S tchyní na kordy

Za svůj život jsem se setkala s mnoha „cizími“ tchyněmi. Některé byly dračice, co své nevěstě neodpustily vůbec nic a další zase andělé, kteří partnerku svého syna velebili do nebe a všemožně jí pomáhali. Vyrůstala jsem na vesnici a tam mnohdy v jednom stavení žily ve větší či menší shodě i 3 generace.

Vdala jsem se do města. Naštěstí už jsem ve městě 3 roky pobývala i pracovala, takže tak velký skok to nebyl. Můj muž vyrůstal s několika sourozenci a byl z nich nejmladší, což ovšem zákonitě neznamenalo, že byl i nejoblíbenější…

Tchyně byla sama a nám se prozatím nerýsovala možnost vlastního bydlení, tak se rozhodla, že nás k sobě „vezme“. Přidělila nám jednu místnost, tu poslední v bytě. Ten byl bez dálkového vytápění, pouze s lokálním topením - kamínky v kuchyni.

Naštěstí nás v té době hřálo mládí. V té době jsem očekávala našeho prvního potomka. S tchyní jsem již v této době nenalézala příliš společných témat. Snažila jsem se, abychom se spolu sblížily, ale nějak se má snaha míjela účinkem. Když se narodil syn, situace se změnila v tom, že s námi už pomalu nekomunikovala, jen miminko jí dokázalo vyčarovat úsměv na tváři. Dozvěděla jsem se, že mě před svými známými ani neoslovuje jménem, byla jsem jen ta, co… Pořád jsem přehlížela evidentní snahu tchyně znepříjemnit mi pobyt v její domácnosti. Stávalo se, že když jsem se chystala vařit, byly schovány hrnce, nenalezla jsem jediný nůž.. Když jsem chtěla uklidit, zázračně se vypařila vědra i saponáty, které jsem předtím pořídila. Bylo mi tak trapné si muži neustále ztěžovat. Ale kolikrát jsem jej čekala z práce v parku i se synem v kočárku a se slzami v očích jsem mu líčila, co se zase „doma“ stalo. Manžel se snažil svou matku přesvědčit o mé mírumilovnosti a laskavosti, ale ona nic nechtěla slyšet. Byli jsme vetřelci a z naší rodiny si oblíbila pouze syna. Naštěstí manžel dostal v té době vlastní byt, jinak opravdu nevím, jak by vše dopadlo a já navíc byla podruhé těhotná.

Stěhovali jsme se na dvojkoláku, jedna skříň, jedna postel, komoda a dětská postýlka. V prázdném bytě, se svou láskou, jsme byli tak šťastní. Tchyně se přišla podívat na nové miminko až za několik měsíců. A utíkala léta. Stýkali jsme se většinou u výročí nebo svátků, kdy přišla i další rodina. Vím, že ani ostatní nevěsty neměly na růžích ustláno, ale já byla ten největší „omyl“ jejího syna.

Děti odrostly a tchyně onemocněla. Naše rodina jí nejvíce pomáhala, ošetřovala ji, nakupovala, vařila a uklízela. Nikdy jsem jí nepřipomněla, že právě já byla tou nejméně oblíbenou nevěstou a že mě nikdy „nemusela“. Já seděla u jejího lůžka a povídala si s ní, když ostatní nebyli k „nalezení“. Jednou byly za ní naše děti a ona jim řekla památnou větu: „Vaše maminka je tím nejhodnějším člověkem pod sluncem“. Přišla na to bohužel až těsně před smrtí, mohla sobě i mně ušetřit mnohé nepříjemnosti a trapasy.

Nic se nedá vzít zpět, jen odpustit. Byla jsem to já, která jela s ní sanitkou na poslední příjem do nemocnice. Již jsem tušila, že to bylo naposledy. Měla krásné modré oči, které ani léta nevyšisovala a mně bylo moc smutno, když jimi cestou do nemocnice pohladila dům, ve kterém prožila téměř celý život.

Uplynulo již mnoho let, už odešel na věčnost i můj manžel a já pořád hledám odpověď na otázku, proč právě já byla se svou tchyní dlouhé roky „na nože“. Možná jsem ji popuzovala svým mládím, bezprostředností, kdoví…

Ráda bych apelovala na všechny maminky, které jsou nebo se chystají býti tchyněmi, věřte tomu, že většina z nás, Vašich nevěst, má přátelskou duši a chtěla by s Vámi vycházet v míru. Život nedává možnost ani v těchto křehkých vztazích na „reparát“…

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete