Sára, hlídací pes

Někteří přátelé zůstávají celý život, jiní se z našeho života někdy vytratí. Na chvíli, na delší dobu, nebo i napořád. Jsou také případy, že odloučení od přátel je pouze dočasné.

S Monikou, spolužačkou ze střední školy, jsem se často vídala také po maturitě. Dokonce jsme spolu jezdily i na dovolené. Bydlely jsme kousek od sebe, a tak jsme se vídaly několikrát týdně. Pak jsem se já vdala a měla syna a Monika si našla přítele. Neměly jsme na sebe už tolik času.

Monika se později přestěhovala na malou vesnici v podhůří Beskyd, kde si se svým přítelem koupili dům. Ze začátku jsem ji několikrát navštívila i s malým synem a manželem. Měly jsme to ale k sobě dál, a tak jsme se přestaly vídat. O Monice jsem slýchala jen od její maminky, která zůstala bydlet v našem městě. Věděla jsem, že si Monika s přítelem pořídila před dvěma lety fenku vlčáka Sáru. Žijí stále ve stejném domečku a jsou bezdětní. Několikrát jsem si plánovala, že se s Monikou spojím a vypravím se za ní a popovídáme, zavzpomínáme na studentská léta. Vždy mi ale do toho něco vlezlo, nebo nemohla Monika. Letos jsem se s rodinou vypravila na borůvky. A proč se nevydat právě do lesů, kde bydlí Monika s přítelem? Vždy tam bylo hodně borůvek, vzpomněla jsem si, že jsme jeden rok spolu nasbíraly i plné dva koše hub. A tak jsme si pro jistotu vzali i košík. Nechtěli jsme vjíždět autem do lesa, proto jsme zaparkovali nedaleko vlakové zastávky a do lesa šli přes vesnici. Cesta vede kolem domku, kde bydlí Monika s přítelem.

Stáli jsme před domečkem a já evidovala změny, které byly viditelné od naší poslední návštěvy domečku. Na zahradě přibyla houpačka a kolem pozemku byl zbrusu nový plot. Přemýšlela jsem, jestli nemám Monice zavolat a stavit se za ní cestou z borůvek. Šli jsme ale teprve tam.

Najednou k brance přiběhl pes.

„To je Sára!“ vzkřikla jsem nadšeně, jako bych psa znala. Znala jsem přece jméno fenky od Moničiny maminky. Fenka vypadala mile, když jsem vyslovila její jméno, nahnula hlavičku na stranu a zdálo se, že čeká na podrbání. Neváhala jsem a prostrčila ruku otvorem v brance. To jsem neměla dělat. Sára odhodlaně rafla po mé ruce. Vykřikla jsem. Pes nekousl moc, přesto jsem ucítila na ruce krev. Nejhorší bylo, že fena mě už nepustila. Držela mou ruku v zubech a já cítila, jak mi po ní stéká krev.

Syn se rozplakal, manžel se snažil psa odehnat. Sára zlověstně zavrčela, ale mou ruku nepustila.

„Radši ji nedráždi, nebo mi ruku ukousne,“ řekla jsem svému muži. Poslechl. Krčila jsem se u branky, ruka mě bolela, a jediné, co mě napadlo, bylo volat Monice.

Naštěstí měla stále stejné telefonní číslo. Byla v práci. Když jsem jí vylíčila, jak krvácím u jejich branky a jejich pes mě nechce pustit, zajistila si okamžité volno a přijela mě vysvobodit.

Takové bylo naše opětovné setkání po letech. Sára naštěstí svou paní poslechla a pustila okamžitě mou ruku. Krev stále ještě vytékala z rány. Muselo se jet na chirurgii. A tak jsme místo borůvek čekali v čekárně chirurgické ordinace, já vyfasovala tři stehy na ruku a byla jsem pozvaná na návštěvu k Monice. Sára pokáraná nebyla. Hlídala přece jako správný hlídací pes dům. Mě nikdy neviděla, byla to má hloupost, že jsem na ni sahala přes plot.

Dokonce se se mnou nakonec skamarádila.

Stehy už mám venku, a borůvky stále ještě rostou. A tak zítra na ně zase vyrážíme. Monika mi slíbila, že se k nám přidá a vezme taky Sáru. Bude nás v lese hlídat. Jako správný hlídací pes se osvědčila.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10