Ztracená duše

Psal se rok 1999. Na kraji města Agrem byla malá vesnička, ve které žila jedna chudá rodina. Žila jsem v ní i já, Nataša, maminka a táta. Byla jsem prvorozená dcera a v té době mi bylo 5 let. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Nebyli jsme sice bohatí, ale zato jsme se všichni měli rádi a byli jsme šťastní.

     V pátek třináctého se to však zvrtlo. Začalo to tím, když maminka porodila Anastázii, moji sestru, ale při jejím porodu zemřela, táta ovdověl a já byla velice smutná. Maminku jsem ještě dlouho po její smrti oplakávala. Až jsem dovršila 15 let, Anastázie, které bylo teprve 10, už mi záviděla. Ráda jsem pomáhala druhým a táta mi říkal, že jsem krásná po mamince. Anastázie byla zlomyslná, nerada pomáhala a táta si s ní nevěděl rady. Jelikož to byla moje setřička, navíc mladší, měla jsem za ni veškerou zodpovědnost.

     Asi za dva roky, to mi bylo sedmnáct let, si táta našel ženu. Mariana se jmenovala. Měla krásné velké modré oči, které tátovi připomínaly matčiny oči, neodolal jim. A tak vždy, když Mariana něco chtěla, táta jí to splnil. Zanedlouho si Marianu vzal. Anastázie ji měla ráda, ale já jsem věděla, že nemá s tátou dobré úmysly. Táta i přes svůj zdravotní stav, zhoršený smrtí maminky, musel tvrdě pracovat, abychom se uživili.

     Mariana nic nedělala a mnou pohrdala. Snažila jsem se ze všech sil, abych pomohla tátovi ulehčit jeho práci. Rozhodla jsem se, nebo se spíše rozhodla Mariana, dát mě do práce.

     Samozřejmě jako každý dospívající jsem musela chodit do školy, ale jelikož mi bylo v tuhle dobu už skoro 18 let, školu jsem dokončovala, a proto jsem si musela najít nějaké zaměstnání. Ve škole jsem byla skoro nejlepší, ale Anastázii jsem musela doučovat. Byla každou chvíli za školou, prováděla všemožné nepravosti a já za ni dostávala strašné úkoly.

     Rozhodla jsem se odejít, protože mě Mariana neměla zrovna moc v lásce. Nevěděla jsem, kam, a jediný, o koho jsem se bála, byl táta. Byl těžce nemocen, dlouho jsem se rozhodovala, jestli mám odejít nebo ne. Nakonec jsem opravdu odešla. Ato byla chyba!

     Našla jsem si malý byt v centru městečka Agrem, kde jsem se narodila. Hned po té, co jsem odešla, mi naše sousedka oznámila dopisem, že se táta zhroutil a po dlouhé době strávené v nemocnici zemřel. Poněvadž jsem se o tátově smrti dozvěděla asi týden po pohřbu (ten mi Mariana s Anastázií zatajily, proto jsem tam nemohla být a tátu pozdravovat), situaci jsem si nijak zvláštně neuvědomila a myslela jsem si, že si sousedka vymýšlí. Ale opak byl pravdou. Táta opravdu zemřel.

     Po uvedomnění jsem omdlela. Jako poslední věc si pamatuji tmavou siluetu, která se na mě dívala nepřístupným pohledem a  poté jsem slyšela skřeky a skřípání nehtů o zeď, až potom ke mně promlouvala: "Prober se a tím se zachráníš, nedívej se mi do očí nebo ztratíš duši.“

     Bála jsem se, nevím čeho, nevím, kde jsem byla, nevím, s kým jsem mluvila a nevím ani, jak dlouho jsem spala. "Kde jsem byla a s kým jsem mluvila???“ mumlala jsem si v duchu. Pořád jsem nad tím přemýšlela, hledala stopy a marně se pokoušela přijít na věc, která se mi stala. Ve snech jsem noc co noc viděla onu siluetu, byla tmavá, rozmazaná a nebylo jí vidět do tváře.

     Den ode dne byla silueta vzdálenější a rozmazanější. Vznášela se nad zemí jako duch a pořád ke mně promlouvala, ale tentokrát jsem jí už nerozumněla tak zřetelně jak dříve. Nemohla jsem spát a pořád jsem se budila. Chodila jsem po domě jako tělo bez duše a ve dne v noci jsem přemýšlela o té siluetě. Přesto, že jsem na nadpřirozené věci věřila, nemohla jsem najít spojitosti.

     Hledala jsem v knihách, ve starých spisech muže, co tu žil přede mnou. Nic jsem nemohla najít až.... Asi po měsíci bádání jsem našla deník vazaný v kůži a zamčený na několik zámků. Řekla jsem si: "Co v něm asi bude? Mohly by tam být informace o tomto domě a o té siluetě, kterou pořád před sebou vidím, jako by se to stalo včera.“ Zkoušela jsem otevřít ten zámek, ale nešlo to, "muselo to tu být skryté mnoho let i století," opakovala jsem si dokola a dokola. Zámek jsem se pokoušela vypáčit, rozbít kamenem, ale všechno bylo marné. Až po chvíli jsem si všimla malého symbolu na boku zámku. Pomyslela jsem si: "Třeba musím vyluštit nějakou šifru, abych ho otevřela.“ V té knize musí být nějaké velké tajemství, jinak jsem si to vysvětlit neuměla.

     Asi po týdnu rozlouskávání toho oříšku jsem nacházela stopy, které se mi zdály odněkud povědomé. "Jasně, už vím, viděla jsem to v tom snu.“

     Ve snu jsem viděla spoustu stop, některé byly výraznější a některé jsem zase nemohla rozpoznat. První stopu jsem našla, když jsem vcházela do domovního výtahu. Na zemi ležel malý kousek papíru s nějakými ornamenty. Zkoušela jsem přijít na princip, kterým by se to řešilo, ale něco mi říkalo, že tu hádanku musím mít celou.

     Jednou v noci jsem se probudila ze sna, ve kterém mi ta silueta z předchozích snů řekla: "Následuj své sny a přijdeš na nevyřešené.“ Nevěděla jsem, co to znamená, ale to, co se mi vždy zdálo, jsem udělala. Jeden sen mi říkal: "Jdi do lesa a najdi osobu, která skrývá tajemství. Vezmi si jen to, co ti neublíží, ale pomůže. Věř nebo nevěř, osoba nebude mít tvář a za žádných okolností se jí nedívej do rukou.“ Taky se tak stalo. Šla jsem do lesa a opravdu tam byla osoba, měla na sobě kápi, která jí vlála přes tvář. Jakmile vítr odvál kápi a na ni posvítil měsíc, osoba přesně jako ve snu neměla obličej. Přesto, že se moc nebojím, jsem se vylekala. Osoba ke mně vztahovala ruce. Chtěla jsem se podívat, ale v tom jsem si vzpomněla na ten sen, a na to, že se jí nemám dívat do rukou. Nevěděla jsem, proč, ale raději jsem otočila hlavu na bok. Když jsem se otočila zpátky, bytost tam už nebyla, ale na zemi vedle mne ležel menší kousek papíru - spíše asi mapy, na které byly podobné ornamenty jako na předchozím, který jsem našla ve výtahu.

     Další sen říkal: „Jdi na hřbitov, ale neohlížej se a nic neposlouchej, jen vem první květinu, na kterou narazíš. Doma ji zasaď, ale dej ji až dolů a nezalívej ji. Pomůže ti, avšak nesmíš ji sníst! Nikomu o tom neříkej, i kdyby to byl Tvůj největší kamarád a sebevíc prosil!“

     Co bylo ve snu, to se stalo.Šla jsem na hřbitov, nikam jsem se nedívala, ale něco mě volalo a zpívalo to píseň, která měla takový text: "Podívej se, zadívej se a následuj nás, dovedeme tě do ráje, nebudeš toho litovat, pojď, neodoláš, jen pojď...“ a pořád se to opakovalo. Nedalo se tomu odolat, tak jsem si zacpala uši, utrhla jsem nějakou květinu s ostny. Doma jsem ji zasadila, jak sen říkal, úplně dolů, nezalila jsem ji.

     Druhý den se za mnou zastavila moje kamarádka Saša, vyptávala se, co to mám zasazené v té skleničce. Když jsem jí chtěla říct, co tam mám, vypadl mi hlas a nemohla jsem mluvit. Zanedlouho odešla a mně hlas zase naskočil. Bylo to tak divné, že mi přejel mráz po zádech.

     Květina nic nedělala asi týden. Ten týden se mi také nezdál ani jeden podivný sen. Až po týdnu se z květiny začaly soukat dlouhé ostny, mezi kterými byla další stopa. Nevím, co to bylo, ale připomínalo mi to nehet od krve, na kterém byl další symbol. Zatím mi to nedávalo smysl, ale dělala jsem to, co bylo žádáno v mých snech.

     Po dvou dnech se mi zdál další sen: "Najdi bytost, která se objeví na louce, blízko lesa, ale nenech se zmást, budeš ji muset najít mezi ostatními. Jak ji poznáš? Použij symbol. Musíš ji však poznat do půlnoci. Přibliž se k ní maximálně na dvacet centimetrů, má schopnost vysávat duše, ale pokud si s sebou vezmeš kočku, nemáš se čeho bát. Nenech ji utéct, bude Tě chtít zmást!!! Dej pozor, aby tě neškrábla“ Tenhle sen byl jako živý, avšak bytost, se kterou jsem se měla setkat, mi neukázal, byl tam vidět jen ten nehet, který vyrostl ze zasazené ostnaté květiny.

kamilkas - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10