Hrajte s námi SUDOKU online !Hrajte s námi SUDOKU online ! Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024 8 rad, než se rozhodnete vyběhnout8 rad, než se rozhodnete vyběhnout Pampeliškový med - nejoblíbenější receptyPampeliškový med - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Pátek 19.04. 2024
Dnes má svátek Rostislav
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Záchranná akce

26. 04. 2013 | Vaše příběhy

Zůstala jsem sama s dětmi, desetiletými dvojčaty Katkou a Klárkou, a naší kníračkou Ájou.  A zvykla jsem si. Den míjel den, týden se střídal s týdnem a měsíc šel jeden za druhým. Péče o děti, práce, starost o psa i o domácnost, to vše mě stálo tolik úsilí, že mi muž ani nechyběl. Nebo ano? Ve večerních hodinách jsem se tiskla k plyšovému méďovi, o kterého už holky dávno přestaly mít zájem, a marně jsem si namlouvala, že to je úplně normální. To přece dělá každá třicetiletá ženská? Plyšák byl mým důvěrníkem, jediným, který znal mé trápení. Občas byl mírně nasáklý slzami. Ale přes den veškerá trápení zmizela…

Přišly prázdniny a já se začala nudit. Holky odjely na měsíc k babičce a byla jsem najednou sama s Ájou. A tak jsem chodila denně dlouhé kilometry nesmyslně po okolí, lítala se psem lesem a snad jsem doufala, že narazím někde na bránu s nápisem „Vchod ke štěstí“. Místo toho jsem narazila, ale ne na bránu. V jedné brázdě na kraji lesa ležel chlap jako hora a držel se za nohu. Nejdřív jsem se strašlivě vylekala. Už jsem si začala říkat, že je to masový vrah, který nečíhá na nikoho jiného, než na mou maličkost. Pak jsem si ale všimla košíčku plného hořčáků. „Nejspíš městský člověk,“ řekla jsem si. Nechápu, proč právě tyto odporné houby mají u maloměšťáků takovou oblibu. Kdykoli vidím houbaře s tímto jistě krásným, ale nepoužitelným hřibem, v košíku, vím jistě, že je z města.

záchranná akceTo už ale chlapisko ve výmolu začalo sténat: „Zranil jsem si nohu, pomozte mi, prosím.“ Jsem srab. Chtěla jsem se otočit a utíkat pryč. Áje se ale muž nejspíš líbil. Vrhla se k němu a olízla mu obličej. Asi to nebude zlý člověk. Má Ája ale miluje každého. Je to psisko dobračisko, které se nechá koupit jediným podrbáním. Přece ho nemůžu nechat v lese se zraněnou nohou a košíkem plným hořčáků? A tak jsem chlapisku pomohla na nohy. Domů jsem to neměla daleko. Odmítla jsem ale přivézt cizího muže do domu, který sdílím s dětmi. Odhopkali jsme, nebo jsem ho spíše odvlekla na vlastních bedrech, na zahradu a tam v zahradní besídce jsem chlapovi ošetřila pořádně nateklý kotník. Skákla jsem domů, přichystala pár chlebů, uvařila jsem kafe a donesla i vychlazenou minerálku na zahrádku. Pak Luďka, tak se onen zraněný houbař jmenoval, odvezl náš soused do nemocnice. „Dáte mi, prosím, své telefonní číslo? Napíšu vám, jak jsem dopadl,“ sykl ještě bolestí a zmizel. Měl kotník jen vymknutý. Když se mu konečně vyléčil, navrhl mi, že by přijel za mnou a zpříjemnili bychom si den, kdy jsme byli oba sami, návštěvou nějakého zámku, nebo hradu v okolí. Na to jsem slyšela. Holky byly ještě u babičky a já se strašně nudila, i když jsem si to moc nechtěla připustit. Historii miluji, tak jako Luděk, tak proč si neudělat prima den?

Přijel s pugétem k nám na kraj vesnice, kde jsme se domluvili. Dozvěděla jsem se, že je taky z malé nedaleké vesničky. Bydlí ale v novostavbě sotva dva měsíce a pochází z města. Proto ty hořčáky… Strávili jsme opravdu super den a já ten večer usnula a po plyšákovi v dětském pokoji jsem ani nevzdechla. Už za týden volal znovu. Měl další plán. Pozval mě k sobě na barák. Chvilku jsem váhala. Jsem ale dospělá a Luděk v žádném případě nevypadal, že by se po mém příjezdu na mě vrhl, strhal ze mě šaty a jal se dělat něco, co bych nechtěla. A kdo ví, jestli bych vůbec nechtěla? Navrhl, že pro mě přijede, udělá oběd a opět mě ve večerních hodinách odveze domů. Co ale Ája? „Není problém. Mám psa Hektora, budou si rozumět,“ řekl a já si narychlo sbalila pár drobností a přihodila plavky. Luděk mě upozornil, že kousek od baráku má nádherné jezero a můžeme si zaplavat.

Byl to den s velkým D. Nádhera. Přichystal pstruha, kterého sám chytil, byl pozorný a milý. Jeho dům, to nebyl dům, ale hrad. Zapomněla jsem se zmínit, že to je dost bohatý podnikatel. Hektor, pes nejasného původu, do kterého by se Ája vešla minimálně dvakrát, přivítal s nadšením jak mě, tak mou psí kamarádku. Psi běhali po zahradě, hráli si a konverzace mezi mnou a Luďkem taky nevázla. Jen nerada jsem večer odmítala jeho nabídku, abych přespala. Přece nejsem tak lehká trofej? Jsem slušná a počestná ženská, máma od dvou dětí, nenechám se tak rychle ulovit.

To následující týden vše dopadlo jinak. Luďkův šarm mě natolik okouzlil, že jsem tentokrát zůstala. Také proto, že za týden se měly vrátit holky a já bych těžko našla čas strávit víkend mimo domov. Na to, abych holky seznamovala s neznámým „strýčkem“, bylo ještě brzy. A tak jsem další týden seděla opět v luxusní audině a směřovala k vesničce, kde stálo sídlo muže mého srdce. Průhlednou košilkou vyzbrojená, parádními hadříky vybavená, připravená na vše. Luděk opět nezklamal. Přichystal procházku po lese, na kterou jsem vůbec nebyla vybavená. Ale nedala jsem na sobě nic znát. Nazula jsem si fungl nové botky za tři tisíce, které jsem si šetřila na „lepší příležitost“, oblékla halenku od Diora a Diesel rifle, které mi bratr přivezl ze své cesty po Americe, a vyrazila se svým milým do lesa. Večer jsem ulehla po jeho boku a došlo i na krásné chvilky. Byl to pan úžasný. Ale jen do té doby, než se Ája dožadovala sdílet s námi společnou místnost. Hektor spal ve svém pelechu v hale, ale Ája, zvyklá spát se mnou nebo s děvčaty, protestovala od nuceného odříznutí od své paničky. Luděk to chvilku přehlížel, pak ale začal řvát na celé kolo, že má nárok se vyspat. Byla ve mně malá dušička, když jsem mu vysvětlovala, že Ájinka dá pokoj, když ji pustíme na zem vedle letiště. Odmítl. Měl Hektora naučeného tak, že ten chudák pes poslouchal a snad ani neznal mazlení. Naproti tomu vypiplaná a rozmazlená, přesto hodná Ája, byla zvyklá na zacházení v bavlnce. Dopadlo to tak, že Luděk vzal Áju do kotelny domu. To vytí vydržel jen hodinu. Pak ji opět pustil, ukázal na pelech v hale, který pro psa přichystal, a šel do ložnice. Ve dvě hodiny v noci nervy neudržel, začal pobíhat po domě a nadávat. Pan úžasný se změnil v těch pár okamžicích v pana běsnícího a já dostala strach. Nebyl to asi dobrý nápad, zůstávat u něj. Bydlel na kraji vesničky, kde lišky dávaly dobrou noc. Jsem natolik svá, že být to ve městě, už bych utíkala na nejbližší autobusovou nebo vlakovou zastávku směr domov. Tady ale vládla příroda a všude kolem byl les. Ája se nevzdávala a nevzdával se ani Luděk. Vyletěl z pokoje a mocným kopem potrestal chudáka Áju. Ta odletěla několik metrů, vyjekla a zůstala rozplácle ležet na zemi. Měla jsem v tu chvíli pocit, že to nepřežila. Nato se ale zvedla a smutně zakňučela. To jsem už ale házela do tašky všechny své věci, včetně průhledné košilky. „Kam jdeš?“ zastoupil mi cestu Luděk. „Domů, odvez mě!“ brečela jsem. „To určitě!“ „Tak půjdu sama,“ skuhrala jsem. „Víš, jak daleko to je k tobě domů?“ zeptal se a díval se na mě s převahou. Věděla jsem. Bylo to 23 kilometrů přes lesy a kopce, pokud bych ale znala přesně cestu. Tu bych asi nenašla ani přes den. Já se ale bála víc jeho, než lesa kolem dokola. A tak jsem uprostřed noci, doprovázena věrnou Ájou, vyšla z domu. Já, která se v noci bojí i na vlastní zahrádku!

Zpočátku jsem sice doufala, že Luděk nasedne do auta, nebo vezme Hektora a půjde mě pěšky hledat. Přepočítala jsem se. Šla jsem a vůbec netušila, kterým směrem. Najednou jsem zašla do hustého lesa. Už jsem vůbec neviděla. Ruce jsem upažila před sebe, abych nenarazila do nějakého stromu, a šla dál. Přece někde musí být konec? Musím dojít někam do civilizace a tam vyčkat na ráno. Pak se snad dostanu domů. Nakonec jsem vytočila Luďkovo číslo. Snad mě alespoň hodí na kraj vesnice… Jak šíleně jsem se mýlila. Klapl mi telefon bez jeho přijetí, a když jsem volala znovu, měl ho už vypnutý. Prodírala jsem se lesem a vzpomněla jsem si na kamaráda, který bydlí někde v okolí. Ten ale mé volání neslyšel. A pak mě nějaká větev smetla do propasti, nebo co to bylo. Kutálela jsem se jako zralé jablko. Když jsem dopadla, bylo mi jasné, že rifle Diesel z cesty po Americe jsou nadobro zničené. Když jsem se pokoušela vstát, nešlo to. Ája mi chtěla pomoci, ale nedokázala nic. Po chvilce jsem asi ztratila vědomí. Když jsem se probrala, bylo něco po čtvrté hodině ranní a pomalu svítalo. Jak se dostanu domů? Koleno mě příšerně bolelo, Ája mě hřála vlastním tělem, abych neprochladla, a já vůbec nevěděla, kde jsem. V tu chvíli jsem chtěla volat policii, záchranku a všechny bezpečnostní složky, které znám.

Vzpomněla jsem si v poslední chvilce na kamaráda z dětství, který mě mnohokrát tahal z průšvihů. Vytočila jsem jeho číslo a rozplakala se, když mi vzal konečně telefon. „Co blbneš, já ještě spím,“ řekl, ale hned změkl, když slyšel, v jakém jsem stavu. „A kde jsi?“ ptal se, když jsem mu ve zkratce vylíčila, v jaké jsem situaci. „Někde v lese,“ fňukla jsem a řekla název vesnice, v které ten prokletý Luděk žil. „Víš co? Sednu do auta, dám si to do navigace a ty se pokus dolézt někam k silnici nebo na kraj lesa. Musím tě najít. A hlavně buď na telefonu!“

S vypětím všech sil jsem chvilku hopsala a chvilku se plazila lesem, doprovázena oddanou Ájou. Ta mi nesla mou tašku v zubech a pokoušela se mi pomoci. Když jsme byly na kraji lesa a zahlédla jsem věžičku kostela, volal právě kamarád, že dorazil do vesnice. Bylo otázkou asi třiceti minut, než jsem ho pomocí světových stran nasměrovala mým směrem. V kamarádově, ani ne zdaleka tak luxusním autě, jsem usnula. Špinavá, v hrozném stavu jsem se probrala u kamaráda v jeho posteli. „Kde jsem se tu vzala?“ „Donesl jsem tě sem. Několik hodin jsi spala. Co noha?“ „Bolí,“ špitla jsem. Zavezl mě domů, počkal, až se upravím, a vezl mě do nemocnice.

Po operaci kolene jsem se vrátila domů a týden na to se vrátily i mé dcery. Máma si je nechala u sebe déle. „Ty máš chvilku holky z domu, a málem to nepřežiješ,“ divila se, když jsem jí líčila, jak jsem si ublížila v našem lese, v naší vesnici při venčení Áji. Přece jsem jí nemohla vyprávět, jak jsem naletěla jednomu hajzlovi, kterému jsem ještě nedávno sama zachránila jeho kotník. To tajemství zná jen Ája, můj kamarád, co mě zachránil a teď i vy…

Osov - čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Záchranná akce:

Záchranná akce
 



Komentáře
« Předchozí   1   2  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
Pekny clanok,som rada,ze Ste obe v poriadku.Ja som zazila nieco podobne,ale az po dlhom case som zistila aky clovek je moj byvaly.Ako sa hovori-V nudzi poznas priatela.Tak nech sa Vam lepsie dari.Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Pekne napísaný článok.
Môžeš byť rada, že sa charakter tvojho "nápadníka" prejavil pri psíkovi (aj keď aj toho mi je ľúto) a nie neskôr pri tebe, nedaj Bože pri deťoch.
Človek občas naletí - to sa stáva, hlavne že všetko dobre dopadlo a predpokladám, že aj noha sa celkom zahojila.
Máš skvelého kamaráta, na ktorého sa vždy môžeš spoľahnúť.
Obrázek uživatelky
profil
ještě,že vše dobře dopadlo,a i noha je již v pořádkuSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Moc pěkně napsaný příběh.Smajlík A nakonec, aspoň jsi ho prokoukla včas. Jak psal Pavel Kohout - ono je dobře,když tak člověk pozná s kým měl tu čest a když to pozná včas.
Obrázek uživatelky
profil
Taky jsem si myslela, že to skončí happy endem Smajlík. Ale aspoň, že se Vám ani Áje nestalo nic horšího...
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles