S temperamentním štěnětem ku zdraví nebo k trvalé invaliditě?

Pokud  seniorce s artrózou a ohlodanou levou kyčlí osud dohodí coby náhradu za klidného hodného pejska, jenž nečekaně brzy zesnul - malou osmiměsíční velmi temperamentní psí holčičku /spíše neřízenou střelu/ - je možno to pojmout jako nutné zlo nebo se s tím smířit a pokusit se o vylepšení fyzické kondičky, spojené se ztrátou několika kilogramů /což je velmi žádoucí!/.     

Stále s sebou mívám jednu nebo obě treking. hole, protože zdejší terén se může klidně přirovnat k tankodromu krátce po bitvě, a moje šrouby v kotníku levé nohy by mohly případně dojít újmy při další zlomenině. Nyní jsem konečně nucena nejméně třikrát denně vyrazit s tou malou čiperkou - se vznešeným jménem Lady - na kratší či delší procházky. A protože ne ona, ale já se musím řídit tím, kterými kopečky a stráněmi mne milostivě protáhne, což je závislé na množství králíků a divokých koček, které cestou potkáme - mnohdy se téměř plazím s jazykem na vestě, přidržujíce se tenkých keříků a nadávajíce na přebytečné kilogramy. Nikdy nevycházím bez píšťalky na krku, ovšem tu mám pouze k tomu, abych tu malou čtveračku informovala o tom, kde se já právě nacházím a ona by si mne posléze mohla, pokud bude mít zájem - milostivě vyhledat a připojit se na pár minut ke mně. Často si připadám jako fotbalový rozhodčí, který píská, píská a stejně je mu to houby platné - nic tím pískáním neovlivní /už se mi stalo, že jsem píšťalku zapomněla na krku i při sprchování a následném odchodu do postele/.      

Je to od ní velmi milé, že pozná, kdy se vracím zpět k domovu a dorazí právě včas do otevřených vrátek. Ona zřejmě už pochopila, že pro mne zdolání všech těch tří schodů není žádná legrace a znovu se vracet a zamykat je po takové procházce výkon téměř nadlidský. Ovšem nesmí náhodou kolem projíždět auto, kdy ona okamžitě obrátí svou pozornost na řidiče a jeho vůz a se zavýsknutím „ukaž, kdo je rychlejší“ se rozběhne stejným směrem /naštěstí je zde jednosměrná ulice, tudíž pouze směrem jediným/. V tom případě s nebývalou rychlostí čiperně vylítnu na cestu a s hlasitým pískáním a máváním holí nad hlavou se snažím o napodobeninu běhu, abych zabránila tomu, že by to malé tělíčko vběhlo na frekventovanou cestu, do níž naše ulice ústí. Kupodivu v těchto řídkých případech zapomenou kyčel i artróza na své povinnosti a na chvíli přestanou bolet - ovšem začnou ihned, jakmile se holka fousatá vrací a mne přechází vztek. Mám velkou chuť ji vyzvednout k mým očím /má pouze 6,5 kg - vhodné ke vzpírání a cvičení znavených paží/ a z očí do očí si s ní pokecat o tom, co právě provedla /neboli se důrazně zeptat „budeš už hodná holčička nebo chceš pár facek?“/  - ovšem ona je tak hbitá, že proklouzne mezi nohama a vrátky a protože si je určitě vědoma, že to nebylo správné - raději se ukryje pod olivovník nebo mezi kaktusy, kam já si vůbec netroufám.      

Mnohdy po ránu bych ještě ráda podřimovala, ovšem Lady mi bez výstrahy skočí na hrudník a když zjistí, že ještě nejsem mrtvá - kvikne, zaštěká a chce se se mnou prát a bojovat a to o cokoliv. Když vyčerpám  všechny polštáře a tři deky, ovšem ona má stejně převahu - raději vstanu, rychle se obléknu a  jdeme na procházku, ať raději prohání králíky, kočky, vrabce a motýly nežli mne.      

Před večerním zalehnutím do pelíšku musím pochopitelně navštívit onu místnost, kam císař pán chodí pěšky. Lady spinká na svém sofa v pokoji, ovšem jakmile zjistí, že všude zhasínám, ihned se objeví v ložnici a je na posteli pokaždé první a nastává boj o lepší místo. Ona má sice na polovině široké postele pro dvě dospělé osoby starší spacák, ale ji více přitahuje moje polovina + moje pokrývka i polštář a odsunout těch téměř 7 kg o půl metru, to není žádná legrace. V poslední době odcházím jen s baterkou v ruce, zhasnuto je už předtím, ale ani tím ji neoblafnu - vždy je na posteli dříve.      

Před Vánocemi jsem se rozhodla, že té fousaté holce koupím ještě pár míčků, protože mne motivuje k tomu, abych byla mrštnější a kromě toho, že se musím řehtat - mám díky ní už o 2,5 kg méně, jak za ní běhám. Vymyslela jsem si nový druh cviků  - sedávám na kancelářské židli s kolečky, dle rytmu ABBY či rokenrolu popojíždím na podlaze, otáčím se a přitom mrskám rukama i nohama. Ona se snaží mne dohnat a kousnout do nohou, které křepčí ve vzduchu něco jako „KAZAČOK“ nebo příp. „Tanec sv. Víta“ /pochopitelně vsedě/ - rukama pak předpažuji, vzpažuji i upažuji, což mi jedině prospěje. Taky se snažím o zpěv, což jí ale vadí a štěká na mne - přitom se domnívám, že mám sluch i hluch. Při tomto cvičení se já mohu uřehtat, už mne tak moc nebolí končetiny ani záda /cvičíme nejméně dvakrát denně/ a to mrně se konečně unaví i doma - mohu vřele doporučit!!!  Aspoň takto častěji využiji tu kancelářskou židli za sto euro, která má již utržené obě bočnice, ale o to lépe se na ní dá cvičit.     

Z toho neustálého házení míčků, hraček a nyní večer a v noci z postele i házení staré ponožky, naplněné toaletním papírem - se moje svaly na rukou natolik zocelily, že už téměř nebolí a nemusím si je mazat gelem z lékárny, což zpočátku bylo nutné denně. Rovněž jsem si musela zvyknout na tzv. „studený odchov“ - protože míčky nelze házet ven zavřenými dveřmi a naše obývací místnost je příliš malá, tudíž ještě před snídaní otevírám dveře na zahrádku /kde je už tepleji nežli v bytě/ a jednou rukou snídám nebo se věnuji PC a druhou rukou házím a házím a házím. Většinou se to zvířátko unaví nejdříve za hodinu /kdoví kolik by mne stála hodina ve Fit-centru?/.     

Protože si Lady zvykla na polehávání na mém „trojrozměrném těle“, kdy mi většinou s rozběhem skočí na břicho a taky odrazem z něho opět vystartuje, snad se toho břicha brzy zbavím. Nehledě k tomu, že denně musím sbírat na zahrádce i dvorku všechny její hračky zpět do košíku, protože něco tak přízemního, jako úklid či pořádek jsou pro ni cizí slova. Nakonec - kdo to tam naházel, ať si to posbírá, nééé?? Zamést dlážděný dvorek a zbavit ho nějakých papírků, rozkousaných krabiček a kolíčků na prádlo - to je kromě zalévání kytiček rovněž moje každodenní povinnost, kdy ona pomáhá tím, že prohání metlu a chce ji kousat.  
Taky musím několikrát denně zametat, luxovat a vytírat v bytě - tudíž nedostatek pohybu mi nehrozí. A vše, co by mohla holka šlohnout, musí být uklízeno a nesmí ji provokovat. Zatím z úhledné hromádky v otevřené krabici šlohla pouze jednu roličku toaletního papíru a pohodila na chodníček a z mého lehátka na zahrádce si „zapůjčila“ česko-španělskou konverzaci, je to pejsek velmi zvídavý. Chybí tam jen dvě zadní stránky, dopadlo to dobře. Taky už na tom lehátku nenechávám rozdělanou ruční práci, protože jí se na mém lehátku leží lépe nežli na svém a nedávno chtěla v pletení pokračovat - naučila jsem se vše ihned dávat mimo její  dosah, kam ani ta „cirkusová artistka“ nedoskočí!! Tudíž má na mne i blahodárný výchovný vliv - vše hned uklidit  /a pak neustále hledat/.     

Tudíž - suma sumárum - díky té psí holčičce jménem Lady - se moje „zchátralé tělo“ /které přes 30 let budovalo lepší socialistický zítřek/ přece jen poněkud dostává do formy. Jakmile se voda v moři oteplí, budeme moci spolu závodit ve vlnách, protože Lady vodu miluje a i nyní v lednu na psí pláži plavala za míčkem jako o život - pochopitelně se vždy otřepala hned vedle mne. Mám už i tzv. házedlo, kde švihnutím míček odletí do značné vzdálenosti, protože normálním hodem jsem házela ne příliš daleko a holka se mnou nebyla spokojená. Byla totiž na místě dopadu míčku dříve nežli míček samotný.     

 Kdo chcete omládnout, vylepšit si zchátralé tělo či končetiny - pořiďte si štěně - mohu opravdu vřele doporučit!!