Vzpomínky na duši v oblacích

Nikdy bych si nemyslela, že mě v tak mladém věku dokáže zasáhnout vidina smrti. Konec života. Jsem příliš mladá na to, abych umřela. To bych si mohla nalhávat klidně dál. Teď vím, že to tak není, že smrt na nás číhá na každém rohu. Je schovaná v temných zákoutích a čeká jen na tu pravou chvíli, aby se mohla zmocnit naší duše a odvést ji s sebou na věčnost.

Rok 2009 nebyl příliš dobrý pro mě ani pro mé nejdražší. První rána, kterou nás nespravedlivý rok omráčil, byla nemoc mého dědečka. Ve věku 69 let začal mít vážné zdravotní problémy. Ze začátku jsme jim nepřikládali přílišný význam. Brali jsme to jako součást stáří, možná revmatu, kterým trpěl. Bydlel ovšem v nádherných čistých Beskydech, každý den chodil na procházky po lese, hledal hříbky a už v létě vyhlížel vánoční stromeček, který nám – jako Ježíšek - donese. Nic jim s babičkou nechybělo. Možná bylo všechno až příliš pěkné. Všechno kazily zvýšené teploty, které se u něj začaly každý večer objevovat.
Někdy  to bylo „pouhých“ 37, někdy i čtyřicítky. Přes den byl klid, po teplotách ani památka. Ale každý se obával večera. Jako nějakým ošklivým kouzlem teploty přicházely se soumrakem. Proč, to nikdo netušil. Když se ke všemu přidaly další nepříjemnosti, rozhodli jsme se dědu odvézt do nemocnice. Nebudu danou nemocnici jmenovat a dělat jí tak špatné jméno, na to nemám povahu ani sílu. Každopádně byl pod neustálým dohledem a my jsme chtěli vědět, co je příčinou těch každodenních teplot. Ovšem odpovědi se nám nedostávalo. Proč? To ví snad jen déšť a vítr kolem nás… dál už tu píseň všichni znáte.

Děda byl vyšetřen od hlavy k patě, nebylo vyšetření, které by neabsolvoval. Lékaři nevěděli, co s ním je, personál byl neochotný, a proto se děda rozhodl podepsat revers. Vrátil se domů, ale teploty neustupovaly. Znovu byl hospitalizován. Znovu prodělával nejrůznější vyšetření. Nic. Nikdo nepotvrdil žádnou nemoc, rakovinu, prostě nic! Děda byl naprosto zdráv. Jen kdyby těch teplot nebylo. Každý večer mu je sráželi obyčejnými ibalginy. A pak přišla ta obrovská rána. Z ničeho nic volal lékař. Děda zemřel. Prostě jen tak, bez varování, bez rozloučení, bez příčiny. Přišlo to jako blesk z čistého nebe.

Když jsme byli pro jeho věci v nemocnici, popřáli nám upřímnou soustrast a do rukou !vrazili! účet za pokoj, na kterém byl děda pár dní. Jak upřímné! Byl naprosto zdravý a zemřel. Proč? Ano, chtěli jsme vědět příčinu, a proto byla nařízena soudní pitva. Po měsíci došly výsledky, které konečně odhalily příčinu. Děda měl rakovinu. Zemřel na otravu krve. Dodnes netuším, proč na to lékaři nemohli přijít, když prodělal všechna vyšetření. Jak mohl podlehnout otravě krve, kterou dostal ve sterilní nemocnici! Nechápu to a nikdy nepochopím!

A proto, jestli tam někde nahoře, dědo jsi, chci, abys věděl, že nám tu všem hrozně chybíš! Ale nikdy na tebe nezapomeneme…

Simbelmine
ChytráŽena.cz