Jak to všechno začalo – příchod Ferdy

Je tomu už přes tři roky, co jsme se s kamarády rozhodli, že si pořídíme na náš brněnský veterinární privát psa. Štěně jsme okamžitě zamítli, vzhledem k tomu, že jsme bydleli, jako většina jiných studentů, v pronajatém bytě.

Slovo dalo slovo a vyrazili jsme si vybrat pejska do brněnského městského útulku. Já tehdy měla doma dva chlupaté irské setry, takže jsem trvala na dlouhosrstém psovi. Procházeli jsme kolem jednotlivých kotců a řešili, který pes by se k nám hodil…Skrze mříže na nás hleděly smutné psí oči, někteří pejskové smutně seděli v koutě, jakoby ztratili veškerou víru v to, že se někdy dostanou ven z kotce, jiní zase zuřivě doráželi na dveře a žalostivě kňučeli, když jsme popošli o krok dál. V tom jsem ho spatřila, byl černý, měl krásnou dlouhou srst a vesele se na mě smál. Myslela jsem, že je rozhodnuto. V tom jsme se otočila a spatřila přítele, jak stojí u jednoho z kotců a dívá se na jednoho ze psů. Pes se klidně zvedl, došel k příteli a podal mu packu a já věděla, že mám smůlu a že je rozhodnuto.

Za týden jsem si jela pro našeho Ferdu. Když mě viděl, zavrtěl ocáskem, ale jinak bylo vidět, že je jasně nad věcí a mě v tu chvíli docvaklo, že to asi nebude úplně lehké.

Ferda je jezbas (tedy kříženec jezevčíka s bassetem), je to zvíře nadmíru inteligentní, milé, ale taky pekelně tvrdohlavé. Trvalo dlouhou dobu, než nám Ferda začal projevovat náklonnost, byli jsme pro něj jenom vzduch, co ho nakrmí a vezme na procházku. Už jsme ztráceli naději, že to bude někdy jiné a začali si pomalu zvykat.

Asi po půl roce, jedné studené zimní noci, Ferda přišel, tiše se mi zavrtal pod deku a já věděla, že máme vyhráno.

Za krátkou dobu jsme usoudili, že by si Ferda zasloužil psího kamaráda (i když vím, že on na to měl asi jiný názor). Po dlouhém rozmýšlení jsme se rozhodli, že si pořídíme fenku maďarského krátkosrstého ohaře, našli jsme chovatelskou stanici a zamluvili si štěně. Následovaly dva krásné měsíce plné očekávání, vymýšlení jména….A taky jsme zjistili, že Brno asi nebude pro naše psy to pravé ořechové a začli se poohlížet po něčem jiném, no a za chvíli jsme měli koupený malý domek cca 30 km od Brna.

Nastal víkend „V“ a měli jsme si jet vybrat naši vižličku. Já nakonec zůstala z nevysvětlitelných důvodů doma a rozhodla se, že si s kamarádem zajdu do blízké hospůdky na pivko. Když jsme míjeli místní kravín, přidala se k nám dvě štěňátka – světlá fenečka a malý kulhající pejsek. Začli jsme zjišťovat, jestli psi někomu patří, pár domorodců nám záhy potvrdilo, že psi nikomu nepatří. Oba pejsci byli hodně zesláblí a tak nebylo, co řešit vzali jsme je do náručí a vyrazili k domovu.

Původní verze byla, že oba psi musí z domu, protože dva psi přece stačí. Fenku, která byla méně bojácná a celkově mnohem víc komunikativnější se nám podařilo udat, ale pejsek nám zůstal, dali jsme mu jméno Truhlík. Týž týden jsme si jeli do Prahy pro naši Airinku a místo dvou psů jsme měli hned tři.

A od této chvíle se datuje historie proslulé Fufíkovy psí smečky, smečky, která nikdy nedopustí, abychom se nudili, smečky, která vymýšlí nové a nové lumpárny a která nás nutí k bezbřehé kreativitě, smečky, díky které jsme poznali spoustu nových přátel, smečky, která nám od základu změnila život.

Ale o tom zase příště 

Fufíkovci
http://fufik.vesela-tlapka.cz