Vzpomínka na dětství

Taky to máte tak, že vás občas přepadne touha podívat se na místa, která jsou spojena s vaším dětstvím? Mě tahle myšlenka napadá s přibývajícím věkem stále častěji.

Letos mi manžel splnil jedno dlouholeté přání – zavezl mě do vesničky, která je v mých vzpomínkách spjata s nejhodnější ženou na světě, s mou milovanou babičkou. Jezdila jsem k ní spoustu let na prázdniny, a protože již tehdy dědeček nežil, trávily jsme léto pouze spolu. Prožily jsme řadu krásných chvil, ale jedna patří k těm opravdu nezapomenutelným.

Babiččina chalupa stála na pokraji vesnice, poblíž hlubokého lesa. Babička v ní, jak už jsem zmiňovala, žila sama. Proto byla vždycky moc ráda, když jsem k ní přijela na delší dobu, a k tomu byly právě letní prázdniny jako stvořené. Já, městské dítě, jsem se na pobyt v chalupě velmi těšila. Běhání po velikánské zahradě, časté chození do lesa na houby, maliny, běhání s dětmi po vesnici, to vše byl pro mne přímo zázrak. Navíc mně společnost dělal hodňoučký Brok! Pes. Toho by mi rodiče do bytu v panelovém domě nikdy nekoupili. Jo a ještě jeden bonus na mne u babičky čekal! Mohla jsem se koukat na filmy s hvězdičkou! Ty byly doma vždycky tabu.

Jednou jsme s babičkou seděly u televize, příjemně unavené jsme sledovaly jakýsi kriminální film, samozřejmě mládeži nepřístupný. Maniak si právě hledal svou první oběť, napětí se stupňovalo. Děs. Hrůza. Křik. Rány do dveří! S napětím jsme sledovaly, co se bude dít dál. Vrah právě škrtil druhou oběť, když babička pronesla: „To bušení se už nedá poslouchat!“ a šla ztlumit televizor na minimum. Rány se však ozývaly ve stejné zvukové intenzitě dál… Chvíli jsme nechápavě poslouchaly a pak nám to došlo! Žádná televize! Realita! Někdo bušil na venkovní dveře! Kdo to asi je? A kde je Brok? Proč neštěká? Že by ho ten neznámý vetřelec otrávil? Přes deku v okně nebylo nic vidět. A jít se podívat ven? Ani náhodou! Tam by nás v té tmě nikdo nedostal ani heverem! Kdoví jaký zloduch se na nás dobývá! Ten v televizi zatím řádil dál. Třetí oběť se úporně bránila, ale marně. Hlavou se nám honily otázky: Co budeme dělat? Neskončíme jako ty ženské v televizi? Minuty se zdály být hodinami…

„Nejlepší bude dělat mrtvého brouka,“ rozhodla babička a vypnula ztlumenou bednu ve chvíli, kdy odcházela na onen svět další z vrahových obětí… Zbývalo jediné. Proplížit se kolem dveří, za nimiž dle nás číhalo zlo, a dostat se přes chodbičku co nejrychleji do ložnice. Rozhodnuto! Našlapujeme jako myšky. Ještě pár kroků… Uf, hotovo! Stojíme u postele. Obrovská peřina je v nevytopené ložnici jako led, ale my zimu nevnímáme. Jediné, po čem toužíme, je skrýt se pod duchnu. Napjatě posloucháme, ale rány mezitím ztichly. Všude je ticho jako v hrobě. Co když ten NĚKDO vyrazí dveře? Tulíme se k sobě…

Ráno na sebe koukáme jako na zjevení. My žijeme? Nebyl to jen sen? A co Brok? Běžíme, tak jak jsme v pyžamech, ven. Pes štěká jako o závod a skáče radostí, že nás vidí. Kde jsi včera byl, ty lumpe? Odpovědí je nám jen kmitající psí ohon…

Po snídani jde babička k nejbližším sousedům drát husí peří. Jdu s ní. Přece nezůstanu doma, třeba se ten včerejší maniak ještě někde kolem potlouká.

„Dobrý den, paní Pokorná,“ vítá babičku sousedka. „Kde jste s Leničkou byly? Já myslela, že jste odjely do města. Včera večer mi totiž došlo droždí a nutně jsem ho potřebovala. Tak jsem si ho šla k vám vypůjčit. Klepu, buším, ale vy nic! Jediný, kdo si mě všímal, byl Brok. Je to šikulka. A jak hezky dává pac za kousek salámu…“

Obě se s babičkou smějeme a já se vracím zpátky do chalupy. Svítí sluníčko a už z dálky slyším štěkat našeho Broka…

Lenička07 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete