Miluji to město. Ošklivé za deštivých podzimních dní, s jeho zimami bez sněhu, jen s ledovým větrem ženoucím se na město přes severní roviny a meklenburská jezera od šedivého, studeného Baltu. Město bez romantických uliček a zákoutí, jak je známe třeba z Prahy, bez velkolepé nádhery barokních či gotických kostelů. Město, které povstalo z trosek na konci druhé velké války, kdy lidé potřebovali střechu nad hlavou, a tak narychlo stavěli levné, ošklivé činžáky a po nich v 70. letech dvacetipatrová paneláková monstra.

Na obnovu předválečných elegantních bulvárů s obchodními domy, drahými restauracemi a kavárnami už nezbyly peníze. Strávila jsem tam podzim, zimu a jaro 1978-79. Po dopoledních přednáškách na univerzitě jsem nasedala do městských autobusů a snažila se z toho nehezkého města dostat pryč. Nechávala jsem se dovézt většinou až na některou z konečných stanic východního předměstí. Okolní příroda a městečka, jež se postupně stala součástí Berlína, byla a jsou na rozdíl od rušného centra hlavního města velice hezká. Nedohledné plochy borovicových lesů, velká jezera i menší jezírka blízkého Spreewaldu, malá přístaviště pro vodáky s lesními restauracemi nebo jednoduchým občerstvením, desítky kilometrů lesních pěšin…

A taky Köpenick, městečko dýchající poklidem venkova, které bylo pohlceno roztahujícím se městem. Tam jsem ráda jezdívala o nedělích. Sedávala jsem na malém náměstí s nezvykle velkou radnicí vystavěnou z tmavě červených cihel, tak typických pro architekturu severoněmeckých, polských a holandských měst při Baltu a Severním moři. V neděli po Köpenicku korzovaly rodinky s dětmi i s dědečky a babičkami. Všichni se pak scházeli v parku, kde vyhrávala kapela. Lidé zpívali, tančili, sedělo se na dřevěných lavicích, popíjelo pivo a jedly Bratwursty, opékané jemné klobásy s hořčicí nebo curry-omáčkou. Děti si vystačily s místní Vita Colou a zmrzlinou, a já vlastně taky. Tam jsem to měla opravdu ráda.

To velké nehezké město bylo zvláštní ještě něčím. Spousta ulic končila zdí. Místní na to byli asi po těch létech zvyklí, ale na mě ty slepé ulice působily depresívně a dráždily mě tím neznámým, co bylo za zdí. Z rychlodráhy tam bylo možné na několika místech zahlédnout jen pár desítek metrů prázdného prostranství, země nikoho, ale v některých místech hned za zdí pokračovaly ulice dál, jako by tu ani nestála ta třímetrová betonová stěna, ke které ale nebylo radno se přibližovat. V centru města se táhla zeď těsně za Braniborskou bránou a rozdělovala Třídu Pod lipami (Unter den Linden) na dvě části. Před Braniborskou bránou bylo z východní strany obrovské prostranství Pařížského náměstí (Pariser Platz) se zátarasy hlídané ozbrojenými vojáky (nebo snad policisty), takže až k bráně se nedalo dostat. Fotili jsme se tedy s bránou za zády. Na mnoha fotkách je za námi vidět nejen Braniborská brána, ale i patrové autobusy, které ze západní strany projížděly kolem zdi a jejichž oken na nás zvědavě vykukovali turisté či obyvatelé západní části města.

Dnes jsem nechtěla psát o pamětihodnostech města, o nich tu jako turistka nedávno psala jiná čtenářka.  Chtěla jsem psát o pocitech z města, ve kterém jsem nějakou dobu žila a vzpomínky na něj nemohu jen tak vymazat z hlavy. Každé místo, a města zvlášť, mají svou charakteristickou atmosféru, řekněme i svoji vůni. I Berlín ji má, ale ta se vymyká všem městům, která jsem kdy poznala. Nehezké město, které mi přesto učarovalo… bylo a je pro mě dodnes srdcovou záležitostí. Co do krásy, romantiky a elegance se vůbec nemůže srovnávat s Prahou, Paříží, Barcelonou. Přesto se tam hrozně ráda vracím.

Fotografie pocházejí z pozdějších cest do Berlína.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10