Výlet k Baltskému moři

Jako dítě jsem chodila do místního domu dětí a mládeže na kroužek německého jazyka. Když jsem se učila druhý rok, tak nám nabízeli čtrnáctidenní letní tábor v Německé demokratické republice. Samozřejmě jsme s kamarádkou chtěly jet. Vzhledem k tomu, že nám v té době bylo patnáct let, tak museli vše vyřizovat rodiče. Podařilo se a jednoho červencového dne jsme stály se skupinou dalších dětí na nádraží. Cestu si moc nepamatuji, vím jen, že jsme několikrát přestupovali a do místa pobytu nás vezl z nádraží autobus. Vítaly nás zde děti z místní školy, kde jsme byli ubytováni. První rozhovory v němčině byly dost nejisté, ale později jsme se rozhovořili. Kde to nešlo v němčině, tak jsme přešli na ruštinu, kterou se zde tehdy děti také učily.

Náplň tábora byla spíše zaměřena na poznávání NDR a života dětí zde. Vždy jeden den byl výlet a další den jsme byli v táboře (škole) a přišly za námi německé děti. Chodili jsme společně na hřiště, koupaliště nebo jen poseděli na lavičkách v přilehlém parku. Jako doprovod s námi byli učitelé, kteří nás němčinu učili a přidali se učitelé z německé školy. Výlety byly pestré. Navštívili jsme mnoho hezkých měst a zajímavých míst. Škoda, že jsem tehdy neměla fotoaparát nebo si alespoň nepsala, kde všude jsme byli a co viděli. Vybavuji si jen takové útržky.

V paměti mi uvízl výlet k Baltskému moři. Rok před tímto táborem jsem byla na dovolené s mamkou a bratrem v Bulharsku. Myslela jsem si tedy, že u Baltu to bude podobné. Jak jsem ale byla překvapena. Vítr foukal dost silně, písek jsme měli všude, voda studená a ta zima… Nechtěla jsem věřit tomu, že takto to tu vypadá celé léto. Pochopila jsem ale, proč vždy na obrázcích od Baltu jsou ty „kukaně“ na plážích. Do vody jsem vlezla jen jednou a velmi brzy se vrátila na břeh. Zaprvé: voda byla nesnesitelně ledová a za druhé: bylo zde plno medúz. Ty jsem viděla poprvé v životě a přiznám se, že jsem se jich bála. V autobuse cestou k moři nám paní učitelka vyprávěla o tom, co nás na dnešním výletě čeká. O medúzách se také zmínila. Z jejího vyprávění jsem si odnesla to, že pokud se mne medúza dotkne, tak mne spálí a to vyvolá velkou bolest. Také jsem si zapamatovala, že voda zde není skoro vůbec slaná. Paní učitelka mne přesvědčovala, že se jich bát nemusím. Že nebezpečné jsou ty, které žijí ve vzdálených hlubinách moře. Ty, které se pohybují téměř na mělčině, mi neublíží. Nepřesvědčila mne. Do vody jsem už nevlezla. Tehdy jsem vůbec nechápala, proč lidé jezdí na dovolenou právě sem. Vždyť třeba v tom Bulharsku bylo moře mnohem teplejší a bez medúz.

Výlet to byl hezký a zajímavý. Moře pro mne bylo ale velkým zklamáním. Hned po návratu domů jsem o tomto zážitku vyprávěla mamce. Také jsem jí řekla, že k takovému moři už nikdy nechci. Vždy, když jsme plánovali dovolenou, tak jsem si na tento výlet k Baltskému moři vzpomněla a v duchu se smála.

Z tohoto tábora mám jen jednu fotografii. Na ní jsme zachyceni jako skupina českých dětí s učitelským doprovodem a němečtí manželé – učitelé, kteří tábor organizovali.

Jaa123 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete