Šance na výhru je malá

Vzpomínáte si, když u nás začali prodávat první stírací losy? Přesně si na to datum nepamatuji, ale vzpomínám si, že jsem byla ještě ve škole, když se to stalo.

První los přinesl domů tatínek.

„Každý v práci si jeden koupil. Prý je na to šance vyhrát velké peníze,“ řekl. Celá rodina se shromáždila a dívala se taťkovi přes rameno, jak seškrabuje korunou tenkou fólii.

„Hele, stovka!“ zajásala maminka.

„A tady máš tisíc!“ řekla jsem. Ano, byla tam stovka, tisícikoruna, ale i deset tisíc korun. Problém byl, že vše jen jednou, nebo dvakrát. My však pro výhru potřebovali částku třikrát stejnou. Tatínek nevyhrál nic, a na loterii zanevřel. Maminka měla větší výdrž. Vždy, když se s námi stavovala do novinového stánku, kde prodávala její kamarádka, a kdysi i ona sama, vybídla nás, mě a sestru, abychom si každá vybrala jeden los. Nevyhrály jsme nikdy. Jednoho dne maminka řekla, že za peníze, které do losů dala, bychom měli krásný víkend na horách, nebo do zoo, případně celodenní dovádění někde u vody i se zmrzlinou. A tak i maminka na stírací losy zanevřela.

„Ne, abyste stírací losy kupovaly,“ nabádali rodiče mě i sestru. „Kupte si za kapesné zmrzlinu, nebo něco, co potřebujete. Nevyhazujte peníze za něco, co nakonec vyhodíte.“

Nikdy jsem neměla potřebu los si koupit. Ten večer ale v televizi ukazovali paní, která vyhrála spoustu peněz právě na stírací los. V noci se mi o ženě zdálo. Byla to prostá paní podobná mé babičce.

„Šla jsem tak kolem novinového stánku, koupila jsem si noviny a paní prodavačka neměla na vydání drobné. A tak mi za to dala ten los,“ vyprávěla babička v televizi.

Od té doby jsem ochotně chodila rodičům pro noviny a doufala jsem, že paní prodavačka nebude mít drobné, aby mi vydala. Ale buď mi maminka dala přesně, nebo prodavačka měla spoustu drobných. Kdo si vzpomíná na tehdejší stánky PNS, tak právě drobnými tam lidé platili nejvíce.

Bylo jaro, vše kvetlo a blížily se narozeniny nejdříve maminky, o měsíc později tatínka. Co jim mám koupit? Napadlo mě mimo běžných dárků přibalit k balíčku také stírací los. Šla jsem do jiného stánku, než kde prodávala mamčina kamarádka. To proto, aby mi nákup nevymlouvala. Když jsem vyslovila své přání, paní za stolem mi oznámila, že pokud nejsem plnoletá, los mi neprodá. Plnoletá jsem skutečně nebyla. Odešla jsem s nepořízenou. Touha zkusit štěstí a los koupit ve mně ale zůstávala.

Nedlouho na to jsme byli u dědy a babičky. Děda mě a sestru vzal ven, na procházku.

„Nevoď děti do hospody,“ nabádaly dědu maminka s babičkou.

„Kdepak,“ odpověděl dědeček. Procházeli jsme se po městě, šli jsme na louku, abychom si se sestrou nasbíraly pampelišky a udělaly věneček.

„To jsem ale dostal žízeň,“ začal dědeček pomalu. „Docela bych si dal něco na pití.“

„Tady mají kofolu,“ jásala jsem se sestrou.

„Tu mají i v hospodě. Dal bych si tam jedno pivo, to zažene lépe žízeň,“ spustil dědeček. Děda nás vzal „na jedno“ do hospody, kam měl s námi přísný zákaz vstupu.

„Koupím vám cokoli, jen babičce neprozrazujte, kde jsme byli,“ sliboval dědeček.

Děda nám už koupil lízátka, kofolu i ovocné žvýkačky a my neměly nic, po čem bychom toužily. A pak mě napadlo: „Dědo, já chci jen jedno – stírací los.“

„Ty si myslíš, že na něj něco vyhraješ?“ zeptal se děda.

„To nevím, je to ale mé přání.“

Přání je přání. V nejbližší trafice mi děda koupil stírací los, který jsem si mohla sama vybrat. Sestře chtěl jeden také koupit, aby se necítila ošizená, ta se ale spokojila s balónkem na gumičce.

Los jsem schovala a pečlivě ho opatrovala. Byl měsíc do maminčiných narozenin, když jsem si začínala uvědomovat, že maminka možná nebude ráda, když los dostane. Slíbily jsme přece rodičům, že losy nebudeme kupovat? A tatínkovi jsem dát los také nechtěla, protože by to bylo stejné.

A tak jsem los setřela s tím, že pokud na něj něco vyhraju, koupím z výhry právě dárek pro rodiče.

Stovka, ani tisícikoruna na losu nebyly ani dvakrát. Měla jsem dvě částky 100 000 a zbývalo jen jediné políčko na setření. Naděje, že vyhraji právě statisícikorunovou výhru byla mizivá. Víc z povinnosti, než s nadějí jsem stírala to poslední políčko.  Objevily se tři nuly, a další byla opět nula, a ještě jedna. Následovala číslice. Tou číslicí byla jednička, a já se zmateně dívala na částku 100 000 Kč, která na losu byla třikrát.

Nejdřív jsem ihned chtěla běžet za rodiči. Nakonec jsem se ale rozhodla jinak. Svěřila jsem se dědovi.

„Ty máš ale, holka, štěstí,“ řekl pyšně děda. „Víš, kolik by za to bylo piv?“

To jsem nevěděla. Věděla jsem ale, že jsem si slíbila za výhru koupit rodičům dárek. Představovala jsem si původně právě stovku, nebo dvě. Co ale pořídit za bezmála čtvrt milionu korun?

„Já bych si to uložil a spořil dál. Víš, kolik z toho dostaneš za pár let na úrocích?“ radil děda.

„Dovolenou! Koupím mamce a taťkovi dovolenou!“ napadlo mě.

Do cestovní kanceláře šel se mnou opět děda. Vybrali jsme dovolenou v tehdejší Jugoslávii, tam jedině se dalo dostat. A spousta peněz mi ještě zbyla. A tak jsem s pomocí dědy zavedla vkladní knížku, samozřejmě výherní. Co když se štěstí opět usměje na mě?

Narozeniny to byly krásné. Maminka je slavila společně s tatínkem, tak, jako už dva roky po sobě, uprostřed těch dvou termínů, kdy měli oba narozeniny. A tak dostali společný dárek, poukaz na dovolenou. Dlouho nechápali, jak jsem k poukazu přišla. Zachránil mě až děda. Tvrdil, že jsem poukaz vyhrála ve sběrové soutěži, které jsem se jednou skutečně zúčastnila. Tehdy jsem v ní také vyhrála, dokonce druhou cenu. Tou ale byl kopací míč, který jsem si nechala u dědy a babičky. Rodiče naší lži uvěřili, a zatímco odjeli v létě na dovolenou, kterou si ještě dlouho pochvalovali, já se sestrou zůstala u babičky a dědy.

Když se z dovolené vrátili, slíbili nám, že za to, že jsem jim přenechala svou výhru ze soutěže, pojedeme do Jugoslávie příště s nimi. Neuběhl ani rok, a na dovolenou se jelo ve čtyřech.

Ale, pšš, ne, abyste kupovali stírací losy! Šance na výhru je malá.