Roggie

Po rozchodu s přítelem jsem měla krátce vztah s Viktorem. Byl to vlastně kolega z jiné expozitury firmy, ve které jsme oba pracovali. Už při posledním firemním dni po mně pokukoval, nyní, když jsme se takto setkali podruhé, mě už i oslovil, pozval na večeři a po vzájemných sympatiích jsme spolu začali mít vztah.

Viktor byl upravený, navoněný, o dva roky mladší svobodný mládenec. Nikdy nebyl ženatý a neměl žádné děti. Moc krásy nepobral, o to víc ale dbal na svou vizáž. Nakupoval luxusní oblečení, vlastnil silný luxusní automobil a domácnost měl zařízenu nábytkem na míru.

Dokonce navštěvoval pravidelně nejen holičství, ale také pedikéra a manikérku. Nemusela jsem se za něj stydět. Na schůzky chodil s kytičkou nebo drobným dárkem. Jinak jsme toho moc společného neměli. Zatímco já se kdysi věnovala horolezectví, Viktor se bál výšek. Závodně jsem plavala, ale Viktor stěží udělal pár temp. Věnovala jsem se cyklistice, ale Viktor ohrnoval nos i nad elektrokolem.

A tak jsme chodili do kina, do divadla, na večeře a obědy do luxusních restaurací, a když jsem Viktora přece jenom přemluvila k společnému výletu, usadil mě do auta a zamířil na nějaký zámek či hrad, ke kterému je dojezd autem možný až ke vstupu. Pohorky, tretry a další sportovní obuv jsem tak vyměnila za papuče a jediný pohyb byl klouzání v nich po zámeckých parketách. Vliv to mělo především na mou postavu. Začínala jsem se zakulacovat a pomalu se nevlezla ani do ponožek.

„Pojďme na koupaliště,“ škemrala jsem v létě. To už jsem se stěží nasoukala do nových plavek. Viktor mě naložil do auta, pěšky on přece nepůjde, a zavezl mě před vstup na koupaliště. Dovnitř ale odmítl jít.

„Sednu si tu, dám si studené pití, a počkám tu na tebe,“ řekl.

Skončilo to tak, že jsem na koupaliště nešla ani já. Při pocitu, že budu sama uvnitř a Viktor na mě bude hodiny čekat venku, i mě přešla chuť.

Na mé kolo pomalu sedal prach. Na mém těle se bleskurychle usazoval špek a já měla špatnou náladu.

A pak mě oslovil kamarád, dlouholetý kynolog. Do rukou se mu dostalo opuštěné štěně československého vlčáka. Vždy jsem si přála vlčáka. Jako dítě jsem měla kokršpaněla a jeho odchod do psího nebe jsem hodně oplakala. Od té doby jsem už psa nechtěla. Nyní tu bylo malé chlupaté klubíčko, o které se neměl kdo postarat. Kamarád měl doma už tři psy a jeho žena se vyjádřila, že pokud přivede domů ještě jedno zvíře, požádá o rozvod. On se proto o štěňátko nemohl postarat. Pejska jsem se ujala. Představovala jsem si, že se psem budu mít dostatek pohybu. Pravidelné procházky mi pomůžou vrátit se k původní hmotnosti a vynahradí mi chybějící pohyb.

Nového člena rodiny jsem pojmenovala Roggie. Byl to krásný, zdravý a vitální pes. Těšila jsem se, až ho představím Viktorovi.

Když Viktor poprvé přišel a štěně viděl, netvářil se ani trochu nadšeně. Když pak zjistil, že štěně je mé a já ho jen někomu nehlídám, znejistěl.

„Pohlaď ho,“ vyzvala jsem Viktora.

Stáhl ruku, jako bych ho vyzvala, aby šimral po těle jedovatou zmiji.

„Ty nemáš rád psy?“

„Ne, nevadí mi, ale do bytu?“

Nechápala jsem. Roggie je sice kus psa, ale rodiče mají zahradu, na které bude mít dostatek pohybu. Já navíc plánovala vrátit se k výšlapům a chození po horách. Možná, že se psem přiměji i Viktora, aby mě doprovázel. A budeme spolu chodit na cvičák, to jsem slíbila i kamarádovi. Se svou prací péči o psa zvládnu a pohyb patřil vždy do mého života. Tedy až do chvíle, co jsem se seznámila s Viktorem.

 

Viktor Roggiho tak trochu toleroval. Občas ho dokonce lehce pohladil. Někdy šel s námi i na procházku do parku, pokud nebyla moc dlouhá a na jejím konci jsem mu slíbila, že za odměnu s ním navštívím nějakou kavárnu či zahradní cukrárnu, kde by se za těch pár kroků mohl odměnit sladkým dezertem a přeslazenou kávou. Viktor prostě každou spálenou kalorii musel ihned nahradit a k ní dočerpat ještě spoustu dalších. Samozřejmě, že sladké moučníky dopřával i mně a nesnesl, když jeho pozvání odmítám. Já ale měla Roggiho a s ním jsem začala chodit běhat a na cvičák. Zatím sice jen proto, aby si štěně zvyklo na společnost ostatních pejsků. Zkrátka a dobře, měla jsem tvorečka, s kterým jsem se mohla hýbat, když už pro Viktora byl pohyb úhlavním nepřítelem.

 

Autem jsme s Viktorem jezdili dál. Když jsem mu vysvětlila, že Roggiho doma samotného nenechám, musel se s tím smířit. Celý týden jsem chodila do práce a můj pes si doma krásně zvykl. Zvládal mé šichty a po návratu se těšil na zahradu rodičů, do parku a na společné večerní běhání. Když konečně přišel volný víkend a Viktor přišel s návrhem nějakého výletu, brala jsem psa s sebou.

„Nezničí mi auto?“ ptal se ze začátku.

Roggie ale jízdu autem miloval. Aby se Viktor nebál o svůj vůz, sedával pejsek na mém klíně a radostně pozoroval ubíhající krajinu kolem nás.

Když ale Viktor přišel s tím, že našel nějaký otisk psí tlapičky někde v autě, o čemž jsem pochybovala, protože jsem svého psího miláčka skutečně hlídala, nazouvala jsem štěněti na nožky malé ponožky po synovi, které mi zůstaly z jeho dětství. Pejsek si na ponožky zvykl a Viktor byl klidný, dokud zase jednou nepřišel s tím, že Roggie mu olízl okýnko jeho nablýskaného vozu. To už bylo i na mě dost. Já, které bylo naprosto jedno, jaké auto Viktor má a zda vůbec má nějaký vůz, já, která jsem tolerovala to, že před každou jízdou Viktor své auto myje a leští, jako by se měl účastnit svatebního průvodu, já, která díky Viktorovi úplně zakrněla, ztloustla a pomalu zapomněla používat k pohybu vlastní nohy, já se budu ptát, zda si můžu pořídit psa, když mám psy ráda? Měli jsme na chvíli tichý vztah. Občas jsme se ještě viděli, já ale odmítala kamkoli jezdit autem a Viktor se odmítal hýbat vlastními silami. A tak jsme seděli u mě doma, Viktor vždy našel chomáček psí srsti, na kterou mě upozornil s tím, že do jeho domácnosti by pes nesměl. Ano, byla to pravda. Roggiho jsem měla už tři měsíce, ale u Viktora jsem po tu dobu nebyla. Chodil on ke mně a provokativně si před obutím bot čistil ponožky od neviditelných chomáčků psí srsti, myl si ruce, kdykoli se jen letmo dotkl psího tělíčka a když jsem navařila, pohoršoval se nad tím, že se pejsek dožaduje malého sousta z pokrmu. Když jednou prohlásil, že mu Roggie smrdí, začala jsem pejska před jeho příchodem dokonce sprejovat voňavkou. Tolik jsem se snažila, aby si Viktor na mého psa zvykl. Roggie byl mimořádně hodný pes. Kamarádský, miloval děti a při příchodu radostně vítal každého návštěvníka včetně Viktora. Viktor byl ale jako z kamene.

Dopadlo to tak, že jsme se rozešli.

„Je mi moc líto, že se rozcházíš se mnou kvůli zvířeti,“ řekl tehdy Viktor lítostivě.

Neměl pravdu. Nerozešla jsem se s ním kvůli psovi, ale proto, že auto řadil výš, než mě. Stále ho leštil, kontroloval, v čem si do auta sedám, nespokojeně komentoval každý vlas, který mi v autě vypadl, a když přibyl Roggie, počítal i psí chloupky. Necítila jsem se už s Viktorem dobře.

 

Z Roggiho vyrostl krásný silný pes. Pravidelně chodíme na cvičák, na hory a dlouhé procházky. Roggie je poslušný a mimořádně chytrý. Právě na cvičáku jsme se seznámili s Pavlem. Pavel má krásnou slečnu huskyho Miu. Mia má rok a s mým Roggim si hodně rozumí. Ostatně, jako já s Pavlem. Pavel má sice staré malé autíčko, nehledí ale na to, jestli je v něm o psí chlup víc, nebo méně. A vlezeme se do něj všichni čtyři! A to je důležité. Místo kytiček a drahých dárků mi Pavel nosí psí kostičky a další mlsky pro Roggiho. Ví, že mi tím udělá mnohem větší radost, než drahými šperky a třeba šminkami.

 

Na Viktora si už jen málokdy vzpomenu.