Naše „emigrace“ do Rakouska

Asi začnu trochu ze široka, ale tak to prostě bylo.

Nebylo snadné se rozhodnout, nebylo snadné dospět právě k tomuto rozhodnutí, nebylo snadné udělat první krok a vůbec nebylo snadné v zahraničí vydržet poté, co jsme se rozhodli, že to zkusíme! Nemohu mluvit za přítele, ale sama za sebe řeknu, že sama bych to nikdy nezvládla. Netuším, kolikrát jsem večer brečela potajmu do polštáře a chtěla se vrátit, ale nyní musím říci, že jsem ráda, že jsme to zvládli, a že jsme vše překonali. Hodně to posílilo náš vztah a přesně vím, co můžu od přítele čekat, protože tvrdím, že pokud si někdo není svým vztahem na 100 % jistý, ať zkusí, jak to bude fungovat v zahraničí, protože pod tím tlakem se naprosto přesně ukáže, jaký kdo je a zda jsou dotyční dva schopní spolu být.

Ale to jsem odběhla. Jak to bylo od začátku?

Když jsme se s přítelem poznali, měli jsme oba stálou a na české poměry relativně dobře placenou práci. Já jsem měla v osobním vlastnictví byt, samozřejmě s báječnou hypotékou a přítel taktéž s báječnou hypotékou domek společně s rodiči. Relativně bychom si neměli mít na co stěžovat, ale postupem času jsme začali zjišťovat, že člověk taky nemládne, že jednou budeme chtít mít rodinu a s dluhy, které máme a s pracemi, kdy sice vyděláváme slušné peníze, ale téměř nemáme šanci se vidět ani my dva, natož pak ještě s dětmi, to není ta růžová budoucnost, kterou bychom chtěli.

emigrace do Rakouska Přítel pracoval jako dozorce ve věznici, takže jsem navíc trnula hrůzou, zda a v jakém stavu se mi vrátí domů, kdykoli odešel do práce. Já jsem dělala zdravotní sestřičku, což byla práce, kterou jsem si snad od svých pěti let přála dělat, ale realita byla trochu jiná, než jak jsem si ji představovala.

Na mé oddělení jsem nastoupila v době, kdy se valem rušily pohotovosti, doktoři stávkovali a vyhrožovali odchodem do zahraničí, takže těch pár fungujících pohotovostí v okolí 120 km stejně pacienty neošetřovalo. A i poté, kdy již stávková pohotovost skončila, a mělo se vše vrátit do starých kolejí, bylo prostě pro jisté zdravotníky pohodlnější říct pacientovi, který k nim na pohotovost přišel „Jeďte do krajské nemocnice“.

Neodsuzuji všechny zaměstnance menších nemocnic. Vím, že všichni jsme jen lidé a nestrkám všechny do jednoho pytle, ale nejednou se nám stalo, že přijel pacient v bolestech, ze kterých až zvracel, s vysokou horečkou či krvácející a řekl, že jede 120 km, že se stavoval na pohotovosti tam a tam a bylo mu řečeno, že musí k nám. Na náš dotaz, zda má alespoň nějakou zprávu z daného pracoviště, nám sdělil, že to s ním zdravotníci vyřešili mezi dveřmi a neobtěžovali se ani podívat, jak na tom dotyčný je a zda je schopen tak dalekou cestu zvládnout.

Ve výsledku jsme byli silně přetížení, utahaní, otrávení a já přišla o veškeré iluze s touto prací spojené. Navíc jsem si vždy říkala, při pohledu na své starší kolegyně (které už měly děti a nemohly jim dát tolik, kolik by chtěly, protože je prostě práce natolik vyčerpávala, že byly rády, když doma pak zvládly uvařit a uklidit), že takhle dopadnout nechci a pro své děti chci víc, než věčně nervózní a naštvanou mámu, která přijde z práce a padá na ústa (slušně řečeno).

Sloužit dva víkendy v měsíci, po noční se, pro rodinné povinnosti, téměř nevyspat a další den jít na ranní. Domů přijít opravdu jen uvařit, uklidit, napsat s dětmi, se sirkami v očích, aby se únavou oči nezavřely, úkoly a vyspat se…? To ne.

Jednoho dne v práci se mi dostal do ruky časopis pro sestry, kde byla nabídka práce v Arábii. Jelikož jsem se na škole učila angličtinu, rozhodla jsem se, že to proberu s přítelem, opráším angličtinu, zjistím více informací a prostě to tam rok, dva vydržím. Zaplatí se byt a bez hypotéky se zase bude dýchat lépe. Budu moci jít na hůře placený post sestry třeba na obvod nebo do domácí péče, ale budu mít jen ranní směny a více času na rodinu. Přítelova reakce byla jasná:„I kdybych tam měl napájet velbloudy, tak do toho určitě jdeme!“

Ale čím více jsme zjišťovali informace, tím to začínalo být horší. Pojem PŘÍTEL tam prostě neexistuje. Bydlet bychom spolu nemohli. I kdybychom byli manželé, tak by za mnou mohl jen občas přijít na návštěvu, a to zřejmě ještě pod dohledem. Já bych se do ČR dostala jednou za půl roku. Navíc se to příliš nelíbilo mé rodině. Sice bychom bydleli v cizineckých městečkách, kde má být západní styl života, ale mimo hranice těchto měst je to na vlastní riziko. A i uvnitř nemůže mít člověk 100% jistotu.

Jednoho dne přítel přišel s dotazem: „A co kdybychom jeli spíš do Rakouska?“

Vůbec jsem to nečekala a zareagovala dost rychle a jednoznačně. „Tak to ani náhodou! Německy neumím žblebtnout ani slovo, učila jsem se angličtinu a teď se učím italštinu, z němčiny se mi dělá špatně a tohle teda určitě NE!“ Kdo mě znal, věděl, jaký odpor k němčině mám.

Ale přítel byl už tak nějak vnitřně rozhodnutý. Dostal nabídku na roznášení letáků. Člověk, od kterého se to dozvěděl, také pendloval z města, kde jsme žili, do města, kde se tato „práce“ dělala, takže se rozhodl, že bude taky jezdit. Letáky nejsou žádné terno, ale pořád to bylo lepší, než to, co dělal v ČR.

Začal tedy jezdit do Rakouska. V pondělí ráno ve tři hodiny vstávačka, dvě hodiny cesty, rychle nachystat letáky, roznést, zpátky na firmu, nachystat letáky na druhý den, padnout utahaný do spacáku, druhý den brzo vstát, roznést letáky a zpět do ČR. Doma byl tak ve čtyři hodiny odpoledne. Já většinou měla odpolední, tak jsme se ani neviděli, jen jsem mu tam nechala jídlo. Když jsem přišla z práce, už spal. Další den opět ve tři v noci vstávačka a vše nanovo. Ve čtvrtek večer přijel vždy úplně vyřízený. A když jsem sloužila dva víkendy v měsíci, kdy jsme měli být chviličku spolu?

Ano, finančně jsme si polepšili a věděla jsem, že se v práci nesetkává s kriminálníky, ale strach jsem o něj měla snad ještě větší, než před tím, když mi popisoval, jak musel zastavit na čerpací stanici a nadopovat se několika kelímky kávy, jelikož za volantem usínal. Prakticky jsme se spolu neviděli a vztah udržovali přes SMSky.

Můj odpor k němčině a rezolutní zavrhování Rakouska už nebylo tak silné. Netrvalo mi ani měsíc, abych se rozhodla, podala v práci výpověď a odpočítávala 2 měsíce výpovědní lhůty, než se oficiálně přestěhujeme oba do této cizí země.

Byly to hrozné tři měsíce, kdy on pendloval, ale přišel prosinec a my se stěhovali. Když jsme přijeli do místa našeho nového bydliště, zeptala jsem se ještě v autě přítele, jak se vlastně řekne DOBRÝ DEN, jelikož jsem opravdu byla němčinou nepolíbená a se staženým žaludkem, co nás tu čeká a nadějí, že to bude lepší než doposud, jsem vystoupila z auta.

To, co následovalo, se idylce nepodobalo ani z hodně velké vzdálenosti. Dva na příjmu jednoho rakouského roznašeče letáků, v ČR velké dluhy, které se musely platit, nekonečné běhání na úřady v Rakousku i v ČR. Kvůli každé maličkosti bylo třeba, abychom u toho byli osobně přítomní, takže se týden co týden jezdilo do ČR, což také lezlo do peněz. Do toho jazyková bariéra, jelikož já neřekla nic a přítel se sice němčinu učil na škole, ale už to bylo nějaký ten pátek zpátky a navíc je německá němčina a rakouská němčina něco jako čeština a slovenština. Pokud si na vás někdo chtěl smlsnout, spustil jejich nářeční a rychlou němčinou a byli jsme ztracení oba. Do toho speciální názvy na úřadech, které se ve škole prostě neučí… Jak už jsem na začátku řekla, být tu sama, jsem dávno, dávno zpět pod máminou sukní!

Já se za pochodu učila němčinu. Z počátku to šlo velice těžko, jelikož jsem nejprve potřebovala překonat svůj vnitřní odpor k tomuto jazyku. Ale postupem času jsem se naučila vnímat ho jako prostředek ke komunikaci a ne jako tu pro mě dosud odpornou a neposlouchatelnou řeč.

V dubnu při mně stáli všichni svatí, když se mi nějakým zázrakem podařilo získat práci. Něco malinko jsem tou dobou už žblebtla, ale určitě bych to nenazývala znalostí německého jazyka.

Zaměstnali mě na jedné zubní klinice, kde jsem dělala takový mezičlánek mezi asistentkou a uklízečkou. Byla jsem tam pro sterilizaci nástrojů, desinfekci, úklid jednotlivých ordinací mezi pacienty a doplňování materiálu do ordinací s tím, že až se rozmluvím, tak budu dělat asistentku.

První dva měsíce jsem nespala a žila v jednom velkém stresu, kdy zase nebudu co rozumět, a kdy přijde šéf a řekne, že mu se mnou došla trpělivost a druhý den nemusím chodit. Ale po dvou měsících jsem zjistila, že nějak začínám rozumět, začala jsem i postupně něco málo odpovídat a pak už to šlo všechno lépe a rychleji. Nejprve jen pracovní věci, pak jsem se jednou přistihla, že se čemusi směji, něčemu, co některý z kolegů řekl. To pro mě bylo něco úžasného, zjistila jsem, že se dokážu i zasmát nad něčím, co je řečeno německy. Prostý smích a dokáže mít tak velký význam pro člověka.

Tím momentem se začaly záležitosti obracet směrem k lepšímu. A jak to bylo dál, doplním někdy příště.

Spinisek - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete