Léto - čas jahodLéto - čas jahod Čas malinČas malin Rybízová marmeláda - nejoblíbenější receptyRybízová marmeláda - nejoblíbenější recepty Bílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chutiBílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chuti
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Úterý 17.07. 2018
Dnes má svátek Martina
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Sardinie

14. 06. 2018 | Vaše příběhy

S Dušanem jsem měla tříletý vztah. Věděla jsem sice, že je vyléčený alkoholik, ale  jeho tvrzení, že s alkoholem nadobro skončil, mě utvrdilo v tom, že mi stojí za to, abych ho měla ráda. A skutečně, první dva roky byly téměř pohádkové. Oba jsme měli děti z domu, Dušan byl několik let rozvedený a mně muže vzala rakovina. Mohli jsme se naplno věnovat sami sobě. Protože jsem po roční známosti dala v práci výpověď a přešla jsem do stejné firmy, kde Dušan pracoval, měla jsem s ním stejné směny a mohli jsme plánovat společně volný čas.

V práci jsme pracovali každý na jiném oddělení, a tak nehrozila ponorková nemoc. Mimo práci jsme se věnovali cestování, poznávání památek a sportu. Tak nějak si možná každý představuje ideální život. Alespoň mně se zdál ideální.

Na počátku, když jsem do firmy přišla, mě mé kolegyně varovaly, že Dušan v minulosti hodně pil alkohol.

„Já vím, ale už je to za ním,“ přešla jsem varování s úsměvem.

Ale nebyl by to reálný život, kdyby po dvouleté známosti Dušan opět alkohol neochutnal. Nejdřív málo, pak už mě navštěvoval pouze v doprovodu alkoholového odéru. Když dvakrát přišel ke mně v takovém stavu, že při společné procházce upadl a nebyl schopný ze sebe dostat víc, než pár neartikulovaných slov, rozhodla jsem se skončit s naším intimním životem. Měla jsem Dušana natolik ráda, že jsem s ním kontakt nepřerušila. Klasický vztah přešel v platonický a já se mylně domnívala, že ho to donutí s alkoholem přestat. Nedonutilo. Když jsem přesně na tříleté výročí od našeho seznámení byla nucena odcestovat na třídenní služební cestu a Dušan zůstal doma, po návratu bylo vše jinak. Měla jsem divný pocit, že se něco změnilo.

Přivítal mě sice na nádraží a pomohl mi odvézt tašku ke mně domů, pozval mě dokonce na kafe, byl ale jiný.

„Byl jsi s Jitkou?“ udeřila jsem na něj, jakmile jsem usedla v naší oblíbené kavárně. To žena pozná, když něco není v pořádku.

Jitka byla Dušanova přítelkyně po rozvodu. Byl s ní jen rok a vyprávěl mi, že vztah s ní neměl cenu. Nelíbila se mu, byla nepořádná, neuměla ani vařit. Jediné, proč s ní byl, byla skutečnost, že to byla právě Jitka, kdo se bláznivě zamiloval do něj, nikoli naopak. A jako muž neměl nikoho jiného, a tak vzal za vděk jí. To u nás to bylo právě naopak. Dušan mě dlouho získával a já po úmrtí manžela nijak zvlášť po muži netoužila. Líbila jsem se mu a Dušan byl pozorný, nosil mi dárky, pomáhal s nákupy a leccos doma mi i opravil, až z toho vznikl vztah.

Teď jsem tu ale seděla v kavárně a měla podivné tušení, že něco není v pořádku. Muž potřebuje ženu, nikoli kamarádku. A já se mylně domnívala, že tím, že mu odepřu sebe jako ženu, donutím Dušana opět abstinovat. Neabstinoval a v době, kdy jsem byla na služební cestě, s Jitkou ulítl.

„Byl to jen úlet, miluji tebe. Tebe chci, jsi moje všechno. Nemůžu bez tebe být.“ Dušan seděl na krajíčku židle, ruměnec ve tvářích, jako by se právě přiznával ke krádeži v kostele, a já cítila, že pokud neodejdu, rozbrečím se přímo tam v kavárně. Byla to první káva v životě, kterou jsem nechala stát a odcházela a cítila se poražená, špinavá, ublížená a celá bolavá.

 

Nevěru nikdy neodpouštím. Udělal-li mi to muž poprvé, udělá to i kdykoli jindy. Nic na tom neměnil fakt, že jsem mu upírala intimnosti už dlouhé měsíce. Já se taky na jiného muže ani nepodívala. Já jen čekala, až dostane rozum a opustí flašku, a on se přimkl ke své bývalé milence.

 

Po třech letech to bylo těžké, být najednou sama. Neměla jsem s kým jít na procházku, do kina, do divadla, na kolo, na bazén, s kým si popovídat, zatelefonovat. A tím, že mé pracovní kamarádky byly i jeho kolegyněmi, neměla jsem se komu ani pořádně svěřit. Chtěla jsem pryč, daleko, vyčistit si hlavu, přijít na jiné myšlenky, srovnat se, abych mohla jít dál.

 

Zbývalo mi ještě pár dní staré dovolené a blížilo se už pomalu léto. Musela jsem starou dovolenou vybrat, a tak jsem navštívila cestovní kancelář. Nevybírala jsem na internetu to nejlevnější, jak jsem zvyklá, zamířila jsem do první cestovky, kterou jsem v našem městě znala, a pořádně jsem ani nevěděla, kam chci a co tam budu dělat.

 

„Máme tu exkluzívní nabídku na Sardinii,“ ubezpečil mě mladík v letech mého syna. Ani se nedivil, že chci na dovolenou sama. Buď vyčetl z mé uplakané tváře, že už nemám s kým na dovolenou jet, nebo mu to bylo prostě jedno a potřeboval poukaz jen nutně prodat.

Týden po návštěvě cestovní kanceláře jsem odlétala na Sardinii. Sama, smutná, zničená a tak trochu i litující, že jsem ten poukaz kupovala. Co tam budu sama dělat? Moře je ještě studené, okolí dle mnoha letáčků i instrukcí z internetu nepřístupné běžnému turistovi a také jsem pochybovala o svých jazykových dovednostech. No co, tak prolenoším týden u hotelového bazénu, budu se nalévat drinky a aspoň na chvíli se možná přestanu v cizím prostředí litovat.

 

Residence, kde jsem měla luxusní jednolůžkový pokoj, mě okouzlila. Z mého pokoje jsem měla výhled na skalnaté pobřeží a připadala jsem si tak trochu jako v džungli. První dva dny jsem strávila převážně v bazénu. Třetí den jsem objevila nedaleké golfové hřiště a z pocitu, že někam musím patřit, jsem se zapsala na zbytek pobytu na golfové hodiny. Ve skupince čtyř lidí, z nichž jsem byla jednou já, další byla o něco starší žena a další dva byli muži, jeden mladíček a další možná v mých letech, jsem se táhla po rozlehlých pláních a připadala si poněkud nepatřičně. Třetí den jsem se už trochu seznámila s golfovými výrazy a občas dosáhla i lepšího výsledku, než zbylí tři členové mé skupinky. Přesto jsem věděla, že golf mezi mé oblíbené disciplíny patřit nikdy nebude. Stejné mínění měl asi i starší z mužů v našem týmu. A tak jsme čtvrtý den vynechali zaplacenou lekci golfu a usedli spolu v hotelové restauraci. S Jindrou jsme začali podnikat malé výpravy do okolí, poznávat památky tohoto krásného ostrova a povídat si i o soukromí.

„Utekl jsem sem, protože mi před půlrokem zemřela přítelkyně na rakovinu. Byli jsme spolu šestnáct let,“ přiznal se brzy Jindra.

„Já sem taky utekla,“ přiznala jsem. Vynechala jsem jen fakt, že od nalejvajícího se a docela spokojeného Dušana, který mě vyměnil za údajně horší, ale přístupnější protějšek.

Jindra byl ze stejného města, jako já. Bylo to divné. U nás ve městě jsem ho snad nikdy nepotkala, a musím letět tak daleko, aby mi dělal tady na Sardinii společnost. Byla jsem mu ale za to hodně vděčná. Každý den dával smysl, těšila jsem se na něco a postupně zapomínala na Dušana. Zůstat s ním, na takovou dovolenou bych se možná nikdy nedostala, protože každou výplatu celkem úspěšně zkapalnil a s požitkem vypil.

 

Den před odjezdem jsem zažila šok. Jak jsme si den po dni víc a víc odkrývali svůj život, Jindra mi začal vyprávět o svých dvou vnucích.

„Jeden má dva roky a maličký Michal má měsíc,“ přisunul mi Jindra snímek k ruce.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Na snímku byl malý chlapeček se svým tátou, který drží malé miminko. Z té fotky se ale usmíval David, syn mé kamarádky Martiny.

„Já je znám! A znám i Davida!,“ málem jsem vykřikla.

„David je můj zeť,“ řekl Jindra hrdě.

Svět je tak malý, často potkáš na opačném konci země lidi, kolem kterých chodíš, slýcháš, máš je na dosah, a musíš nasednout do letadla a letět třeba právě na Sardinii, aby sis jich všiml.

Najednou mi Jindra připadal jako letitý kamarád. Znala jsem od vidění jeho dceru, která si vzala kamarádčina syna. Znala jsem jeho vnoučátka a často si s nimi hrála, když byly na návštěvě u své babičky, mé kamarádky. A protože jsem se s Jindrou cítila najednou bezpečně a dobře, před odletem domů jsme se sblížili víc, než bych očekávala.

„Co kdybychom se vzali?“ ptal se mě Jindra těsně před odletem domů.

Spolkla jsem nemístní poznámky o psychiatrickém onemocnění, začala se smát a jednoduše se zeptala: „Kdy?“

Očekávala jsem, že Jindra z nabídky vycouvá. Vždyť jsme se vůbec neznali. Nemohla jsem si ale pomoci, tolik mi chyběla láska a až tady jsem si uvědomila, že poslední rok s Dušanem bylo jen přežívání, nikoli užívání si jeden druhého. Nežili jsme intimním životem, postupně jsme se odcizovali jeden druhému. S Jindrou mi bylo krásně. Měl spokojený partnerský vztah, který trval roky a se svou přítelkyní plánoval svatbu. Dokonce měli už koupené prstýnky.

„Až když jsem ji na Vánoce přišel navštívit do nemocnice, všiml jsem si, že její jméno už není na nástěnce. Nevolali mi, protože jsme nebyli oddáni,“ říkal mi na začátku, kdy jsme se poznali.

Věděla jsem, že pro Jindru je svatba důležitá. A věděla jsem taky, že roky s Dušanem jsme se postupně odcizovali. Já byla tvrdohlavá a nechtěla jsem mu být ženou, protože pil, a on zase pil, protože mu žena chyběla. Po rozchodu jsem se také malinko obviňovala, že jsem mohla přimhouřit oči a být k Dušanovi něžnější. A teď tu stál Jindra, zamilovaný Jindra, děda vnoučat mé kamarádky, tchán Davida, kterého jsem znala od narození. Díval se mi upřeně do očí a čekal na mou odpověď. Jeho modré oči se na mě upíraly a já si říkala, že jsme dost staří na takové bláznivé věci.

Dost staří na to, abychom nebyli šťastní? Dost staří na to, abychom city dusili v sobě a nedovolili jim růst? Dost staří na lásku? Co můžu od života očekávat, když řeknu ne? Můžu chtít, aby mě měl někdo rád, pokud ho já odmítnu?

Ten den jsem nechala otázku bez odpovědi.

Zpět domů jsme cestovali spolu. Vyměnili jsme si v letadle sedadla tak, abychom seděli vedle sebe. Drželi jsme se za ruce a vzlétli do oblak. Naklonila jsem se k Jindrovi a zašeptala: „Ano.“

„Co ano?“

„Ty nevíš?“

„Ano, že chceš pít, nebo ano na mou otázku?“ ptal se Jindra, protože kolem nás právě procházela stevardka a nabízela nám nápoj.

„Ano na obojí,“ usmála jsem se a políbila ho.

A tak jsme si na naše bláznivé rozhodnutí přiťukli.

 

Svatbu jsme uspořádali za dva měsíce. Mé okolí z toho bylo pořádně vyjeveno. Nezapomněla jsem vzít drobné cukroví a koláče i do práce. Jeden balíček jsem přinesla i Dušanovi. Bez něho bych vlastně svého muže, s kterým jsem už pět spokojených let, asi nepoznala.


 čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Sardinie:

Sardinie
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Moc pěkný článek.Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
nakonec to dopadlo dobře,pěkný čteníSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.



NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles