Roman

Znala jsem ho několik měsíců. Roman bydlel v sousedství mé kamarádky, ke které jsem občas jezdila na návštěvu. Tak nějak se k nám vždy přidal a doprovázel nás, když jsem přijela k nim na vesnici. A tak jsme chodili spolu plavat, jezdili jsme spolu na kole, nebo jsme se všichni tři vypravili někam na výlet.

„Upekla jsem koláč a Petra nechce nic jíst. Tak se odpoledne stav, můžeš nám pomoci,“ nabídla Jana jednou Romanovi.

Ten ochotně přišel, snědl koláč a zdržel se až do večera.

Ve svých čtyřiceti byl nezadaný a bezdětný, zatímco já s Janou máme už dospělé děti. Roman žije stále u rodičů, a jak bylo vidět, vyhovuje mu to.

Jana je vdova a já od rozvodu nehledám partnera. Ale s Romanem jsme se občas zasmáli a dá se říct, že nám spolu bylo dobře.

Když jsem přišla o práci vlivem toho, že firma, ve které jsem pracovala, skončila svou činnost, ocitla jsem se v nelehké situaci. Jediným příjmem mým a mého syna na vysoké škole byla na nějaký čas jen podpora v nezaměstnanosti. Dalším záporným bodem mé situace se rázem stal i přebytek volného času. Najednou jsem měla volného času, kterým jsem vždy musela šetřit, přehršel. A tak jsem za Janou jezdila častěji. Vždy jsem něco upekla, nebo uvařila, a přivezla s sebou, ať mě kamarádka neživí. U Jany jsem zůstávala tak dva, tři dny. Byla ráda. Dcera se jí vdala a odstěhovala, a tak kamarádka vítala mou přítomnost. A Roman, jakmile přišel z práce, nám rád dělal společnost.

V létě kamarádka odjela na celý měsíc na dovolenou ke své dceři. A já, která jsem stále hledala práci, zůstala sama doma. Bylo mi těžko a podléhala jsem beznaději. Syn byl na brigádě mimo město a já přemýšlela, co bude po prázdninách. Najdu práci? Nebudu mít problém utáhnout jeho vysokou, platit k tomu byt a veškeré výdaje domácnosti? Úspory jsem nějaké měla, ty se ale povážlivě tenčily.

„Mami, neboj, nějak vyžijeme,“ uklidňoval mě syn. „Třeba si najdu brigádu i přes školní rok.“

„Máš toho hodně. Nezvládneš těžké studium a ještě po škole někde otročit.“ Nechtěla jsem o tom slyšet. Byla jsem zlá na bývalého manžela, který na syna prakticky vůbec nepřispíval. Pracoval na černo a na výživu svého syna přispíval každý měsíc soudem stanovenou pětistovkou. Každé snaze o zvýšení výživného se urputně bránil. Dokud jsem pracovala a měla slušný plat, nevadilo mi to. Jako nezaměstnaná jsem ale počítala každou korunu a pomalu podléhala depresi.

„Nemohl bych k tobě přijet?“ překvapil mě jednou Roman svým telefonátem. „Mám dovolenou a myslel jsem si, že bys mě třeba chtěla vidět. Můžeme zajít k vodě, anebo provést něco jiného.“

Na chvilku jsem zaváhala. Roman u mě nikdy nebyl. Vídali jsme se jen u Jany. Jana ale byla na dovolené. Co můžu ztratit? Zaženu dlouhou chvíli a vypustím černé myšlenky z hlavy.  

„No, dobře,“ řekla jsem váhavě a nadiktovala Romanovi svou adresu.

„Tak mě tu máš,“ řekl, když druhý den v odpoledních hodinách dorazil.

„Neříkal jsi, že přijedeš dopoledne?“ ptala jsem se naštvaně. Roman mi řekl, že přijede dopoledne, a já sušila už několik hodin kuře v troubě.

„To jo, ale myslel jsem, že ušetřím a pojedu stopem. Ale nikdo mi nezastavil,“ řekl naštvaně.

Dala jsem mu na talíř velkou porci brambor a půlku kuřete, k tomu dobrý zeleninový salát z čerstvé zeleniny.

„To si nech, nejsem králík,“ zakřenil se Roman a odstrčil salát. „A polévku nevaříš?“

„Ne, v takovém teple polévku nevařím. Vařila jsem ji, když byl syn malý, a vařím ji v zimě, nebo když mám na ni chuť,“ odpověděla jsem naštvaně. Romanovi se dělaly boule za ušima.

„Tak se nezlob. Vaříš dobře,“ zakřenil se a chytil mě za ruku.

Měla jsem nepříjemný pocit. Jsem v nějakém pořadu o vaření, nebo přijel kamarád?

„Jé, a ještě dezert!“ rozzářil se Roman, když jsem mu na stůl položila dezertní talířek s doma pečenou buchtou, na kterou jsem nastříkala velkou čepici šlehačky.

„Dáš si kávu?“ zeptala jsem se ještě.

„Že váháš. A tu šlehačku neschovávej, mám rád vídeňskou,“ doporučil mi.

Přemýšlela jsem, že ze zbytku šlehačky udělám večer pohár s čerstvým ovocem. Ale šlehačku zblajzl Roman ke kávě. K večeru jsme si šli zaplavat. Lépe řečeno, já si šla zaplavat. Roman seděl na břehu našeho rybníka a pozoroval mě. Pak najednou zmizel. Když jsem se vrátila na břeh, tvářil se jak měsíček. „Podívej, co jsem našel!“ Ukazoval mi onošené gumové žabky zelené barvy.

„To jsi, zatímco já plavala, chodil po břehu a hledal, jestli tu někdo něco nezapomněl?“ štítivě jsem odstrčila gumovou obuv.

„A co je na tom? Když jsou lidi hloupí?“

„Ještě, že ty jsi chytrý,“ řekla jsem a byla na Romana naštvaná.

„Smůla, jsou mi malé,“ nakrabatil Roman čelo. Měl nohu v cizí obuvi. „Zkus je, třeba budou tobě a budeš mít ode mne dárek,“ smál se.

Odmítla jsem zkoušet si cizí obuv a utrousila jsem: „Dárek jsem mohla mít. Mohl sis vzpomenout a koupit třeba kytičku.“ Nebo kafe, když ho u mě piješ, dodala jsem už v duchu. Jako by neslyšel, plácl mě do ramene a zavelel: „A jde se domů. Už se těším na večeři!“

Tak on bude u nás večeřet? Byla jsem překvapená. Přijel na návštěvu a o večeři nebyla ani řeč. V duchu jsem dělala po paměti inventuru svých zásob. Nějaký salám, zeleninu tam budu mít. I sýr určitě nějaký najdu. Ale pečiva tam mám s bídou pro sebe.

„Já mám ale doma jen jeden rohlík,“ řekla jsem.

„Vždyť jsi věděla, že přijedu,“ divil se.

„Ano, ale…“

„Abys tu nebyla tak sama, já u tebe přespím,“ řekl. „Že jsi ráda?“

„No, to jsem,“ řekla jsem přesný opak toho, co jsem si myslela. „Ale co rodiče? Nebudou mít strach?“

„Nebudou, jsou na dovolené. Stejně bych musel zítra na oběd někam do restaurace. Tak se naobědváme spolu.“

„Naobědváme“ znamenalo, že mu zítra musím něco navařit. Jak jsem si všimla, tak nesnáší zeleninu a prahne po mase. Ale já přece nebudu vyvařovat cizímu chlapovi jako v interhotelu?

Večer jsem mu převlíkla synovu postel v jeho pokoji.

„Ale tady není televize!“ protestoval.

„Ne, synova televize se rozbila. Televizi mám v pokoji jen já,“ oznámila jsem mu.

„A tak se budu dívat u tebe!“ usmál se.

Dopadlo to tak, že se díval celou noc na televizi, u které nakonec i usnul, a já spala u syna. Ráno jsem vstala, když ještě spal. V pokoji se celou noc svítilo a televize byla zapnutá.

„Tos ji nemohl vypnout a světlo zhasnout?“ zeptala jsem se.

„Nemohl, když jsem usnul,“ usmíval se.

Jistě, nemohl. Elektřinu platím já. Byla jsem naštvaná na nevítaného návštěvníka. Druhý den jsem udělala smažený sýr.

„No, smažák zrovna nemusím,“ ohodnotil Roman. Když viděl, že se nesměji, doplnil: „Ale pořád lepší, než nic, že?“

Pak jsme šli na kolo. Jel na synově kole, které se mu podařilo píchnout.

„Zalepíš ho?“ ptala jsem se a podávala mu lepicí sadu.

„No, já nevím. To si pak zalepíš,“ odmítl.

„Tys to píchl, a já „si to“ zalepím?“ ptala jsem se dotčeně.

„Mohla jsi píchnout klidně i ty,“ oponoval.

„Mohla, ale nepíchla.“ Znechuceně jsem uklidila obě kola.

Večer se usadil zase k televizi.

„Neměl by sis zjistit, kdy ti jede autobus domů?“ zeptala jsem se.

„Ty mě tu už nechceš?“ zeptal se.

Byla jsem v úzkých.

„Naši přijedou až v neděli a já mám celý týden volno,“ řekl, a to bylo teprve pondělí.

V hlavě mi to šrotovalo. Jak se ho zbavím? Roman byl zvyklý, že mu vařila máma. Sám dohromady nic neuměl. Sloužila jsem mu jako pokojská, kuchařka a možná i komik a kulturní referent. Nahrazovala jsem nyní jeho maminku, která mu prala, vařila, žehlila a kdo ví, co ještě?

V úterý jsme se vydali na nákupy. Myslela jsem si, že když u mě jí a ví, že jsem bez práce, přispěje na nákup potravin. Jak jsem se mýlila. S úsměvem na rtech se díval, jak ukládám koupené kotlety, které jsem zaplatila, do tašky. „To budou řízečky!“ dodal a olízl se. V tu chvíli mi došla trpělivost.

„To budou, ale pro syna a pro mě. Zapomněla jsem, že zítra přijede syn, je objednaný k doktorovi. Tak musíš dnes odjet,“ řekla jsem stroze svou vymyšlenou verzi.

„To jsi přehnala. To jsem jel k tobě jen na tři dny?“

„Ne, přijel jsi na návštěvu. Myslela jsem, že hned první den pojedeš večer domů. Já u tebe nikdy nebyla,“ vmetla jsem mu do obličeje.

„A co kdybys syna přeobjednala?“ usmál se.

„Ne, nebudu ho přeobjednávat. Za chvíli má školu a nebude meškat školu jen kvůli tomu, abys ty měl řízky!“ řekla jsem přísně a on konečně mlčel.

„Hele, jaké mám štěstí!“ vypískl, když cestou z obchodu lovil vratnou lahev z popelnice.

Styděla jsem se za něj. Bylo to blízko našeho domu a já jen doufala, že mě neviděl nikdo z mých známých.

Když odjel a přijel domů, hned psal. Prý mu bylo se mnou moc dobře, ale naštvala jsem ho. „Myslel jsem si, že budeš vařit maso, a dala jsi mi jen kuře a sýr. A řízky jsi koupila až pro syna.“

Když se vrátila Jana z dovolené, chvilku jsem se jí vyhýbala. Když si toho všimla a volala, proč za ní nepřijedu, tak jsem se jí svěřila. Od té doby už jezdím jen za ní a Romanovi se vyhýbám. Už vím, proč je stále nezadaný a bezdětný…