Rozvod manželů Kopečkových

Snad nikdy nelze vyřknout všechna negativa, která vedou k rozpadu manželství. Obecně se lidé rozvádějí kvůli nevěrám, alkoholismu jednoho z partnerů, nebo jen proto, že se přestanou mít rádi a začnou si vadit. Co ale takový fotbal, nebo hokej? Že tyto sporty nemohou být důvodem k rozvodu? A tak si přečtěte tento skutečný příběh manželů Kopečkových…

Karel a Zuzana Kopečkovi byli normálními manželi. Tedy, až do doby, kdy Karel Kopeček propadl sledování sportu, zejména fotbalových a hokejových zápasů.

Do této chvíle milující a oddaný manžel Karel byl nyní přímo přisát k televizní obrazovce. Když neseděl u televize a nesledoval zápas svého oblíbeného, méně oblíbeného, ba dokonce neoblíbeného týmu, vyrážel na fotbal i hokej na stadion. Zuzana svého manžela vídala pouze, když byla přestávka v televizi. To se odlepil od obrazovky a šel si rychle pro zásobu chipsů, křupek, piva a popcornu.

„Víš dobře, že fotbal a hokej je pro mě vším,“ opakoval denně Karel Zuzaně.

„I víc, než já?“ zeptala se Zuzana a potáhla nosem. Pryč byly chvíle, kdy se točil jen kolem své ženy. Byl milujícím a oddaným mužem, který jí pomáhal s vařením, mytím nádobí a ostatními domácími pracemi. Chyběl jí.

„No, víš, tebe miluji. Ale když je hokej a fotbal, musíš počkat,“ řekl Karel a zesílil zvuk televize.

A tak se Zuzana hodně divila, když jí jednoho dne její gynekolog oznámil, že je těhotná.

„A to jako kdy jsme to stihli?“ vyjelo ze Zuzany.

„Milá paní, to musíte vědět vy, já u toho nebyl,“ řekl nepříliš diplomaticky lékař.

Ten den vyčkala Zuzana, až bude přestávka a její muž opět vyrazí pro zásobu jídla a pití do kuchyně. Jeho oblíbený tým vyhrával, to byla skvělá příležitost oznámit mu, že budou tři.

Odhodlaně zastoupila svému muži cestu. „Chci ti něco říct.“

„Pusť mě, mám žízeň a za chvilku budou pokračovat,“ řekl Karel. Vypadal přitom jako rozzuřený býk. Tváře rudé od napětí, oči mu jiskřily a nohou nervózně podupával.

A tak to na něj Zuzana vybalila přímo: „Jsem těhotná. Budeme mít dítě.“

Zarazil se, podrbal se na hlavě, ale pak se Karel usmál. „Budeme mít miminko? A kdy jsme ho stihli udělat?“

„Na to se mě neptej, byl jsi u toho se mnou.“ Zuzana se nezlobila. Hlavní bylo, že se na dítě těšil.

„A bude to kluk?“ zeptal se Karel ještě. Jistě uvažoval, že se mu narodí budoucí fotbalista, nebo vyznavač hokeje.

„Teď se to ještě nepozná,“ řekla Zuzka a propustila svého muže opět k televizi.

V následujících dnech, týdnech a měsících se Zuzana soustředila pouze na miminko. Trápilo ji sice, že její muž přijal informaci jako téměř každou jinou a dál se soustředí na sport.

„Buď ráda, že ti neběhá za ženskýma,“ radily jí kamarádky. „Taky jsou takoví, kteří mají milenku, anebo hospodu.“

To Zuzana ráda byla. Když nehrály Karlovy oblíbené týmy, dokázala svého muže přimět k nákupu a sestavení postýlky, společně vybrali také kočárek, vymalovali celý byt a těšili se na miminko. Karel stále snil o synovi, ale Zuzana nechtěla znát pohlaví dítěte. Dokonce ji doprovodil i k lékaři na ultrazvuk. Zjihlým pohledem sledovali spolu srdíčko bijící v Zuzčině nitru. A přece ho měla ráda!

Dny, týdny i měsíce ubíhaly a Zuzana pomalu vstupovala do finále. Nastalo období, kdy mohla porodit každým dnem. Naneštěstí bylo zároveň mistrovství a Karel sledoval televizi s ještě větší zarytostí, než kdy jindy. Pokud Zuzana neudrží dítě do konce mistrovství světa, nemůže počítat s Karlovou pomocí. Zatím jí to ale vyhovovalo. Karel seděl u televize a nic nechtěl. Byl jako beránek, dařilo se nám. A tak si Zuzka mohla lehnout kdykoli během dne a odpočívat. Karel byl jako robůtek naprogramovaný pouze na sledování televize. Cokoli, co by ho mohlo rozptýlit, odsunul. I jídlo konzumoval pouze v malých porcích. Kde by měl čas na řízek, uzené koleno nebo kuře? Zuzka mu napekla malé masové šneky, které jako jednohubky házel do pusy, sledujíc přitom televizní obrazovku. Kdyby mu do šneků zapekla mouchu nebo komára, ani by si toho nevšiml. Karel nadšeně zařval „gól“, když na Zuzku přišla její chvilka.

„Karle, rodím!“ zakřičela a celá se kroutila bolestí. Karel se zvědavě ohlédl. Vypadal nejistě. Když ale uvízl druhý zásah v bráně, Karel se opět otočil k televizní obrazovce.

„Karle, naše dítě chce na svět!“ křičela Zuzka, zpocená bolestí.

„Vydrž, za chvíli končí čtvrtina,“ poručil Karel.

„Karle, dítě nepočká!“

„Tak aspoň pět minut.“

„Ani minutu!“ nařídila Zuzka. Jako prvorodička byla bolestí totálně ochromená. Nedokázala si ani přivolat sanitku. Pak ji to napadlo! Zavolala na manžela: „Karle, tvůj syn, malý fotbalista, chce na svět.“

To zabralo. Karel v představě dalšího fotbalového šampiona se konečně odlepil od televize.

„Jak ti mám pomoci? Jak mám pomoci našemu fotbalistovi?“ brebentil. Konečně zavolal své ženě sanitku.

Karel být u porodu nechtěl. A Zuzka byla ráda. Ve zlých snech ho totiž viděla, jak nad ní stojí, ruce zdvižené do výše, a skanduje: „Do toho! Do toho!“, zatímco ona v bolestech rodí nový život. Přetrpěla si svou chvilku sama, Karel čekal na chodbě. Porodila krásnou zdravou holčičku.

Když se konečně rozletěly dveře, Karel se hrnul ke své ženě a potomkovi.

„Je to kluk?“ ptal se a po tváři mu tekla slza štěstí.

„Ne, holčička. Máte krásnou zdravou holčičku,“ řekla mu zdravotní sestra, popadla uzlíček svázaný v peřince a překvapenému Karlovi ho vtiskla do náruče. Karel se díval na červené mrně zavinuté v peřině. Dítě mělo hlavu menší, než fotbalový míč. Z toho fotbalista nebude. Ale je to jeho dítě. Musí ho přijmout.

Setrval s manželkou ještě hodinu, než vysílená usnula, a šinul se domů. Tak kvůli tomu propásl zbytek zápasu!

Následující dny ho mrně budilo ze spaní. Bylo to ale jeho, Karlovo dítě! A tak malou Karolínku vozil v kočárku a snažil se pomáhat své ženě.

No, pomáhat. Jednou se trochu zapomněl, hrál jeho oblíbený fotbalový klub, a vzal kočárek na stadion. Na dítě tam bylo hodně hluku. A tak kočárek zaparkoval před stadionem. Karolínka spala, a tak si dovolil jít na zápas a spící dítě nechat v kočárku. A jak byl rozmrzelý, že jeho tým prohrál, zapomněl na kočárek a vrátil se domů sám.

„Kde máš Karolínku?“ ptala se vyděšená Zuzka.

„Asi jsem ji nechal na stadionu,“ řekl a obouval se, že se pro dítě vrátí. To už se ale Zuzka rvala do bot a jen tak po domácku oblečená utíkala na stadion. Jako by snad dítěti něco hrozilo? Chlapi, kteří chodí na stadion, jistě nechodí krást děti. A co by dělali s holkou? Taky tam kočárek byl, a v něm spokojeně spinkalo miminko.

Od té doby Karel Karolínku sám vozit nesměl. Hrál si s ní, občas ji přebalil, ale ven s ní sám nemohl. Dá se říct, že to bylo Karlovi jedno, možná to i vítal. Když malá začala chodit, dostala od Karla fotbalový míč. „No co to je, Karolínko?“ ptal se roční holčičky. „Kopni do míče,“ ukazoval dcerce, jak se do míče kope. Ale dítě se při pokusu rozpláclo na zemi.

„Z té nic nebude,“ hodnotil Karel zklamaně svého potomka.

A opět se věnoval jen televizi. Zuzka byla na malou sama. Uklízela po manželovi, který se stal jen dekorací bytu. Obludnou dekorací bytu. Jak vysedával před televizí, narostlo mu obří břicho, které posléze Karolínka, k jeho nelibosti, využívala jako trampolínu. Karel zuřivě kroutil očima, ale vyčítat jí to nemohl. Bylo to to jediné, co pro dceru dělal. Nechal ji skákat po svém mohutném břiše tak, aby viděl i na obrazovku televize.

Zatímco Zuzka byla stále mladá, svěží a štíhlá, její muž byl obludnou imitací muže. Znal jen vysedávání před obrazovkou a práci. A protože měl sedavé zaměstnání, ani to mu neprospělo.

Po nějakém čase Zuzce došla trpělivost a zažádala o rozvod.

„Vy už svého muže nemáte ráda?“ ptal se soudce.

A tak Zuzka musela vysvětlit, že muže opouští kvůli fotbalu a hokeji. Lépe řečeno, ne kvůli tomu sportu, ale kvůli faktu, že její muž se díky sportu nevěnuje rodině. Jeho malá dcerka má od něj doma už troje kopačky, ale úplně zapomněl, kolik jí je let a nedávno si dokonce nemohl vzpomenout ani na to, jak se jmenuje. Zuzka už nechtěla s manželem žít.

A Karel? Ten chápal jako největší příkoří v životě, že mu jeho žena slibovala fotbalistu a porodila mu holku. „A, vážený soude, co asi mám s holkou dělat?“ ptal se.

Ač na tři stání, nakonec manžele Kopečkovi skutečně rozvedli. Přestože Karel Kopeček nepil, neběhal za babami, zůstal sám.