všimla, že na stolku je nějaký vzkaz. Stálo na něm: „Lásko, šel jsem za tebou domů a ještě jsem zkontroloval  jednou sklep a co nevidím? V krabici ležely kočky, tak jsem je vzal do obýváku...“

No co na to říct? Jen jsem na ta čtyři stvoření zírala a nevěděla jsem, jestli je vzbudit a pomazlit se s nimi nebo je nechat spát. Raději jsem je tedy nechala spát a šla jsem si napustit horkou vanu. Štědrý den byl tedy vážně netradiční, ale skvělý.