Nejlepší velikonoční beránek?Nejlepší velikonoční beránek? MDŽ nebo Den matek?MDŽ nebo Den matek? Jak vyfouknout velikonoční vajíčkoJak vyfouknout velikonoční vajíčko Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Velikonoční nadílka
Soutěžte s námi o 350 skvělých výher
do konce zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Pátek 29.03. 2024
Dnes má svátek Taťána
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Víkend s Vilémem

28. 07. 2013 | Vaše příběhy

Seděl v baru až úplně v rohu. Cucal kolu brčkem a rozhlížel se kolem sebe. Já si sedla hned u dveří. Hanka, kamarádka, s kterou jsem se tu měla sejít, ještě nedorazila. Poručila jsem si preso a hrála jsem si s táckem na stole. Když šel kolem mého stolku, žduchl mě nechtěně a já tácek upustila na zem. Zvedl ho se slovy: „Pardon, jsem Vilém.“ Podala jsem mu ruku a utrousila: „Těší mě, Jana.“ Pak zmizel.

Mezitím volala Hanka. „Jani, nezlob se, ale já nemůžu přijít, Kamil dělá zase divadlo.“ Kamil je její manžel. Ten chlap žárlí snad i na ilustraci zdánlivě připomínající chlapa. „Mám přijít?“ ptala jsem se. Měla jsem ještě v živé paměti, jak Hanka přišla jednou s monoklem pod okem. „Dnes to nebude tak horké, promiň,“ řekla a zavěsila.

Chvatně jsem vypila svou kávu a chtěla zaplatit. Mezitím se vrátil mladík, který mi zvedl spadlý tácek ze země. Přisedl si ke mně a zeptal se, zda může zaplatit mou útratu. „Na kafe ještě mám,“ procedila jsem mezi zuby. Byla jsem měsíc po rozchodu a neměla jsem ještě náladu na dalšího chlapa.

„Ale mně to udělá radost. Uděláte tím dobrý skutek…“, usmál se. Tak jsem ho nechala zaplatit mé preso. Doprovodil mě kus cesty a pozval na druhý den na procházku. Nebyl to vůbec můj typ, ale já neměla nic v plánu a Vilém, jak se představil, se zdál být pozorný. Proč to nezkusit?

víkend s VilémemKdyž se po pár dnech dozvěděl, že jsem se s předchozím přítelem rozešla pro jeho závislost na mámě, vážně řekl: „Ty hledáš chlapa, o jednom bych věděl.“ Byl sebevědomý, ale mně to, kupodivu, nevadilo. Když se dozvěděl, že ráda chodím po horách, plavu, lyžuji, věnuji se cyklistice i bruslení, zářil: „To se mi taky líbí.“ A tak jsem usoudila, že Vilém bude prima kluk. Asi po měsíci mě pozval na hory. „Budeme lézt po kopcích, když to oba tak baví,“ zářil a já zářila s ním. A tak jsme vyjeli. „Ty něco pašuješ?“ ptala jsem se, když Vilém nesl další a další cestovní tašku do kufru auta. „Vždyť tam jedeme jen na víkend.“ „Vezu peřinu, polštáře, svetry, spacák a jídlo,“ vysvětlil mi. Já pak k hromadě zavazadel přihodila svůj malý batůžek. Když jsme v kempu v chatce vybalovali, nevěřila jsem vlastním očím. „Tolik jídla bych nesnědla ani za měsíc!“ „No co, toto tělo potřebuje svůj příděl.“

To, že jsme ten den už nikam nešli, jsem přešla beze slov. Já se k večeru alespoň prošla kolem kempu a našla pár krásných hříbků. „Půjdeš se mnou zítra na houby?“ ptala jsem se, když se v osm večer Vilém choulil pod hromadou z domu dovezených peřin. „To víš, že půjdu,“ zívl a usnul.

Druhý den jsme vyrazili s košíkem do lesa. Vilém nesl plný batoh jídla, aby náhodou neumřel hlady, já měla jen pití. Sotva jsme vlezli do lesa, Vilém usedl na pařez, rozložil si paštiky, krajíce chleba, rohlíky, štangličku uheráku a baštil. Já se na to nemohla dívat. V košíku jsme neměli ještě ani houbu, bylo dopoledne a Vilém měl už v sobě půl batohu jídla. Konečně dojedl, utřel si mastnou pusu a šli jsme dál. Přeskočili jsme malý potůček, za ním druhý, a našli první úlovky. „Půjdeme už domů?“ ptal se Vilém. To jsme už byli v lese celou hodinu. „Ještě jsme nic neušli, v košíku máme na dně hub,“ byla jsem smutná. „Ale mě bolí nohy a mám žízeň.“ „Tak se napij,“ poradila jsem mu. „Já jsem už všechno vypil.“  No jo, Vilém si vzal do lesa sladkou limonádu, po které měl ještě větší žízeň! „Tak se napij ode mne,“ podala jsem mu svou lahev. Sotva polkl první lok, vyplivl ho. „Fuj, to je voda!“ vzdychl. „No a? Ta nejlépe zažene žízeň.“ „Já vodu nepiju.“ „Tak nepij.“ Vzala jsem od Viléma lahev vody dřív, než ji vylil. A šlo se dál. Po dalších dvou hodinách Vilém vzdychal: „Kde jsme? Já to tu nepoznávám. My jsme se ztratili.“ „Houby jsme se ztratili. Šli jsme ze severu na jih, tak se tam pak vrátíme. Navíc pořád slyším ten druhý potok.“ Vilém co minutu sedal, aby zkontroloval, jestli nemá náhodou puchýř na noze. Já zatím sbírala houby. 

Pozdě odpoledne Vilém téměř brečel: „Pojďme už do kempu.“ A tak jsem šla. Hub jsem měla dost a nemohla jsem snést jeho nářek. Když jsme přeskočili první potok a já chtěla k druhému, Vilém křičel: „Já chci dolů, jdeš špatně!“ Chvilku jsem se mu snažila připomenout, že jsme šli přes dva potoky. Vilém byl ale jako nepříčetný. „Kemp je dole, jdu dolů,“ křičel. Tak jsme se rozdělili. Když jsme přišli do kempu, Vilém tam nebyl. Přerovnala jsem houbičky do ledničky, zašla se osprchovat a… čekala jsem na Viléma. V osm večer jsem dostala strach. Jestli ten nemotora někam spadl, jak ho najdu? Vůbec ho nenapadlo sledovat, na jakou světovou stranu jde. Zapomněl i na to, že šel přes dva potoky. Když jsem se rozhodovala, jestli ho jít hledat, nebo zburcovat vedení kempu, aby mi šli pomoct, rozhrnulo se najednou křoví a Vilém byl tu. „Au, štípla mě vosa,“ naříkal. Ukazoval na boubelec na ruce. „Kde jsi byl?“ ptala jsem se. „Šel jsem do kempu.“ „Ale já tu jsem už několik hodin.“ „Abys nemluvila,“ řekl, protože mi nevěřil. První, co udělal, bylo jídlo. Ani se neumyl. „Myslel jsem, že umřu,“ mumlal s plnou pusou. Dělaly se mu boule až za ušima. „A zítra už jedeme domů,“ usmál se. „Už se těším, až si lehnu k televizi a budu se z postele dívat na filmy.“

„Půjdeme zítra ještě do muzea a projdeme se na vodopády?“ ptala jsem se a ukazovala zajímavá místa na mapě. „Mně to je jedno, hlavně, ať to není daleko.“ Vše bylo při sobě a v dosahu pěti kilometrů, to by mohl zvládnout i Vilém, vyhodnotila jsem situaci. Druhý den jsme vyrazili. Já vpředu, za mnou Vilém, opatřený naducaným batohem plným jídla. Muzeum bylo hned na začátku. „Já tam nejdu, mně se v muzeu nelíbí,“ řekl. Tak jsem šla sama. Když jsem vyšla, Vilém seděl na lavičce, kolem měl spoustu prázdných kelímků: od paštiky, vepřového masa ve vlastní šťávě i od párečků. Jeho naducaná tvářička vypadala spokojeně. Dostala jsem taky hlad. „Cos mi nechal?“ zeptala jsem se. Vilém se rozhlédl. „Já, myslel jsem, že nemáš hlad,“ řekl a podával mi špičku rohlíku. „To si nech,“ řekla jsem a vylovila balíček bonbónů. Lačně polkl slinu. A tak jsem mu taky nabídla. Hrábl do pytlíku, zalovil a v sáčku zbyla sotva polovina cukrovinek. „Díky,“ usmál se.              

Dalších pět kilometrů bylo do kopce. Nikdy jsem neslyšela nikoho tak nadávat. Předjížděli nás rodiče s kočárkem, malé děti šly mnohem rychleji, než Vilém. Ale došli jsme! U vodopádu stála malá restaurace. Vilém se rozzářil. Tak přece se mu tu líbí, pomyslela jsem si. „Hele, oni tu mají segedínský guláš. Ten mám rád,“ zářil. A tak jsme se zdrželi i na guláš. Já se třemi, Vilém sklátil rovných dvanáct knedlíků. A to se ještě hladově díval k vedlejšímu stolu, kde malý chlapec odmítal jíst. Bála jsem se, že se osmělí a půjde se zeptat, zda by mohl porci dojíst za chlapce. Když jsem si s odporem odskočila na toaletu, smála se mladá dívka: „Pro vašeho manžela jídlo hodně znamená, co?“ „To není manžel,“ řekla jsem. Tiše jsem dodala: „A nikdy taky nebude.“ Něco ve mně mi našeptávalo: „Kdyby dojedl všechno jídlo, snědl by i mě.“ „A teď to chce vídeňskou kávu,“ poručil si. „Nemáme šlehačku,“ řekla mladinká servírka. „Vy nemáte šlehačku?“ ptal se Vilém a vypadal, jako by mu právě zvěstovali, že se na zemi žene zemětřesení. „Tak to nechci nic,“ tvářil se uraženě. Já si objednala nescafé s mlékem a s chutí ho vypila. „Co to je za restauraci, když tu nemají šlehačku?“ mumlal si Vilém pod nosem.

No tak jsme sešli dolů, do kempu, sbalili a nasedli do auta. „Jani, tady bylo krásně. Ten guláš, ten se jim skutečně povedl,“ děl Vilém zamilovaně. „Že zase někdy někam pojedeme?“ Musela jsem s pravdou ven: „Já si zase někdy na hory zajedu, ale Ty, Viléme, radši seď doma.“ „A proč?“ ptal se nechápavě. „Tam máš jistě šlehačku.“ „Jo, to mám, a televizi,“ řekl a já se s Vilémem, naštěstí, rozloučila…

čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Víkend s Vilémem:

Víkend s Vilémem
Víkend s Vilémem
Víkend s Vilémem
 



Komentáře
« Předchozí   1   2   3   4   5  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
Scénář vyšitý pro nový film.
Obrázek uživatelky
profil
líbil. Já bych ale toho chlapa, ufňukánka, lenocha a vlastně "budižkničemu" opustila hned, jak si sedl na pařez a jedl. O toho by se žena opřít nemohla. Myslím, že by si doma musela udělat vše sama a ještě pánovi posluhovat.

Co se týče xyz, je to někdo starý, zapšklý, nemá cenu s ním polemizovat. Asi toho člověka nikdo nemá rád, což je smutné!
Obrázek uživatelky
profil
HEZKY NAPSANÉ,A AUTORKA UDĚLALA DOBŘE,ŽE SE SLUŠNĚ ROZLOUČILA.JSOU TAKOVÝ CHLAPI A AUTORKA SI MŮŽE GRATULOVAT,ŽE TO UKONČILA HNED PO VÝLETĚ.kDO VÍ CO BY JI ČEKALO???Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
a chápu,že je někdo divný..Smajlík....Smajlík.....ten chlap na výletě i některé čtenářky..já si totiž vždy čtu i komentářeSmajlíkproto čtu opožděně a ne hned ránkoSmajlík

Autorce článku: Pěkně vystižená povaha a popsaný výletek ...Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
já se nestačím divit...nechápu takový typ lidí, kteří ... no ono to je vlastně úplně jedno, protože xyz si to nejspíš už ani nepřečte ani nezareaguje... a nebo opět pod jiným profilem.

Jinak autorce chci vzkázat - super příběh, hezky jsem se začetla a představa chlapa, který se furt jen cpe a mrmlá - obdiv, že jsi vydržela celý víkend Smajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles