Vzhůru na Bělehrad aneb co mne nezabije, to mne posílí

Cestuji velmi ráda – kamkoliv a jakýmkoliv způsobem. Cesty, které trávíte s blízkými, a přáteli jsou velmi příjemné, ale o zážitky není nouze ani během těch služebních, alespoň v mém případě. Jeden příklad za všechny:

Nastoupila jsem do nového zaměstnání jako obchodní manažer pro partnery v balkánských zemích. Dostala jsem na starost asi 20 partnerů z daného regionu a přibližně po třech měsících nastal čas seznámit se s nimi i osobně, tedy nastartovat služební automobil a vyrazit na týdenní cestu napříč bývalou Jugoslávií. První zastávkou měl být Bělehrad, poté následoval přejezd do Záhřebu a nakonec mne čekali partneři v Lublani. Původně jsme měli jet dva, ale kolegovi do toho něco přišlo a tak bylo rozhodnuto, že pojedu sama. Nejsem žádná hrdinka a v té době jsem nebyla ani zkušená řidička, takže mne představa 850kilometrové jízdy na jeden zátah, navíc v polovině ledna a do zcela neznámé země děsila. Neměla jsem ale na vybranou. „Buď pojedeš, nebo si hledej novou práci, o bábovky tu nestojíme,“ řekl mi tehdy šéf.

vzhůru na Bělehrad Tak jsem jela. Předem jsem si nastudovala dostupné informace o dopravních předpisech v zemích, přes které jsem projížděla i o mentalitě zemí, do kterých jsem mířila. Internet je úžasná věc, ale na realitu vás připraví málokdy …

První nepříjemné překvapení jsem zažila ve chvíli, kdy jsem v autě zapnula navigaci. Ta sice věděla, kterým směrem je Bělehrad, ale samotné město v ní nebylo. V naději, že se třeba po cestě „nějak vzpamatuje“ jsem vyrazila. Nutno říci, že cesta ubíhala celkem dobře, tedy až na chvíle stresu při průjezdu Vídní a trapných okamžicích na hranicích se Srbskem, kdy mi důkladně prohledali auto, poté, co jsem na otázku: „Vezete alkohol nebo drogy?“ rádoby vtipně odpověděla, „Ne, nebo o tom nevím“.

Legrace měla teprve přijít. 20 km před Bělehradem, kdy už jsem seděla za volantem víc jak 10 hodin, navigace opravdu zčernala. Na první benzínce jsem si koupila mapu, vylovila z paměti azbuku a začala hledat hotel, kde jsem měla zamluvený nocleh. Pro dokreslení situace je nutno dodat, že Bělehrad má skoro 2 miliony obyvatel, a zvlášť jeho stará část je plná jednosměrek, zákazů a hlavně velmi horkokrevných řidičů, kteří se s pravidly moc nemazlí, a když vidí za volantem ženu, nesundají ruku z klaksonu. Naštěstí, už byla tma, když jsem tam dorazila. No, naštěstí …

Zkrátka, motala jsem se tam skoro 3 hodiny, zastavovala, vyptávala se, studovala mapu. Kolem desáté večer jsem totálně vyčerpaná zastavila na nějakém nábřeží a oslovila okolo jdoucí mladou slečnu. Její odpověď, že jsem úplně na opačném konci města, mne zdrtila a asi to na mně bylo vidět, protože se slečna nabídla, že si sedne za mnou do auta, dovede mne tam a zpátky se vrátí autobusem. V první chvíli mi to znělo neuvěřitelně, ale ona to opravdu udělala. Ba co víc, pomohla mi domluvit parkování i hotel (angličtina v Srbsku není moc rozšířená) a nechtěla zaplatit ani ten autobus. A pak se ztratila dřív, než jsem jí stačila říct o mobil.

Zbytek cesty už proběhl v klidu, ale kdo si myslí, že jsem na Srbsko a Bělehrad zanevřela, plete se. Z obchodních partnerů, které jsem tam jela navštívit, se brzy stali moji přátelé, takže mohu směle říct, že tamní lidé jsou srdeční a nesmírně pohostinní, upřímní a otevření. Přestože to Srbové v minulosti neměli jednoduché a i v současné době se potýkají s ekonomickými i politickými problémy, nezahořkli a jsou na svou houževnatost právem hrdí. Bělehrad sám je nádherné město, které jsem od té doby navštívila ještě několikrát. Pokaždé se rozhlížím kolem sebe, jestli někde nezahlédnu mého strážného anděla - Jelenu. Zatím jsem neměla štěstí – možná proto, že autem už mne tam nikdo nedostane J

Kalůvka - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete