Zlomový okamžik

Má spolužačka ze základní školy Magda otěhotněla velmi brzy. Zatímco já byla ještě na střední škole, Magda už vozila kočárek s malou Alenkou. Necelé dva roky po Alence se Magdě narodila Janička. A když já měla čerstvě po maturitě, Magda mi oznámila, že je opět těhotná.

„Ty si to dítě necháš?“ ptala jsem se.

„My si ho necháme. Karel se rozhodl změnit zaměstnání. Bude sice často v zahraničí, vydělá ale dostatek peněz, aby nás uživil,“ odpověděla Magda.

Magda pochází ze silně věřící rodiny a potrat pro ni není řešení. Vlastně je úplně jiná, než já. Ve škole jí to nikdy moc nešlo a já ji už ve třetí třídě začala doučovat nejdříve matematiku, později i češtinu. Díky tomu jsem ji víc poznala a poznala jsem i její rodinu. Sama Magda pochází z pěti sourozenců. Její rodiče byli chudí, měli se ale velmi rádi. A Magda šla ve stopách svých rodičů.

Magdě se narodilo třetí dítě, Tadeáš.

Magdin manžel Karel jezdil, jak slíbil, často na montáže do zahraničí a Magda zůstávala na tři děti sama. Zatímco její vrstevnice randily a užívaly si života, Magda vozila kočárek, kterého se držely dvě malé holčičky. Magdin tatínek už nežil a její maminka měla už v té době velké problémy s pohybem, a proto své dceři s dětmi nepomohla. Naopak, Magda chodila své mamince nakupovat, uklízet a pomáhala jí i s ostatní prací v domácnosti. Byla unavená, hodně zhubla, ale nikdy si nestěžovala. Kdykoli jsem ji potkala, táhla obrovské tašky buď s nákupem, nebo s prádlem pro maminku, k tomu ještě vřískající děti. A tak jsem jí jednoho dne nabídla, že jí kdykoli Tadeáška pohlídám.

„Vážně bys mi malého pohlídala?“ ptala se kamarádka. To měl Tadeáš půl roku.

„Lhala jsem někdy? Jsem přece jeho kmotra?“ připomněla jsem kamarádce, která si vybrala při křtu právě mě, abych stála po boku jejímu synovi. Tadeáš byl skvělé miminko. Téměř neplakal, často spal a nezlobil. A já coby mladinká žena, která děti plánuje teprve do budoucna, jsem ráda hlídala cizí miminko. Občas jsem Magdě pohlídala také holčičky, ale Tadeáše jsem měla doma téměř každý druhý den. Když Magdě onemocněla nejstarší Alenka a musela na operaci slepého střeva, požádala mě Magda, zda bych jí nemohla chlapečka hlídat celý týden.

„Nevadilo by ti to? Janu dám k mámě, ale s Tadeášem je víc práce. Ona ho nemůže tahat a přebalovat a podobně. A já nechci nechat Alenku v nemocnici samotnou. Letos to je poslední rok, kdy ji můžu v nemocnici bezplatně doprovázet,“ požádala mě.

Tehdy jsem pracovala externě z domu, na počítači. A tak pro mě nebyl problém upravit si časový harmonogram podle toho, jak to malý cvrček potřeboval, a souhlasila jsem.

Můj byt se v mžiku proměnil v obrovský dětský pokojík. Plenky, mléčná strava, lahvičky, chrastítka, dupačky a další dětské oblečení byly všude. Ale já si ten týden užívala.

A tak vyrůstaly Magdiny děti a především Tadeáš téměř jako by byly mými dětmi.

Ke svým prvním narozeninám dostal ode mne Tadeáš mimo jiné také krásného plyšového psa. Plyšáka si velmi oblíbil. Později dostal plyšový pes jméno Flek, ač na sobě žádný flek neměl. Malý Tadeáš ho tahal všude s sebou. Brával ho do školky a úspěšně s ním dorostl i do školních let. Ale ani na cestě do školy se plyšáka nehodlal vzdát.

„A nesmějí se ti děti, Tadeášku, že máš Fleka i ve škole?“ ptala jsem se chlapečka.

„Nesmějí. Závidějí mi ho!“ přiznal chlapec hrdě. „U nás ve škole si můžeme nosit do školy hračky. Ale každý jen jednu,“ poučil mě.

„Aha, tak to je změna proti mým školním letům,“ pomyslela jsem si.

A i když jsem já sama měla už vážný vztah, Tadeáše jsem Magdě hlídala dál. Ne tak často, jako když byl maličký, ale přesto, jakmile Magda potřebovala něco zařídit, svěřila chlapce mně. Věděla, že u mě je mu dobře. A tak jsem se vydávala často na procházku v doprovodu tohoto malého muže. Tadeáš měl už osm let a velice ho zajímaly vlaky. Na ně jsme se chodili dívat na most za městem. Stávali jsme na mostě a Tadeáš fascinovaně zíral třeba hodinu na vlaky projíždějící pod námi.

„Teto, a bolelo lidi, kdyby skočili z mostu a vlak je přejel?“ zeptal se jednou Tadeáš.

„Jak jsi na to přišel?“ ptala jsem se zděšeně.

„V televizi to říkali, že nějaký pán tak skočil,“ informoval mě Tadeáš.

„Kdepak, to je tak rychlé, že to člověka asi nebolí,“ otřásla jsem se odporem. „Tadeáši, na takové věci se dívat nemáš!“ poučila jsem chlapce.

„Mamka mi to taky říkala,“ poskočil chlapec a šli jsme dál. „Kdyby se mi někdy stalo něco špatného, tak bych taky skočil pod vlak,“ řekl dospěle tu odpornou větu.

„Ale, fuj! Tadeáši! Vše se dá řešit normálně. A i kdyby se ti někdy stalo něco zlého, dá se to vyřešit. Stačí to říct někomu dospělému, mamce nebo taťkovi, nebo třeba mně. Vůbec tak nemluv!“ napomenula jsem chlapce a na příhodu zapomněla.

Tadeáš měl první dva roky školní docházky velmi dobrý prospěch, stejně jako jeho sestřičky. Ale ve třetí třídě se jeho prospěch hodně zhoršil.

„Nezdá se ti, že by měl nějakou poruchu učení? Víš, jako je třeba dyslexie, nebo dysortografie, nebo tak něco. Má hodně dobrý slovní projev, ale když třeba něco píše, tak vynechává písmenka a někdy píše zrcadlově,“ ptala jsem se jednou Magdy na Tadeáše.

„Myslíš? Učitelka říkala, že se zhoršil. Ale to by si ve škole asi všimli, ne?“ mínila Magda. „Asi to bude tím, že je už ve vyšší třídě. Však víš, že jsem ani já ve škole nevynikala.“

Musela jsem dát Magdě za pravdu. Je to její syn, musí mu rozumět.

Blížilo se vysvědčení na konci roku a Tadeáš byl často zamyšlený a příliš tichý.

„Copak, Tadeáši, že nic neříkáš?“ ptala jsem se chlapce při jedné návštěvě.

„Flek taky nemluví,“ odsekl Tadeáš a zmizel v dětském pokojíku.

„Co mu je?“ ptala jsem se Magdy.

„Nevím. Asi se bojí vysvědčení. Karel mu minule řekl, že pokud bude mít trojky nebo horší známky, bude smutný. A pokud bude mít samé jedničky, jako dosud, má slíbeného živého psa. Umíš si to představit? Tři děti a pes!“ mávla rukou Magda. „Naštěstí to asi nehrozí.“

V den školního vysvědčení mi Magda volala.

„Není u tebe Tadeáš?“ ptala se.

„Ne, není. On není doma?“

„Ne, ještě nepřišel. Holky jsou už dávno doma a říkaly, že Tadeášova třída končila dřív, než jejich.“

„Asi se někde zdržel,“ řekla jsem a přemýšlela, kde může chlapec být.

„Ale víš, co je divné?“ ptala se Magda. „Nechal v pokojíku Fleka. Nikdy ho nezapomněl. A když ho jednou v první třídě přece jenom zapomněl doma, tak utekl ze školy o přestávce, aby se pro plyšáka vrátil domů,“ chrlila Magda do sluchátka.

Vzpomněla jsem si na příhodu na mostě. Bože, to ne!!! Začala jsem mít o Tadeáše strach. Ale to ne, to by ho nenapadlo?

V mžiku jsem se obula, zabouchla dveře bytu a utíkala k mostu za městem. Tadeáš byl poslední dobou divný, zamyšlený, málomluvný, jako by ho něco trápilo. Svou oblíbenou hračku nechal doma, jako by ji chtěl v případě nebezpečí chránit.

Doběhla jsem k mostu a za zábradlím jsem ho viděla. Seděl a díval se dolů. Nožky spuštěné z mostu, plakal. V první chvíli jsem na něj chtěla zakřičet. Pak mě napadlo, že by se lekl a skočil dolů, nebo spadl omylem. Seděl na samém kraji, od pádu ho dělilo jen pár centimetrů. A za chvíli měl jet rychlík na Prahu. Musela jsem něco udělat. Volat záchranáře nebyl čas. Zula jsem si lodičky, aby mě nebylo slyšet, a šla bosa k němu. Cestou jsem viděla zmuchlaný papír. Nebylo pochyb, že to bylo vysvědčení. Tadeášovo vysvědčení. Nevšiml si mě. Hleděl dolů a plakal.  Pokud bych ho chytila přes zábradlí, asi by se mi vysmekl. Už to nebyl zase tak malý kluk. A tak jsem opatrně překročila zábradlí a sedla si vedle něj. To jsem ho už ale pevně držela kolem ramen. Teprve nyní si mě všiml.

„Co tu děláš?“ zeptal se a popotáhl. Chtěl se mi vysmeknout.

„Nedělej to, Tadeášku. Spadli bychom oba. Že nechceš, aby se tetě něco stalo?“ řekla jsem a pohladila ho, pak jsem pokračovala:

„A co tu děláš ty?“ odpověděla jsem na otázku otázkou.

„Zkazil jsem to,“ sklopil zrak. „Táta nebude rád. Psa mi nekoupí.“

„Co bys tomu řekl, kdybychom si o tom popovídali u mě doma? Uvařím ti horkou čokoládu. Nebo můžeme do cukrárny,“ navrhla jsem.

„Za chvíli pojede vlak, teto,“ ukázal dolů. „Že to nebolí?“

„Proboha, Tadeášku, to bys tu nechal maminku, tatínka a sestřičky? A co tvůj Flek?“

„Flek je plyšový,“ řekl.

„Je, ale je darovaný z lásky. Nemůžeš nás tu nechat!“ Objímala jsem chlapečka a vůbec jsem si neuvědomila, že kdyby sebou trhl, asi by strhl dolů i mě. Vlak projel a my zůstali sedět na kraji mostu.

„Pojď, Tadeáši. Pamatuješ si, co jsem ti říkala? Vše se dá vyřešit jinak, lépe.“

Pomohla jsem mu přehoupnout se přes zábradlí. A po něm jsem překročila zábradlí mostu i já.

„Magdo, je u mě. Je v pořádku, ale nemusel být,“ říkala jsem za pár minut do telefonu. Tadeáš spal na gauči. Doma u mě se zoufale rozplakal. Vysvědčení měl samou čtyřku a byl od paní učitelky pokárán. Pak vysílený usnul. Magda nechala starší děti u sousedky a utíkala ke mně.

„Musíme s tím něco dělat. Když ho tohle napadlo v deseti letech, co bude následovat?“ domlouvala jsem Magdě. Pomohla jsem jí vyřídit různá vyšetření. Tadeášek navštívil se svou maminkou dětského psychologa a pedagogicko-psychologickou poradnu. Tam teprve přišli na chlapcovu specifickou poruchu učení, která se dále řešila.

Je tomu už spousta let. Tadeáš se speciálně upraveným školním režimem nejen, že úspěšně ukončil základní školu, ale absolvoval i školu střední a úspěšně odmaturoval. Dnes je to dospělý muž a zastává jednu z vedoucích pozic ve velké firmě.

Díky své citlivé povaze má pěkný vztah se svou přítelkyní. A jen nerad vzpomíná na chvíle, kdy seděl jako malý na kraji mostu.

A toho psa mu rodiče nakonec stejně koupili. Vyrostl z plyšového, a tak musel mít živého, který by ho potřeboval a připomínal mu, jak je důležitý.