Změna

Má maminka si jako starší člověk nerada zvyká na nové věci. Má ráda už zaběhnuté, roky používané pomocníky v domácnosti, zůstává stále u stejné zdravotní pojišťovny a využívá stejné dodavatele služeb. A tak se trápí se stařičkým vysavačem, který podezřívám, že víc, než vysávání prachu a nečistot nadělá hluk v bytě, telefonuje s neforemným stařičkým mobilním telefonem, který by se dal díky jeho váze použít jako zbraň na případné lupiče a stařičký magnetofon, na kterém si přehrává své oblíbené písničky, zajišťuje kolíčkem na prádlo, protože tlačítko play už jaksi zmizelo v nitru magnetofonu a nějak ten přístroj prostě spustit musí.

Ne, že bych se nesnažila ji trochu popostrčit dnešní době. Koupila jsem jí k narozeninám novější telefon na dvě SIM karty s fotoaparátem, lehoučký a příjemný do ruky, přesto tlačítkový s lehkým ovládáním. Donutila mě ho vrátit.

„Já se přece nebudu učit ovládat nový telefon?“ ptala se.

Stejně odmítla také nový bezsáčkový vysavač. Na magnetofon už nedošlo, to jsem radši rezignovala já.

Když se mamka dozvěděla, že brzy bude nové vysílání televize DVB-T2, které není schopna rozlišit její stávající televize, hodně ji to vzalo.

„To si budu muset něco k tomu koupit, nebo si budu muset koupit novou televizi?“ posmutněla.

Vysvětlila jsem jí to.

„Já se nechci učit ovládat novou televizi. Co udělám s těmi, co mám doma?“

Problém mamka neviděla ani tak v tom televizi si koupit, ale v již navyklém používání právě té své televize. Mamka problém od té doby denně připomínala, ač jsem jí domlouvala, ať se tím zatím netrápí. Prostě mamka s přibývajícím věkem nemá ráda změny v životě.

Už nějakou dobu se ji snažím zmanipulovat, aby si jako dodavatele elektrické energie vybrala jinou společnost. Má totiž celý svůj dosavadní život jednu společnost, která patří k nejdražším. Marně.

„Já si přece nebudu zvykat na něco nového?“ tvrdila, ač jsem se jí snažila vysvětlit, že s novým dodavatelem nepocítí žádnou změnu mimo toho, že se jí při vyúčtování vrátí více peněz. To by ovšem nebyla mamka, kdyby radostně přešla. Mamka zůstávala u starého dodavatele. Nedávno jsem opět zaútočila na mamku s tím, že když nevěří novým společnostem, které nezná, má možnost nyní přestoupit s elektřinou k dodavateli, u kterého má již zaveden plyn. Nechtěla o tom ani slyšet. Když jsem jí ovšem řekla, že tento dodavatel dává novým klientům, kteří k nim přejdou s elektřinou nemalou finanční částku jako bonus za změnu, přece jen zaváhala. Asi největší vliv na tom mělo mé srovnání s máslem. Má mamka odmítá rostlinné tuky a celičký svůj život si maže na pečivo pouze tradiční máslo. Ovšem to, jak je známo, nekontrolovaně zdražuje.

„Víš, kolik másel si za to můžeš pořídit?“ šla jsem na mamku oklikou, abych jí trochu pomohla. Přece nebude donekonečna vydržovat společnost, u které platí mnohem víc, než jinde?

Mamka se nakonec dala zlomit, i když si myslím, že se k přechodu odhodlala jen proto, aby už ode mne měla konečně klid.

„A představ si, že mi smlouvu přivezli až domů,“ divila se. „A přijeli krásným autíčkem, a řekli mi, že určitě ušetřím.“

No prostě, mamka najednou byla nadšená. A když jsem jí toto říkala už nejméně tři roky, stále odmítala.

Když jsem pak k mamce přijela, ukázala mi anketní lístek.

„Prý na to můžu vyhrát televizi, když to pošlu do konce měsíce.“

„No vidíš, tak to pošli. Ta už bude na ten nový příjem,“ lákala jsem mamku.

Ta studovala podmínky soutěže.

„Víš, tady píšou, že vyhraje jen jeden tu televizi. Víš, kolik takových lístků rozdali?“

„No, asi hodně. Co tě to ale bude stát, když to zkusíš?“

„Známku,“ korunovala mamka.

Sama neposílám poštou řešení různých soutěží, a když soutěž, tak jen přes internet. I to omezeně, protože vím, jak mizivá je šance na výhru. Přesto jsem mamku pobídla, aby dotazník poslala.

„No, uvidím,“ řekla, a odložila dotazník bokem mezi letáky. Bylo mi jasné, že ono „uvidím“ znamená, že kupon nepošle. A proto jsem v nestřeženou chvíli obálku s kuponem strčila do kabelky.

Doma jsem kupon již mamkou vyplněný poslala poštou. Mamka i já jsme na kupon docela zapomněly. Jen se mamka zmínila, že kupu letáků, mezi které kupon založila, vyhodila, protože nevěří ve výhru. Já mlčela, věděla jsem své.

Uběhly asi tři měsíce. Jednou kolem poledne mi mamka opět volala. Byla tak rozrušená, že jsem si myslela, že se jí stalo něco špatného.

„Jsi v pořádku?“ ptala jsem se.

„Jsem, ale představ si, co se mi stalo? Dnes mi někdo volal, že jsem u nich vyhrála hlavní cenu. Nevěděla jsem, co jsem kde vyhrála, když nikde nesoutěžím. Myslela jsem si, že to jsou nějací podvodníci. A pak ke mně přijeli, že jsem vyhrála televizi! Nechtěla jsem je pustit domů, bála jsem se, že jsou to zloději. Ale oni mi pak přivezli skutečně televizi, a je na to nové vysílání. Prý to je z té soutěže, jak jsem se nechala přemluvit a dala jsem si tu elektřinu. Ale já ten kupon vyhodila. Asi se spletli.“

A tak jsem mamce musela vysvětlit, že se nikdo nespletl a kupon jsem poslala já.

Sama jsem se divila, že se na mě, potažmo na mamku, usmálo štěstí.

Mamka si novou televizi nemůže vynachválit. Volá mi, co všechno ta televize umí, jak je s ní spokojená. A hlavně…už se nebojí přechodu na nový systém, protože ona už televizi, která nové vysílání zvládne, má.

A já jsem ráda, že se mi podařilo mamku přemluvit, aby ustoupila a dala průchod něčemu novému. S vyúčtováním elektřiny navíc mamka vidí, že se jí její ústupek změnit něco opravdu vyplatil.