Nejlepší velikonoční beránek?Nejlepší velikonoční beránek? MDŽ nebo Den matek?MDŽ nebo Den matek? Jak vyfouknout velikonoční vajíčkoJak vyfouknout velikonoční vajíčko Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Velikonoční nadílka
Soutěžte s námi o 350 skvělých výher
do konce zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Čtvrtek 28.03. 2024
Dnes má svátek Soňa
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Vztah s ručením omezeným

3. 01. 2020 | Vaše příběhy

Když mi zemřel můj Ondra, má osudová láska, na rakovinu, myslela jsem si, že to nedokážu přežít. Přestože jsme oba věděli, že už není šance na vyléčení, smrt zatnula drápy a vyrvala mi ho z náručí a já nebyla připravena. Na smrt milovaného člověka se vlastně ani připravit nedá.

Bolí a pálí a ničí a sužuje vás, i když ji čekáte. Tehdy jsem měla téměř třicet let a nezůstalo mi po něm ani dítě. S jeho nemocí mi ho nemohl dát. Nedokázala jsem nějakou dobu vůbec existovat. Dokonce jsem v tom období přišla i o práci. Nějakou dobu mi sice tolerovali, že do práce nechodím, ležím v peřinách a brečím. Brečím, nejdříve se slzami, a pak už i bez nich, zachumlaná v peřinách a myslím na Ondru. Na vůni jeho kůže, na jeho oči, na jeho ruce, nohy, na něho celého. Stále jsem slyšela jeho sametový, a přitom tak mužný hlas. Mnohokrát jsem vyčítala osudu, že nás nenechal odejít oba společně. Věděla jsem, že tu musím být, že Ondra by si nepřál, abych odešla, když nemusím, a tak jsem tu byla. Byla jsem ale celá bolavá, zraněná a úplně sama. Nejdříve se mi snažili pomoci přátelé. Kamarádky chodily, aby mě přivedly na jiné myšlenky. Nikoho jsem nepustila domů, k sobě. Každý mi mohl vzít vzpomínky. Vzpomínky, o které jsem stála.

Jen velmi pomalu jsem se vracela zpět do reality. Musela jsem nějak žít. Musela jsem zaplatit byt, vydělat si na něj, a ač jsem neměla chuť, musela jsem i něco jíst a pít. O dalšího muže po svém boku jsem ale nestála. Přátelé to mysleli dobře, když mě chtěli s někým seznámit. Blížila se třicítka, pro ženu dost důležitý věk, a já byla stále sama. Žila jsem jako robot, do kterého konstruktér vložil jen základní program. Najíst se, umýt, najít si práci, udělat ji a utéct do svého soukromí. Lidé se mě začali pomalu stranit, sousedé zdravili jen kývnutím. Po čase jsem zkoušela zase mluvit s muži. Chtěla jsem se seznámit, ale nikdo nebyl ani zdaleka takový, jako byl můj Ondra. A tak mi vůbec nevadilo, že právě mě nová firma poslala na školení do města, které bylo vzdáleno od našeho padesát kilometrů právě před Vánoci. Ostatní nemohli. Měli plné ruce příprav na Vánoce. Ach, Vánoce. Slavila jsem je s Ondrou jen třikrát. Třikrát, než mi ho ta zpropadená nemoc vzala. Nyní jsem mu maličký stromeček přinesla na hrob, sbalila si nejnutnější věci a vlakem se dopravila do města, ve kterém jsem byla jen jednou jako malá s rodiči.

Nedokázala jsem trefit k hotelu, kde jsem měla zajištěno ubytování. Navigace v telefonu ukazovala směr, kterým se ve skutečnosti nedalo jít. Až si mě všiml mladý muž. K hotelu mě ochotně doprovodil. Byl to dlouhovlasý kluk, vysoký, s očima, kterými mě zvědavě zkoumal. Cestou si chtěl povídat. Byly to už dva roky, co jsem žila bez Ondry, blížily se mi jednatřicáté narozeniny. A ten kluk měl dvacet. Právě v tu chvíli, kdy se mě na všechno ptal, jsem asi potřebovala dát opět průchod citům. Cítila jsem, jak se mi chvějí rty a známé pálení v očích. Proč se mě ptal, co tu dělám a jestli jsem sama? Jako o překot jsem tomu neznámému klukovi povídala, co se mi před dvěma lety stalo. Chvěla jsem se a nemohla zastavit přívod slov. To, co jsem nikdy nikomu neřekla, jsem řekla právě jemu. Jako by byl ostrov a já tonoucí, který by se ve svém smutku už utopil. Hladina smutku přerostla maximum.

Podíval se na mě, dlouze a zkoumavě, a pak se rozpřáhl. Myslela jsem si, že mi snad vrazí facku. Ale ten neznámý kluk mě dlouze a pevně objal. Objímal mě na ulici, cizí kluk v cizím městě, a já mu brečela do softshellky. Na chvíli jsem se uklidnila, a on mě pustil.

„Lepší?“ řekl pak.

Jen jsem přikývla. Ještě chvíli jsem cítila sílu jeho objetí. Pak mi vyprávěl on svůj příběh. Byl to vysokoškolák a byl sám.

„Vidíš, ty jsi poznala lásku a přišla o ni. Já se zamiloval, miloval a láska pominula. Dnes to tak někdy chodí,“ řekl. Ač měl Dan teprve dvacet let, měl za sebou tříletý vztah, který skončil tím, že si jeho láska našla jiného. Teď byl sám a měl mít lásku. Já ve dvaceti měla přítele.

Dan mě doprovodil až k hotelu a přešlapoval u jeho vchodu.

„Ty tu budeš tři dny a neznáš to tu?“ osmělil se pak zeptat.

Přikývla jsem.

„Můžu ti dělat průvodce?“

„O co ti jde?“, vykulila jsem na něj oči.

„O nic,“ řekl, a já mu nevěřila. „Chci tě sbalit,“ dodal pak.

Chtěla jsem mu najednou vrazit facku, ale předběhl mě. Dal mi pusu na ulici. Znovu jsem se rozbrečela. Jak si dovolil líbat mé rty? Ty patřily Ondřejovi. Znovu mě objímal, tentokrát hodně dlouho, a já se nebránila. Cítila jsem, jak do mě vstupuje jeho energie. Cítila jsem, jakou má sílu.

Večer v hotelu jsem si sedla k televizi. Nevím, co v ní hrálo, ale já najednou zabrousila v myšlenkách k Danovi. Na to, že měl dvacet let, mi pomohl svým objetím víc než ostatní. Stal se mým průvodcem po městě na celé tři dny.

„Co ode mne chceš? Jsem na tebe stará jako žena a nechci ani milence,“ řekla jsem mu, aby mi rozuměl, když jsem odjížděla a on mě doprovázel k vlaku.

Přikývl a dal mi pusu. Víc si nedovolil. Domluvili jsme se, že to tak zůstane. A myslela jsem si, že s odjezdem vlaku odjíždí i z mého života.

Vrátila jsem se domů a nastoupila opět do práce. Přes den jsem už existovala pomalu normálně, ale večery byly stále šílené. Ondra se mi vracel ve vzpomínkách a já si uvědomovala, že se takto zblázním. Takto mě jednou večer zastihl telefonát od Dana. Vyměnili jsme si telefonní čísla, kdyby náhodou se dostal k nám do města, anebo já měla cestu do jeho rodiště, a zavolal ve chvíli, kdy mé vzpomínky byly opět hodně bolavé. Brečela jsem mu do telefonu a on se pak zeptal:

„Mám přijet tě obejmout?“

„Bydlím daleko a ty jsi student, nemáš peníze,“ řekla jsem a mimoděk vyměnila slzy za malý, nepatrný úsměv. Věděla jsem, že si Dan při studiu pěkně přivydělává. Dokázal investovat peníze od rodičů a živil se také přes internet nějakým zpracováváním textů.

„Jsem bohatý na to, abych nechal trápit se svou kamarádku,“ řekl. Ano, domluvili jsme se, že budeme kamarádi, vzdálení přátelé. Byl na mě moc mladý. Ten večer tak naléhal, že jsem mu nějakým omylem prozradila i svou adresu. Pozdě v noci zazvonil na domovní zvonek.

„Zbláznil ses?“ ptala jsem se a nevěděla, co s ním. „Já si k sobě domů cizí lidi nezvu. Ani kamarády, které znám jen pár dní.“

„Tak já zase půjdu,“ odcházel.

„Počkej, chci obejmout,“ zavolala jsem. Přiběhl a objímal mě ve dveřích bytu. Tehdy jsem si na maličký okamžik uvědomila, že kdyby to byl vrah, nemám ani jedinou šanci. Dvoumetrový habán vypadal na svůj věk starší a byl rozumnější, až na ten nápad v noci mě navštívit.

Domluvila jsem se, že půjdeme ven, a celou noc jsme se procházeli, až do rána. A objímali se. Řekli jsme si toho tolik, co jsem nepověděla za pár hodin nikomu na světě.

Dan se mi svěřil, že ho přitahuji, a že dokonce by si on dokázal představit mít ženu o jedenáct let starší, než je on. Já mu řekla na rovinu, že náš vztah nemůže přerůst přátelskou mez.

Snad Danova urputnost nás dovedla k tomu, že se z nás stali přátelé. Jeho objetí byla jako lék na mé bolístky. Ale dál, než k puse, jsem to nenechala dovést. Zvykli jsme si trávit společně volný čas na horách někde mezi městy, kde jsme bydleli a v létě jsme byli společně na dovolené. Křehkou hranici mezi přátelstvím a mileneckým vztahem jsme nikdy neporušili. Dan nejdříve chtěl víc, ale pochopil, že náš vztah je pouze vztahem s ručením omezeným.

„Budeš mít jednou děti, rodinu. Já už ne,“ říkala jsem mu.

„Vyměním rodinu a děti za tebe,“ šeptal mi do ucha. Ač mě přitahoval, věděl, že kdyby si dovolil víc, všechno by zkazil. Až s ním jsem si uvědomovala, že i já jednou půjdu dál. Najdu si snad svůj protějšek v přiměřeném věku. Nebude sice jako můj Ondra, ale bude tu pro mě. Zatím jsem tu měla ale Dana.

Nevídali jsme se často, dělila nás vzdálenost. Kdykoli jsem ale potřebovala, byl ochotný přijet jen proto, aby mě objal. Začala jsem se pomalu bát, že ho jednou ztratím, a zároveň jsem chtěla, aby si našel lásku, dívku jeho věku. Byl to věčný boj.

„Co budeme dělat, až náš vztah s ručením omezeným skončí?,“ ptala jsem se sama sebe.

Tu stejnou otázku si kladl i on, jak se mi později přiznal.

Při jedné příležitosti jsem Dana seznámila s mladší sestrou mé kamarádky. Dan měl tehdy 23 a Simona měla 20 roků. Netušila jsem, že za další dva roky jim půjdu na svatbu. Přála jsem jim to, Simona čekala s Danem miminko. Bylo to lepší, než kdyby se nadobro vzdálil z mého života.

A tak jsme ze vztahu s ručením omezeným šikovně vytvořili podařenou akciovku. Já šla za kmotru jejich holčičce a také si našla přítele. Trvalo to sice poněkud déle, na Ondru nikdy nezapomenu, ale mám kolem sebe fajn lidi, přátele a můj nový partner mě bere takovou, jaká jsem.


čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Vztah s ručením omezeným:

Vztah s ručením omezeným
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Jde to, naši se seznámili na oslavě Silvestra, taťkovi bylo 24 a mamce 35 a já se pak narodila v září...SmajlíkSmajlík. Vydrželi spolu 35 let do taťkovi velmi předčasné smrtiSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
dobře to dopadlo
Obrázek uživatelky
profil
jde i žít s klukem mladším, ale museli byste být oba o pár let starší..... takto je Dan opravdu ve 20 kuře..., ale dobře to dopadlo a snad se Dan šťastný Smajlík a vy si taky jistě časem někoho najdete Smajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles

Beránek