Zánět v oku

Konec roku je slavnostní a každý ho slaví jinak. Někdo více, někdo méně. My jsme ho chtěli strávit s mými rodiči a proto jsme si s přítelem plánovali, že bychom si předchozí den mohli posedět s kamarády v restauraci. Shodou náhod mi kamarádka nechala vzkázat, že bychom mohli jít ve čtyřech, že by vzala manžela. Říkala jsem, jak to bude fajn si zase po dlouhé době popovídat, protože i když nebydlíme od sebe daleko, nějak nám společné setkání nevycházelo.

Ale že bychom nešli do restaurace, ale do hospody. Tam sice nevaří, ale prý se v naší restauraci zhoršilo pivo. I přesto, že já pivo nepiji a přítel si týden předtím nestěžoval a tuto hospodu moc nemusím, souhlasila jsem. Měla jsem se za ní stavit do práce nebo zavolat a domluvit se. K večeru jsem zavolala a během 45 minut jsme se na daném místě měli sejít. Malého jsem odvedla k rodičům, oblékla jsem se a přemýšlela jsem, jestli se mám namalovat. Aspoň trochu, říkala jsem si. To, že jsem si oči namalovala klasicky, bylo na celém večeru klíčové. Většinou se nemaluji, ale vždy, když jsem si šla někam sednout, slavila se nějaká událost nebo jsme jeli na výlet, jsem se namalovala.

Popíjet jsme začali okolo půl sedmé, probírali jsme vše, co se za posledních půl roku událo. Vzájemně jsme si postěžovali, co nás trápí jak v práci, tak v osobním životě. Pila jsem červené víno a k tomu pojídala brambůrky. Když jsem vypila druhou skleničku a chtěla další, barmanka mi oznámila, že červené došlo a má pouze bílé. Tomu se bráním, protože mi nechutná. Nechtěla jsem skončit o limonádě a tak jsem souhlasila s bílým. Nechala jsem si přinést pouze jedno deci toho nejsladšího. Jelikož se přiblížila jedna hodina ranní a kamarádka s manželem museli domů, protože nemohli vyspávat jako my, zůstali jsme u stolu sami. Během dvou hodin jsme se také odebrali domů. Jediné, co si pamatuji je, jak jsem platila útratu a jak jsem se doma belhala do postele tím stylem, že jsem si chtěla ustlat před koupelnou, jak jsem byla ospalá.

Ráno přišel syn od babičky spolu s mým synovcem, byli potichu a nechali mne spát. Když jsem se probouzela, bolelo mne oko, že jsem ho nemohla ani otevřít a jelikož děti byly hodné, mohla jsem zůstat v posteli. Když jsem chtěla jakoby už vstávat, pořad oko vypadalo jako nevyspalé a tak jsem v posteli zůstala i nadále. Před 11. hodinou jsem nakonec vstala, ale říkala jsem si,  že se na sebe musím jít podívat do zrcadla. Měla jsem levé oko červené a řezalo mně v něm. Navíc jsem byla špatně odlíčená, tak jsem nečistoty odstranila, ale ani to nepomohlo.

To, co mi v paměti chybělo, mi rázem přítel připomněl. Právě jak jsem zvyklá se po příchodu domů vždy odmalovat, tak jsem to udělala i tentokrát, i když mi říkal, ať to nedělám. To, že jsem se neodmalovala dobře, mělo zřejmě za následek bolest oka. Měla jsem od zbytku řasenky totiž i rukáv od pyžama. Říká se, že Nový rok se má přivítat pořádně a letos poprvé jsme opravdu slavili dokonale. Ono to totiž tak trochu ovlivnily mé narozeniny, mé přijetí do práce a nakonec jsme pili za otce přítele, který nás před dvěma měsíci opustil. A myslím, že právě poslední událost měla větší vliv než ty ostatní, protože jsme si i zabrečeli a přáli mu do nebíčka, ať se má dobře. U stolu jsem říkala, že nejsem opilá, že to je super. Jenže pak jsem vstala a bylo to.

Během snídaně mě napadlo, že zavolám rodičům. Kromě průběhu večera jsem se zeptala, jestli nemají nějaké kapky do očí. Neměli, ale přišla jsem se jim ukázat. Každý ten den hodně pil alkohol a tak kdybychom museli k doktorovi, tak rozhodně dřív, než se kdokoliv napije.

U rodičů jsme usoudili, že by to mohl být zánět spojivek a že by bylo asi nejlepší jet na pohotovost. Přesto, že jsem si v práci tento den nadělala, protože Silvestr je pracovní den, bereme ho doma jako svátek a tak jsem se připravila na to, že půjdu na klasickou pohotovost a budu platit poplatek. U nás také fungují obchody i ve svátek, takže to byl také důvod, že jsme svátek –  nesvátek neřešili.

Do nemocnice jsme se měli vydat po obědě. Já se zatím vrátila domů, kde kluci dovařovali česnekovou polévku, ale už jsem si ji nestihla dát. Zvolili tuto polévku, protože obecně platí, že česnek sám o sobě je zdravý a také je polévka dobrá po nějaké té noční vycházce. Mně kupodivu nebylo špatně. Vůbec jsem neměla žízeň a ani mne nebolela hlava. Vrtalo mi to hlavou, protože kolikrát si třeba dám jen 3 skleničky červeného vína a tyto pocity mívám. Asi to bílé bylo slabší. Jinak si to neumím vysvětlit.

V nemocnici jsem se na informacích zeptala, kde najdu oční pohotovost a zda potřebuji platit poplatek. Tam se nám teprve připomnělo, že Silvestr je všední den a ordinace fungují aspoň tedy v nemocnici jako každý jiný den. V čekárně nikdo nebyl kromě sestřičky, které jsem hned pověděla, že potřebuji vyšetřit oko. Po chvíli jsem šla na měření tlaku v očích a po další k doktorce na vyšetření. Vypadalo to, jako kdybych měla v oku cizí těleso, ale nemohla nic najít. Přiznala jsem, že jsem se asi špatně odlíčila. Měla jsem zřejmě poškrábanou sítnici. Doktorka mi sdělila, že mám v levém oku zánět rohovky. Sestra mi vypláchla oko, dala mastičku do oka, překryla mi celé oko a zalepila. Na předpis jsem dostala kapičky a pozvánku na kontrolu v pondělí a kdybych nemohla vydržet v práci, mám si přijet pro neschopenku. Také mi sdělily, že by bylo nejlepší, abych měla zavřené oči obě a děti mi četly pohádky.

Tak jsem si na Silvestra připadala jako poloslepá. Jedla jsem chlebíčky, cukroví jen trochu a jen jednu skleničku vína. Kapičky jsem si poctivě kapala každé dvě hodiny a nejen do toho se zánětem. Během dne mne totiž začalo bolet i druhé oko. Bez doporučení doktora, který by mi stejně řekl, že mám zánět spojivek nebo rohovky jako v levém, jsem si začala kapat právě i do toho druhého. Převaz na oku mi ale vadil. Bylo fajn si tímto způsobem šetřit oko, ale měla jsem pocit, že mi do oka padají nečistoty. Všichni mi říkali, že mne takto dráždí nemocná rohovka, ale já si myslela své. Následující den jsme polštářek vyměnili a když jsem necítila žádnou úlevu, na konci druhého lednového dne jsem začala nosit doma sluneční brýle.

Oči se mi výrazně zlepšily a tak jsem se rozhodla, že půjdu do práce s brýlemi. V noci se mi špatně spalo, stále jsem čekala na autobus, který mne měl odvézt do okresního města k doktorce. Původně jsem měla jít do práce se zalepeným okem, ale já bych to nevydržela. S brýlemi se mi nepracovalo špatně. Nemám je příliš tmavé. Každý se mne ptal, co mám s očima. Samozřejmě jsem odpovídala. Z práce jsem odcházela o pár minut dříve a spěchala jsem na autobus. Nakonec jsem v mrazu a za sněhových vloček čekala 10 minut. V čekárně jsem byla třetí a doktorka mi později s radostí sdělila, že se rohovka krásně uzdravila a kapky, které obsahovaly antibiotika, mohu vysadit. Pětidenní léčba mne zbavila obtíží a já už vím, že se takto odstraňovat šminky nemohou.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10