MIKY a jak jsme o něj málem přišli

MIKY je roztomilý boloňský psík. Odmalička jsem si přála pejska, ale vymodlila jsem si až v šestnácti a taky si ho zaplatila. MIKY to měl těžké už jako štěně. Narodil se v květnu v roce 2005 spolu se třemi bratříčky a sestrami. Jejich maminku ale nešťastnou náhodou zabili veterináři špatnou injekcí, takže ho od začátku vychovávala majitelka. Když jsme si ho vzali, byly mu dva měsíce. Na lidech byl a je neuvěřitelně závislý.

Bohužel stalo se to, že jsem si našla přítele, otěhotněla a odstěhovala se na druhý konec republiky. S sebou jsem si MIKYHO vzít nemohla - manžovy rodiče měli totiž dvě shi-tzu fenečky a moji rodiče by mi ho stejně nedovolili odvézt. Nicméně jezdíme za sebou často. MIKY je slušný, pěkně vychovaný pejsek, umí sedět pěkně v klidu v autě v bezpečnostním postroji, a když ho můj dvouletý synek Gábísek nechtíc zatahá za ocas, jen žalostně kňouká, ale nekousne. A to je, prosím, na svůj ocas strašně citlivý. Jeho maminka byla psí šampionka v České republice a tatínek v Německu a po nich zdědil hrdou chůzi a přezíravý pohled. No opravdu vypadá jako psí manekýn.

Bohužel, je také rozmazlený. S mými rodiči sedí na samostatné židli u stolu, dostává maso a zeleninu z polévky, a na procházce nejradši běhá na volno. Tedy vlastně, seděl, dostával a běhal. To bylo tak:

Šli jsme s ním na procházku (já tedy vzadu jako šedá eminence, koneckonců už není můj) do lesa. Nikde nikdo, takže milý MIKY byl puštěn z vodítka. Jenže ouha! Ono zmiňované nikde nikdo se rázem změnilo v pána se dvěma vlčáky, také na volno. MIKY se lekl a běžel zpátky, k nám a můj táta se taky rozběhl. Už už zvedal MIKYHO do náručí, když doběhla i jedna psí potvora (promiňte, ale jinak se o psu, který útočí bez důvodu, vyjádřit neumím) a zakousla se do našeho malého bílého kožíšku.  Okamžitě dostala po čumáku a pustila se (majitel nestihl říct ani A). Odvezli jsme MIKYHO k veterináři, tam ho prohlédli a řekli, že to nic není, že je to jen povrchové, ale kdyby se něco dělo, máme přijet znovu.

Doma jsme MIKYHO uložili na gauč pod deku. Napil se a usnul. To byly asi čtyři hodiny odpoledne. O dvě hodiny později už se nám to nezdálo. Zkoušeli jsme ho vzbudit, ale moc to nešlo. Jen po nás loupnul okem a odmítal se hnout. Když nejevil zájem ani o svou oblíbenou šmakosku, začínali jsme mít strach. Stačil jediný pohled na bílé dásně a bylo jasno – vnitřní krvácení. Zatracení doktoři! Táta MIKYHO okamžitě naložil do auta a vyrazil. My čekali doma. Tentokrát jen na jinou psí pohotovost. Cestou prý porušil jen tři dopravní předpisy, ale prý si to moc nepamatuje. Jestli jste někdy něco takového zažili, pochopíte.

Sloužící doktor vzal našeho chlupatého miláčka hned na operaci. Když skončil, sdělil nám, že musel MIKYMU vzít jednu ledvinu, a že byl uvnitř strašně potrhaný. Když jsme se ptali, jestli to přežije, řekl, že teď nám to radši neřekne, ale pokud dožije rána, bude mít 50% šanci. Nebudu popisovat, jak nám bylo. Nicméně MIKY to přežil, je to hrozně statečný pejsek. O dva dny později jsme si ho vzali domů. To už byl natolik při síle, že kousnul veterináře, který se mu snažil píchnout antibiotika. „Nevděčník jeden,“ pousmál se jen člověk, který mu zachránil život. „Příště dostaneš náhubek.“

Dnes už je MIKY skoro v pořádku. Díky chybějící ledvině bude ale mít až do konce života přísnou dietu, strašně se bojí černých psů (protože ten, co ho pokousal, byl černý) a i jinak vidíte, že je jiný. Při hře se častěji stane, že kousne, nenechá na sebe sáhnout od nikoho kromě rodiny atd.

Proto vás všechny, kdo tohle čtete, snažně moc prosím: „Nepouštějte své psí miláčky na volno, i když jsou malí. Oni sice nejspíš nikoho nepokoušou, ale někdo jiný může pokousat je. My jsme kvůli tomuhle poznání o našeho psího kamaráda málem přišli, neudělejte stejnou chybu!

Notburga
ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout