Štěně Sindy

Vždy jsem si přála mít dům a u domu nějakého roztomilého pejska. A tak jsme se s přítelem rozhodli, že jednoho psa si pořídíme. Nebyli jsme moc nároční na typ rasy, ale chtěli jsme nějaké střední plemeno. Jednou na nákupech nás zaujal inzerát, kde byla vyfocena malá černobílá štěňátka. Byla to tak zvaná pouliční směska. Neváhali jsme moc dlouho a rozjeli se směr Plzeň-sever. Cesta utíkala jako voda, jelikož jsme se moc těšili, až budeme v náručí držet náš nový přírůstek do rodiny.

Když jsme zastavili před domem majitele štěňat, viděli jsme malé kuličky, bežící naproti na přivítanou. Jedno ze štěňat na nás i začalo štěkat, ale jen co jsme vešli do zahrady, schovalo se za pána. Když jsem ta malá stvořeníčka viděla, hned bych si všechna vzala domů, ale jak jsem věděla, jeli jsme si jen pro jedno z nich. Bylo těžké se rozhodnout, jeden černý čumáček se k nám měl nejvíce, ihned nás olizoval a mazlil se s námi. Trvali jsme ale na tom, že chceme vidět všechna štěňátka. Majitel psů nám ještě přinesl jedno štěně, to se velmi bálo. Ale jak jsme ho viděli, tak jsme se do něj zamilovali. Jak jsme zjistili poté, naše štěně byla fenka, ale to už nám nevadilo. Ostatní štěňata a jejich rodiče od nás dostali velký pytel granulí. Rozloučili jsme se s majitelem a ostatními hafany a jeli jsme domů s pejskem v autě.

Fenka se jmenovala Adélka, ale ani mně, ani příteli se toto jméno nelíbilo a tak jsme ji přejmenovali na Sindy. Sindy jsme si přivezli domů a šli s ní na zahradu, aby se drobet rozhlédla ve svém novém bydlišti. Fenka se chvíli schovávala pod lavičkou, ale pak neváhala a očichávala vše okolo sebe. První dny v novém prostředí byly jistě nejhorší. Sindy se stýskalo po ostatních psech a rodičích, a tak si pokníkávala. To ji ale za několik dní přešlo a pak už bylo jen vidět, jakou má radost, když jsme si s ní hráli, mazlili se a ona mohla být všude s námi.

Po nějakém čase jsme se rozhodli, že Sindy necháme v boudě přes noc. Vše vypadalo dobře, Sindy si vlezla do boudy a usnula v ní během chvilky, několikrát v noci jsme ji byli zkontrolovat, jestli je v pořádku. Brzy ráno už jsem byla vzhůru a šla jsem za naším pejskem, ale to, co se stalo, asi nikdy nezapomenu. Naše Sindy v boudě nebyla, nebyla ani nikde na zahradě. Byla jsem nešťastná a tak jsme zahájili pátrání po štěněti. Hledali jsme u sousedů, pod auty a rozhodovali jsme se vzít auto a objíždět naší vesnici s cílem najít psa. Naše ulice není moc velká, a tak jsem začala obcházet dům po domu a koukat, jestli někde neuvidím naši černou kuličku, jak se choulí na některé ze zahrad či nesedí u vchodových dveří. Byla jsem asi u desátého baráku a tu jsem najednou uviděla štěně, které na mě štěkalo a choulilo se na rohožce před dveřmi sousedů. Snažila jsem se ji přivolat, ale nic se nedělo a tak jsem se začala pomalu přibližovat a stále jsem nepřestávala na štěně mluvit. To se po chvíli postavilo a běželo ke mně. Byla jsem radostí bez sebe a štěstím jsem i brečela. Ano, byla to naše Sindy.

A od té doby, místo abychom měli psa v boudě, tak je s námi v baráčku a neudělá od nás ani krok, abychom se jí neztratili. Lebedí si na svém místě u krbových kamen, ve svém okolí má svoje hračky a čeká, až ji vezmeme na dlouhou procházku.

Martina57 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete