Vstávej má milá...

Bylo to přesně na prvního máje v sedmapadesátém. S mými vojenskými pány jsme se dohodli, že moje setrvání ve škole, připravující budoucí důstojnickou elitu je - slušně řečeno - málo perspektivní. Opustil jsem tedy školu, která ze mne měla učinit budoucího mladého poručíka, který bude mít v „tornistře“ maršálskou hůl a z úrodné Hané jsem odjížděl dosloužit devět měsíců na daleký český sever, do míst, kde Labe mezi pískovcovými skalami opouští naši vlast.

Zatímco moji spolubojovníci se chystali na prvomájovou oslavu a večerní veselici, pohodlně v poloprázdném vlaku jsem přemýšlel o tom, co mi přinesou dny příští.

Poněkud mne děsila vzdálenost od rodiny, v té době měl můj prvorozený již přes dva roky. Paradoxem byla později zjištěná skutečnost, že při setrvání ve zmíněné škole, jsem se mohl v září téhož roku dočkat jejího přeložení do místa, odkud bych se domů k rodině dostal pěšky za dvě hodiny svižné chůze...

Co se stalo, nelze odestát. Zkrátím vzpomínky starého zbrojnoše na nejnutnější míru. Hlásil jsem se na štábu, zklamal jsem elegantního kapitána této instituce sdělením, že nehraju fotbal - byl oporou fotbalového mančaftu, byl jsem naložen do gazíku a převezen na záložní jednotku - rotu kuchařů, šoférů, psovodů, malířů a jiného méně použitelného lidského materiálu s pověřením velením jednoho družstva.

Velitelem této jednotky byl Franta... Nadporučík František K.,velmi často povyšovaný do hodnosti kapitána a stejně často degradovaný o stupínek níže.

Dobrák chlap, nechával vedení jednotky na svém politickém zástupci - ten vojnu doslova žral, i když na to neměl a staršinovi roty - vojácký typ, o kterém později vyšlo najevo, že patří k tehdy jaksi nevhodné 4% menšině a byl z vojska „vystoupen“.

První otázka mého nového velitele mne poněkud překvapila.

Vzpomenul jsem si na feldkuráta Katze - ptá se Švejka - byla to třetí otázka: „Pijete kořalku?“ a odpověď tázaného: „Poslušně hlásím, že kořalku nepiju, jenom rum.“

Má kladná odpověď jej zřejmě uspokojila, zavolal dozorčího roty, pověřil jej, ať mi ukáže „cimru“- luxus, samostatný malý pokojík /dnes je v této budově hotel „U Kaple“- Thunovská kaple naproti je historický skvost/.

Další - už ne povel - byl „Jdeme na jedno...“ a po několika málo minutách jsem se ocitl v místě, pro mne úplně exotickém. Pravá, nefalšovaná námořnická krčma. Paní šenkýřka, fortelná ženská v letech, utopenci s cibulí pod skleněným šturcem a hosté - jeden námořník vedle druhého, pruhovaný trička, tetování, čepice matróské i kapitánské, a hlavně - harmonika heligonka a zpěv.

Zkrátím to opět. Zbylé měsíce do konce vojenské služby jsem často v tomto zařízení v době volna pobýval. Naučil jsem se spoustě šífařských písniček, ta zmíněná v úvodu na melodii Hájku, háječku, hájku zelený... se zpívávala vždy v závěru večera, četné její sloky jsou nepublikovatelné ani v nočních hodinách. Dodnes si pamatuji slova i melodii písničky o kapitánu Smarkovi a jeho lodi jménem Jas, i na četná vyprávění kapitánů a lodníků říční i námořní plavby, někdy i námořníků, kteří sloužili v c.a k. maríně.

 Zatímco jsem ucucával svá dvě tři piva, Franta měl svých 12 desítek /nebo 10 dvanáctek, aby se stupně vyrovnaly/, nasával jsem atmosféru, pro mne dosud neznámého prostředí. Poměrně brzo jsem se od první návštěvy aklimatizoval. Dokonce jsem dal do placu svůj příspěvek zde dosud neznámé písně pirátské - měl jsem ji z poválečného období mého skautování.

 Někdy jsem doprovázel Frantu, mnohokrát jsem byl návštěvníkem sám, někdy jsem si pro svého velitele na telefonní avízo musel dojít  a poskytnout mu podporu - doslovně, nebyl  příliš stabilní.

 Pochopil jsem  příčiny jeho pomalého služebního postupu, měl jsem ho docela rád, velel, ale neubližoval, podporoval náš pěvecký a estrádní soubor, dovedl se vcítit i do touhy mladého vojáčka, východňára - „Súdruh nadporučík, chcel bysem zajeť za Marjenkou...“

 Oblíbil jsem si tuto oblast naší země. Bohužel, bylo  to přece jen trochu daleko k častějším návštěvám. Přesto to vyšlo při jedné cestě do Drážďan, kdy z budovy, dříve vojenské, se stalo zařízení ubytovací a mohl jsem tak vzpomenout události snad deset let staré. Co nevyšlo, byla návštěva mé námořnické krčmy - víte, že ani nevím, zda byla ještě v provozu?

 Co zůstalo? Melodie a slova písniček děčínských šífařů - nedají se zapomenout...

 A co Vy, moji milí, mé drahé - máte také nějaké své nezapomenutelné melodie?

Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz