Víra v neexistenci lidského bytí

Radka jsem poznala na přednášce. Vedla jsem tehdy kurz, který souvisel s mou prací, a pořádala veřejnou přednášku. Strašně jsem se styděla. Zdálo se, že ze mě nespouští oči. A pak se mě opakovaně ptal na věci, které ho zajímaly. Nechával si do detailů vysvětlit problém, a ač se zdálo, že ostatní by rádi už dávno byli někde jinde, zdržoval. Přiváděl mě do rozpaků a já v duchu nenáviděla kolegyni, za kterou jsem přednášku vzala. Měla nemocné malé dítě a sama se jí zúčastnit nemohla a věděla, že problém zvládám stejně jako ona. To ano, ale mluvit před tolika cizími lidmi jsem nezvládala.

Když jsem už konečně odpověděla na všechny ty všetečné otázky zvědavého muže a přednáška definitivně skončila, lidé se rozešli. Radek tam ale zůstal sedět.

„Skončili jsme,“ klepla jsem do stolu propiskou, abych ho probrala.

„Skutečně? A já se bál, že jsme ještě ani nezačali,“ usmál se. Byl sympatický. Tmavé vlasy byly jemně protkány prvními šedinami. Nebyl ale starý. Mohl mít tak kolem čtyřiceti, možná malinko víc, něco v mém věku. V očích mu hrály plaménky. Líbil se mi, musela jsem si přiznat. Jak dlouho jsem už vlastně sama? Michala jsem nechala po osmi letech. Neměli jsme si už co říct, vztah vyšuměl.

Dlouho jsem si to plánovala, ale až po osmi letech došla k závěru, že vyměním jeho špinavé ponožky, věčně rozsvícené světlo v koupelně, které s železnou pravidelností zapomínal zhasínat, a jeho značku vína za své soukromí a krabici oblíbeného bio džusu. Rok jsem pak měla v koupelně jeho kartáček, který mi doma nechal. Nevím, jestli to bylo pro pocit, že tu nejsem tak úplně sama, z nostalgie, nebo jsem snad věřila, že se naše cesty opět setkají? Nesetkaly. Nikdy jsem pak ale muže už nehledala. Ani jsem nevěděla, jestli mi někdo vůbec chybí. Práce mě naplňovala, chodila jsem na jógu, a jestli jsem měla i chvíle, kdy jsem se snad trochu nudila, bylo to takové chtěné nudění. Nebyla jsem nešťastná, ale šťastná zdaleka také ne. Byla jsem sama.

Radek na mě působil jako bohém. Veselý, nic pro něj nebyl problém. Snad právě pro ty jeho plamínky v očích vyzařující až dětské nadšení jsem souhlasila, když mě pozval na kávu. U šálku aromatického nápoje jsme pak ještě chvilku rozebírali pracovní záležitosti, pracoval ve stejné branži jako já, než jsme přešli ke svému soukromí. Radek byl vdovec a měl, stejně jako já, už dospělé děti.

Začali jsme spolu chodit. Rozuměli jsme si. Prožili jsme téměř kouzelné dva měsíce lásky a ujišťování se, že jsme si souzeni. Snad ještě nikdy jsem neprožila tak hektické dva měsíce. Každý den po práci jsme vyráželi na procházky zakončené v jeho nebo v mé ložnici. Byl úžasný. Pozval mě na víkendový výlet, kde jsme se prošli na hrad a večer strávili v soukromé vířivce. Tu noc v hotelovém pokoji jsme ani na minutu nezavřeli oči. Oddávali jsme se jeden druhému a navždy si slibovali věrnost. Bylo to tak romantické. Nikdy jsem nebyla tak bezstarostná a tak oddaná tomu druhému. Ani ve dvaceti. Radek měl v sobě ale takové nějaké fluidum, že jsem mu rázem propadla.

Po dvou měsících každodenního vídání se náhle musel pracovně odcestovat do Karlových Varů. Po dvou dnech se měl ale vrátit. Jel s kolegou něco vyřídit pro firmu, ve které pracoval.

„A pak tě zvu na romantický výlet do termálů,“ pošeptal mi na rozloučenou.

Z Varů mi poslal zprávu, že dobře dorazili. Po dvou dnech jsem čekala, kdy zavolá. Místo toho volalo neznámé číslo. Radek zahynul při dopravní nehodě na cestě domů. To mi sdělil jeho kolega. On sám nehodu přežil, je jen lehce zraněný.

Myslela jsem si, že nepřežiji. Chtěla jsem se s Radkem rozloučit. Jeho kolega mi ale sdělil, že si Radek obřad nepřál a uložen bude na Slovensku, kde mají hrob jeho rodiče.

Do té doby jsem ani nevěděla, že má Radek slovenské kořeny. Smířila jsem se postupně s tím, že tu už není a já se s ním rozloučit nestačila. Byla jsem zase sama a o to usilovněji jsem pracovala a věnovala se svým povinnostem. Nechtěla jsem znovu a znovu v mysli otvírat vzpomínky na Radka. Zpět ho stejně už nevrátím.

Uplynulo několik měsíců a já se večer vracela domů. Stavila jsem se ještě v obchodním centru pro něco k jídlu. Vybrala jsem pár nezbytností a postavila se do řady u kasy. Vyložím zboží na pás a podívala jsem se k sousední kase. Postava stojící v řadě mi někoho připomínala. Široká ramena, vlasy lehounce prostříbřené… byl to Radek! Živý a zdravý tam stál, vykládal na pás kuře, šumivé víno a pár drobností. Nejdřív jsem si myslela, že půjdu domů a zapomenu na to, koho jsem viděla. Nakonec jsem si ale na Radka počkala.

„Radku,“ zavolala jsem.

Ihned se otočil. Bylo v jeho tváři znát, že je překvapený, zaskočený a neví, co udělat.

„Ty mě nepoznáváš? Já jsem ta, kterou jsi celé dva měsíce vodil za nos. Ta, kterou jsi nutil věřit, že jsi zemřel,“ řekla jsem jedovatě. „Ta, kterou jsi nikdy nemiloval.“

„To není pravda!“ ohradil se. „Miloval a myslel jsem si, že to tak i zůstane. Něco se ale změnilo. Nechtěl jsem nic vysvětlovat, a tak jsem usoudil, že nejlepší bude, když tě nechám věřit, že už nejsem.“

„Usoudil jsi. Tak ty jsi usoudil, že se z lásky vyvlečeš tak, že budeš lhát? Že mi zasadíš ránu, která bolí? Místo abys jednoduše přišel a řekl, že mě už nechceš? Copak si myslíš, že bych to nepochopila?“

„Vím, že bys to pochopila. A taky dobře vím, že můžeš mít téměř každého chlapa, kterého budeš chtít. Určitě už někoho máš. Jen se mi zdálo jednodušší lhát.“

To řekl ten, kterého jsem milovala. To, že už někoho mám. Nemám! Neumím tak lehce zahodit city k jednomu a vyměnit je jako mávnutím kouzelného proutku za city k jinému muži. Takto já nefunguji.

Nevěděla jsem najednou, co mám dělat. Litovala jsem, že jsem ho vůbec oslovila. Co jsem čekala? Že padne na kolena, požádá mě o odpuštění a bude vše jako předtím? Že se mi omluví? Nebo se začne svěřovat, že od té chvíle žije nemilován a děsně mu chybím?

Otočila jsem se a mazala k východu z obchoďáku. Neměla jsem si s ním už co říct. Kličkovala jsem mezi lidmi a najednou mi zazvonil telefon. Na chvilku jsem si myslela, že to je Radek. Že má ještě mé číslo. Že třeba se chce dodatečně omluvit a říct pár milých slov. Nebyl. Volala máma a vyprávěla mi to, co slyšela v televizi. Dívá se často na zprávy a pak volá, aby mě upozornila na to, že v našem městě srazil opilý řidič chodce, nebo že dítě vypadlo z okna. Skončí vždy u politiky a u toho, že dříve bylo líp. Bylo, ale já to už nezměním. Poslechla jsem si, co se stalo nyní, několikrát jsem souhlasně přikývla, rozloučila se a chtěla pokračovat dál. V tu chvíli se v mém zorném poli objevil opět Radek. Nastupoval do svého auta. Do auta, v kterém mě kdysi vozíval. Na místě spolujezdce jsem ovšem nebyla já, ale úplně cizí mladá žena. Bravurně vycouval a odjížděl. V jednu chvilku jel kolem mě a já zahlédla, že žena po jeho boku je v pokročilém stadiu těhotenství.

Vrátila se mi jeho slova:

„Nechtěl jsem nic vysvětlovat, a tak jsem usoudil, že nejlepší bude, když tě nechám věřit, že už nejsem.“

Už mi to dávalo smysl.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete