S paní sousedkou na borůvkách

Mám sousedku. Je to už starší paní, je v důchodu, ale pořád má dostatek energie a síly. Dokonce tolik, že jednou za čas se vydá s námi, mnou, mým synem a naším psem, na hory. Ne často, protože volím delší túry, které by už nezvládla. Nebo si alespoň myslím, že by je nezvládla. Má sousedka mě ale pokaždé překvapí svou mrštností, nezničitelnou energií a vůlí.

Tentokrát jsme se vydali na borůvky.

„Víte, kde rostou? Upeču vnoučkovi koláč,“ hlásila paní sousedka.

„To víte, že vím. Jezdíme na ně každý rok. I já chci upéct koláč,“ sdělila jsem jí. Můj syn se při představě, jak sbírá titěrné modré plody, jen ušklíbl. Borůvkaření, houbaření a vůbec sběr čehokoli v něm vyvolává odpor. Když jsem mu ale slíbila, že mu dám v neděli na kino, uvolil se jet s námi.

„To bude ale nuda,“ protáhl obličej a jel.

To paní sousedka byla nadšená. „Já vždycky ráda jezdila na borůvky. Ještě když jsem chodila do práce, jezdily jsme my kamarádky spolu a já vždycky nasbírala nejvíc,“ chlubila se. To ale neznala mě! Jsem také zdatný sběrač a na borůvky jezdím moc ráda od útlého dětství.

Vláček nás dovezl na nádraží a já zvolila středně těžkou trasu za lesními plody. Náš pes Ben si vesele vykračoval, za ním já a paní sousedka. Úplně vzadu, s menším odstupem, se vlekl můj syn.

„Tady žádné nejsou,“ reklamovala paní sousedka, když se shýbla k prvnímu borůvkovému keříku.

Skutečně, keřík nenesl stopy toho, že by na něm kdy nějaká borůvka byla. Přesto jsem řekla: „No, jsme teprve na začátku. Počkejte dál. Tady budou vysbírané, ale dál určitě budou.“

Ten den jsme nachodili hodně kilometrů. Náš sběr borůvek připomínal víc hledání pokladu, než intenzivní sběr. Na slunných místech jsme objevili sem tam nějakou tu borůvku, ve stínu byly jen prázdné keříky. Ten rok se borůvek moc neurodilo. Chodili jsme lesem, prázdné dózy na borůvky nás tlačily v batohu a v rukách jsme svírali téměř prázdné kyblíky. Bylo to mizerné. Sběrači borůvek se nejvíc podobal jen můj syn, který sice neutrhl ani jednu borůvku do kyblíku, zato nějaký ten zralý plod nalezl a šoupl si ho do pusy. Ten jediný měl modrá ústa, a když se usmál, cenil na nás namodralé zuby. Paní sousedka byla rozmrzelá a stále kontrolovala stav borůvek ve svém kyblíku.

„S takovou nebudu mít ani na ten koláč,“ reklamovala, jako bych já ty borůvky sadila, nebo zapříčinila, že ten rok jich bylo tak málo. Já její reklamaci ignorovala, syn byl rád, že nemusí sbírat a Ben byl ve svém živlu. Běhal sem a zase zpátky, byl rád, že je v lese, na volno.

Došli jsme na horskou chatu a dali jsme si malý oběd.

„Že bych si objednala borůvkové knedlíky? Zajímavé, že tady borůvky mají,“ mudrovala paní sousedka nad jídelním lístkem.

„Smažák a hranolky!“ zavelel syn. Posilněni jsme se vraceli zpátky. Paní sousedka i já jsme ještě kontrolovaly podél cesty keříčky a paběrkovaly jsme zralé kuličky. Synovi to už bylo jedno.

Když jsme takto slezli až dolů do údolí, k chatám, a vraceli jsme se k nádraží, paní sousedka náhle zaregistrovala dva keříčky zahradních kanadských borůvek v jedné ze zahrádek.

„Podívejte, to jsou ale borůvky!“ ukázala prstem.

„Jo, jsou. Jsou ale za plotem a někomu patří,“ sdělila jsem jí a pokračovala v cestě. Nikoli však sousedka. Plůtek kolem zahrádky byl jen symbolický. Tvořila ho laťka položená na kolících. Výškou nám onen plůtek sahal ke kolenům. Má starší sousedka překročila plůtek a tiše se blížila ke keříkům kanadských borůvek. Zastavila jsem se a pozorovala její počínání.

„Mami, paní sousedka krade!“ upozornil mě můj syn, kdybych si toho náhodou nevšimla.

„Paní sousedko, to nemůžete,“ řekla jsem.

To už ze zahradní chatky vyšel obrýlený muž středních let. Pozoroval starší paní, jak trhá borůvku za borůvkou a vkládá je do kyblíku mezi ostatní malinké příbuzné z lesa.

„Paní, to jsou moje borůvky, to je moje zahrádka,“ řekl.

Paní sousedka se po něm otočila. Zaváhala, vztáhla ruku po další borůvce, a řekla: „Však já už jdu.“

Jenže – trhala dál borůvky.

„Pojďte už,“ volala jsem sousedku. Pán byl tak překvapen, že se nevzmohl na další slovo.

„Ještě tady těch pár pěkných si utrhnu, a hned jdu,“ řekla sousedka, utrhla dalších pár plodů a dala se na ústup. Jak plůtek překročila tam, tak ho opět překročila zpátky, a pokračovala zvesela v cestě na nádraží. Muž tam stál u očesaných keříků a jen se za ní díval.

Ve vlaku jsem se styděla za kyblík, v němž jsem ani nezaplnila dno. To paní sousedka měla jistě i na koláč! Prohlížela si kyblíček a utrousila: „No, ale ty od toho chlapa jsou stejně nejhezčí.“ Tak přece nasbírala nejvíc!

Druhý den se u sousedů pekl borůvkový koláč, a my ty své kuličky snědli jen tak s cukrem.