Pocházím z malé pohraniční vesnice. V deváté třídě do školy přišel starosta i předseda JZD. „Děti,“ mluví k nám, „zaměstnanci v JZD stárnou, potřebujeme omlazení. Nepočítejte, že se dostanete na střední školu, ale ani na učňák.“ To jistě, pomyslela jsem si. Nebudu jako moje maminka hrbit záda za každého počasí a za pár korun. Nastupuji do Pruty Znojmo. Šlapu zelí, zavařuji okurky, dělám kečup, ale i přebírám shnilá jablka. Domů jsem jezdila unavená, a to na mě čekala zvířátka (slepice, králíci, kačeny, husy, ovečky, kozy i prasata). Ne, takhle jsem si svůj život nepředstavovala.

Jednou v práci, na záchodě, najdu měsíc staré noviny. Tam stojí: „Zelenina Brno přijme učně do učebního poměru“. Co to zkusit? Je už sice konec září, ale co. Vše vypovím mistrové a ta říká: „Aničko, je tě škoda pro tuto práci, zkus to.“ Přemluvím ještě kamarádku Kateřinu, aby jela se mnou. Co kdyby to vyšlo, byly bychom spolu ve třídě.

Hurá, jedem do Brna. Na podniku se nás ujme sekretářka a vede nás k řediteli. Je to takový príma děda. Své dědečky jsem neznala. Zemřeli dřív, než jsem se narodila. „Copak si, slečny, přejete,“ ptá se. Vypovím mu svůj příběh. On se usmívá. „Máš správnou vyřídilku, vizáž i postavu. Uvidím, co se dá dělat.“ Na chvilku nás opouští. Když se vrátil, držel v ruce nějaká lejstra. Jsou to přijímací testy. Pustíme se do počítání. Hotovo. Nesu mu je.

„Zkontroluj si to, máš ještě spoustu času,“ mluví na mě.
„Já už jsem to kontrolovala dvakrát,“ odpovídám.
Vezme si to a začne kontrolovat. Stále má ten dědečkovský úsměv na tváři.
„Máš plný počet bodů, už tě, děvče, nepustím.“
Katka test neudělala, z čehož jsme byly obě smutně.
„Sedni si, teď zjistíme spojení,“ říká.
„Ani vlakem, ani autobusem nemám šanci se do školy dostat. Tak to asi nevyšlo, vzdávám to.“
„Tys mě zklamala, nesmíš to tak lehce vzdát,“ říká mi na to ředitel a opět odchází. Vrací se s tím svým úsměvem. Máme vyhráno.
„Zítra nastupuješ do školy v Mikulově. Mám ale jednu podmínku. Tady mi podepíšeš, že po vyučení zůstaneš aspoň 3 roky u nás." S radostí podepisuji. Nakonec se z 3 roků vyklubalo 30 let. Tak a teď dělám školy dvě. Bylo to náročné. 2 písemné a 2 ústní zkoušky. Ale nakonec mám i výuční listy dva. Jeden pro potraviny a druhý na Jednotu.

Aby si mě Zelenina udržela, postavili mi nový stánek a já jsem šéfovala. Bylo mi 18 let a oni mě hodili do vody a plav. Stánek jsem tehdy měla necelé 2 měsíce, ještě voněl novotou, a byl tu  21. srpen 1968. Okolo stánků se promenáduje ruský voják, ne, je to šarže, ale já se v těch peckách nebo hvězdičkách nevyznám. Obchází stánek ze všech stran. Mám strach. Co asi chce? Oloupit a nebo nedej bože znásilnit? Blíží se doba zavírání. Vchází do dveří. Jak na potvoru nikdo v obchodě. Mluví na mě rusky. Dělám, že mu nerozumím a vidím, že je naštvaný.To víte, že jsem mu rozuměla.
„Charašoja, báryšńa.“
„Cože, co mám dělat?“ koukám se na něj zmateně. Jdu do skladu a ohlížím se, bojím se, aby nešel za mnou. Volám na policii. Za chvilku přijedou a vezou mě na vlak na nádraží. Takhle to jde asi 14 dní. Jednou ho vidím na nástupišti. Co teď, vystoupit nebo jet? Vystupuji z vlaku. 
Průvodčí, s kterým jezdím už nějakou dobu, pochopil, o co jde, přistoupil ke mně, vzal mě okolo ramen a povídá: „Tak pojď, dcero, už pojede.“ Voják se otočí na podpatku a odchází.
Nejraději bych průvodčího zlíbala.
„Já jsem myslel, že jste nějaká celebrita, a proto vás musí policie doprovázet,“ smáli jsme se celou cestu vlakem. Ruský voják to vzdal a policie taky. Mohla jsem být sovětská „báryšňa“. Děkuji, nechci.