Bílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chutiBílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chuti Čas malinČas malin Rebarborový koláč - nejoblíbenější receptyRebarborový koláč - nejoblíbenější recepty Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty
Chytrá Žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Čtvrtek 17.08. 2017
Dnes má svátek Petra
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Sejdeme se na kožním

21. 10. 2010 | Vaše příběhy

Tuto veselou větu pronesenou v legraci už slyšel asi každý. Návštěva kožního lékaře vám však většinou zmrazí úsměv na tváři ještě dříve, než se s dermatologem vůbec setkáte. Proč? Možná je to vinou nedostatečného finančního ohodnocení zdravotníků, nebo snad stresem, který na nás útočí ze všech stran a často se projevuje právě kožními problémy, zkrátka kožní lékař patří v počtu pacientů mezi nejnavštěvovanější a podle toho také vypadá situace v čekárně.

Nicméně já se k dermatologovi vydávala poprvé a o ničem podobném jsem neměla ani potuchy. Vyrazila jsem v sedm ráno, abych stihla dorazit do práce na osmou. Ouha! V čekárně již sedělo, stálo i přešlapovalo přibližně 30 lidí. A to se ordinuje až od půl osmé! Došlo mi, že to nemůžu stihnout a tak jsem druhý den přišla s hodinovým předstihem (a v práci si pro jistotu domluvila případné volno). Skvělé, jsem osmá! To už vypadá nadějněji! Chvíli na to přichází sestřička a vybírá si od nás průkazky pojištění. Do pěti minut po jejím příchodu doráží dalších asi 20 lidí. Kolem sedmé začíná atmosféra houstnout nedočkavým očekáváním. Připomíná mi to blížící se vystoupení Philla Collinse, které jsem nedávno navštívila v Praze. Stále se trousí další a další pacienti. Nervózní pohledy těkají z jednoho obličeje na druhý, každý se snaží zapamatovat si, kdo přišel před ním a kdo později. Já to mám snadné - sedm lidí v paměti udržím. V čekárně se nebezpečně otepluje, vydýchaný vzduch na nervozitě jen přidává. Jsem ráda, že sedím, v místnosti mi začíná připadat na omdlení. Proto se také divím, že ačkoliv většina lidí stojí, stále jsou zde volné židličky. Každý chce být co nejblíže dveří.

Důchodci o holích se tísní na prahu ordinace a v okamžiku, kdy sestřička otevře, se vyvalí dovnitř. Tedy vyvalili by se dovnitř, ale silná ruka zdatné zdravotní sestry natažená napříč vchodem funguje jako stavidlo. Evidentně ji situace nepřekvapila. Stojí rázně rozkročená ve dveřích a čeká, až jí přestane les rukou vnucovat kartičky pojišťovny a až se uklidní desítky hlasů domáhajících se co nejrychlejšího ošetření. Pak teprve začne jednotlivé pacienty odbavovat. K mému velkému překvapení vůbec neřeší pořadí, v jakém jsme dorazili, to nechává škodolibě na nás. Kartičky bere tak, jak jí přišly do ruky. Nejsem zvyklá o pořadí u lékaře bojovat, proto jsem velmi ráda, že moje kartička už je odevzdána!
Sestřička konečně s vypětím všech sil vtáhne do ordinace prvního pacienta a zavírá dveře proti mohutné vlně těl. "No páni! To byl tedy zajímavý začátek," říkám si. Následujících 45 minut se nic neděje. Stojící lidé postupně ztrácejí trpělivost a obsazují místa k sezení. Za chvíli už jsou využity i okenní parapety! Zajímavé je, že houževnatí důchodci o holích vydrží postávat nejdéle. Když už je konečně dlouhé čekání zmáhá a rozhodují se také si sednout, není kam. Tedy lépe řečeno volná místa jsou až na druhé straně chodby a ta je nebezpečně daleko dveřím ordinace. Kdykoliv se nějaké místo uvolní (například musí-li si dotyčný odskočit na WC), je obsazeno rychlostí blesku! (Občas i více lidmi najednou, což ostatní čekající škodolibě rozesmívá.)

Minuty ubíhají a situace se uklidňuje. Zavládne ospalá atmosféra. Vzhledem k tomu, že mnoho z nás si muselo přivstat, sotva držíme oči otevřené. Někteří už klimbají, jiní nepřítomně zírají před sebe. V rohu jedno dítě hlasitě zívne a zívnutí se jako epidemie rozbíhá po čekajících. Za chvíli zívá půlka čekárny a pak my mladší propukáme v salvu smíchu. Krátké rozptýlení však rychle odeznívá a čekárna se opět propadá do hypnotizujícího ticha...
V tom se znovu otevřou dveře ordinace. Ošetřený pacient stíhá utéct dříve, než se přihrne dav. Sestra vtáhne dovnitř dalšího pacienta, vybere další kartičky od nově příchozích a dveře se opět s námahou zavírají. Nastává další komická situace - lidé, kteří před minutou vystartovali ke dveřím a opustili tak své židličky (a parapety), se nyní jako na povel otáčí a vyrážejí k nejbližším uvolněným místům. Popravdě sedět nás zůstalo jen pár - my, co jsme přišli v první várce a ti, co sem přišli jen jako doprovod. (V příhodou chvíli se navíc někteří z nás pošoupli na uvolněná místa blíže dveřím a teď se tváříme vítězoslavně!) Ostré pohledy dřívějších majitelů těchto lukrativních pozic přehlížíme.
Konečně se situace opět uklidňuje. Čas se vleče. Druhý pacient je v ordinaci neuvěřitelně dlouho. Už přemýšlím, jestli ji neopustil nějakým zadním vchodem. Je to možné, že je přede mnou po 2 hodinách čekání stále 5 lidí? To tady budu do oběda! Rozhlížím se po řadách spolupacientů a na mysl mi vyvstává pochybnost, zda pan doktor stihne ošetřit všechny. Také mě napadá, že dermatologie musí být neuvěřitelně žádanou specializací! Abych si ukrátila dlouhou chvíli, sahám do kabelky pro knížku - je to druhý díl Harryho Pottera, trošku se stydím ho vytáhnout, ale co! Co je komu do toho, co čtu? Přesto se však pokouším maskovat přebal knihy, ihned ji otevírám a pokládám si ji na klín, kde už mám poskládanou bundu, svetr, šálu i kabelku. Masa oblečení už tak nepříliš stabilní další vrstvu neudrží. Vše se hroutí na podlahu a kniha se s hlasitým prásknutím zavírá. Rámus přitáhne pohledy poloviny osazenstva čekárny. Tak fajn, titul knihy se mi tedy utajit nepodařilo. No nevadí.
Na chvíli se začítám do příběhů malého kouzelníka, mezitím se stejným mechanismem jako minule propasírují do ordinace další dva pacienti. Koutkem oka sleduji, že si sestřička hlídá, aby se mezi pacienty v mé první skupině nevmísil žádný pozdější příchozí a to mě uklidňuje. Čas se pomalu vleče dál. Po pár minutách četby se přistihnu, že už vůbec nevnímám děj a tak knihu zavírám a schovávám. Nudím se, což se mi, popravdě, nestalo už nejméně 15 let. Zírám před sebe a snažím se překonat dřímotu. Moc mi nepomáhá, že přímo naproti mě pochrupuje postarší pán. Rozhlížím se po lidech v čekárně. Je to zajímavá směsice. Převládají pacienti důchodového věku, kteří se zdají nejvíce netrpěliví. Nervózně poposedávají a pokukují po hodinkách, polohlasem si mezi sebou sdělují, jak se to vleče a kritizují nedostatek lékařů. Pak je tady několik lidí mezi třiceti a šedesáti, kteří čekají trpělivě, ale tváří se, jako by to vše šlo mimo ně. Asi jsou se situací smíření - je třeba si to tu prostě odsedět. Čas si krátí čtením novin, esemeskováním nebo (tak jako momentálně já, vizuálním rozborem spolučekajících). Občas se taky ve dveřích čekárny zjeví typ "podnikatel". Přiběhne, zhodnotí situaci jediným pohledem a zmizí. Někdy mu v těch několika vteřinách ještě stihne zazvonit mobil. Dále rozeznávám prazvláštní sortu pacientů - mladých, určitě maximálně středoškoláků, kteří se usmívají a tváří se naprosto spokojeně. Jeden se pohupuje pravděpodobně do rytmu hudby ze svých MP3, další dvě holky si povídají a neustále se hihňají, jeden kluk neustále zuřivě mačká mobil - buď píše hodně dlouhou a hodně naštvanou sms zprávu, nebo hraje nějakou akční hru. Popravdě ani jeden z nich nevypadá, že by je něco trápilo (tedy tím myslím ze zdravotního hlediska) a já je tak trochu podezřívám, že hlavní motivací jejich návštěvy bylo vyhnout se škole. (Všichni totiž dorazili najednou - pár minut před osmou.)

Ale možná, že jim křivdím. Kdo ví. Obracím svůj takřka usínající pohled dál: mladá maminka s asi pětiletým dítětem (dříve zívajícím, nyní už spícím v matčině náručí), dva asi dvacetiletí mladíci, kteří se zde náhodou potkali evidentně po letech a nyní si horečnatě vyměňují zážitky z doby odloučení... Zkrátka zajímavý vzorek populace. Lidi jsem si tedy prohlédla a pokud nechci být netaktní a zírat na ně příliš dlouho, musím se zabavit jinak. Nástěnky na oddělení dermatologie příliš lákavě nevypadají a tak vytahuji mobil a procházím seznam kontaktů - komu bych mohla napsat? Než se však stačím rozmyslet, otevřou se na chodbě dveře výtahu a do čekárny vejde energický zřízenec v závěsu se dvěma pacienty v županech. Zabuší na dveře a okamžitě jsou všichni tři přednostně vpuštěni do ordinace, což mezi čekajícími vyvolá vlnu nevole. Vzedme se tichá ale vzrušená vlna mručení, v níž mé ucho učitelky (vycvičené na zachytávání tajných depeší mezi žáky během písemných testů) rozeznává útržky jako: "No to snad ne", "Já už tu tvrdnu dvě hodiny" a "Tak to se můžu rovnou sebrat a jít domů". Jiné peprnější, ale víceméně se stejným faktickým obsahem. Bojovnou náladu ještě podporuje fakt, že se z ordinace ozývá hlasitý srdečný smích zřízence.

A právě v tuto chvíli se ve dveřích výtahu objevuje další člověk - obrýlený muž asi padesátiletý, luštící pravděpodobně zprávu lékaře, který se sklopenou hlavou prochází rovnou ke dveřím ordinace a klepe na ně. Neví, chudák, že přišel v ten nejnevhodnější okamžik. Když mu sestra otevře, zdvořile pozdraví: "Posílá mě k vám paní doktorka z interny," a vkládá sestřičce do rukou lístek. A v tu chvíli se začnou dít věci! Důchodci jej obklopí za méně než vteřinu (a to někteří seděli i 10 metrů daleko) a vyzbrojeni francouzskými holemi mu ne příliš kultivovaně vysvětlují, že zde existuje něco jako pořadník. Překvapený padesátník, který je dobře o hlavu vyšší než většina jeho soupeřů se nezmůže na jediné slovo, zdravotní sestra raději ustupuje, čehož někteří využívají a tlačí se do ordinace. Důchodci s holemi - na první pohled křehcí stařečkové a subtilní stařenky - budí respekt jako pouliční gang. Sestře se po pěti minutách přece jen daří situaci zvládnout, vystrkává z ordinace přebytečné pacienty a žádá o trpělivost. My ostatní v čekárně zíráme s dokořán otevřenými ústy.

Nevěřila bych, nevidět to na vlastní oči.
Nakonec jsem se i já dostala na řadu. S pocitem hrozícího útoku jsem vklouzla do ordinace a když jsem po pár minutách odcházela s tím, že se mám za 3 týdny ukázat na kontrolu, mísily se ve mě pocity štěstí, že je to pro dnešek za mnou, a zoufalství, že mě to celé martýrium v čekárně čeká ještě jednou.
Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem se po třech týdnech vyzbrojená knihou, časopisem, písemkami na opravování a MP3 přehrávačem ocitla o půl osmé ráno (ano, až o půl osmé, protože jsem trochu zaspala) v prázdné čekárně! Nejprve mě jalo zlé tušení, že se dnes neordinuje. Avšak po zaklepání se ihned otevřely dveře a sestřička mě pustila rovnou za panem doktorem. "Jak to, že tady dnes nikdo není?" Ptám se nevěřícně. Sestřička jen pokrčí rameny a usměje se: " To víte, sněhová kalamita a náledí, dneska to asi všichni vzdali."

Od té doby, pokud musím navštívit dermatologickou ordinaci, aby mi pan doktor předepsal mou mast proti alergii, činím tak výhradně za extrémního počasí - vedra nad 40 stupňů, vichřice, vloni se mi dokonce osvědčila doba povodní. Člověk se má stále co učit!


Agrant - čtenářka

ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 
Čtěte také



Komentáře
« Předchozí   1   2  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
SmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Ještě že chodím pouze na preventivní prohlídky,jinak bych se musela stydět,že jsem taky už důchodce Smajlíkmyslím si,že v těch čekárnách to bude ještě horší,až pár doktorů uteče za lepším platem za hraniceSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
nevím jestli se mám smát nebo plakat, smát tomu jak je vtipně napsáno, plakat nad tím, že takto čekárny skutečně vypadají
Obrázek uživatelky
profil
opravdu krásně a pravdivě napsaný příběh, i když byl tak dlouhý, přečetla jsem ho jedním dechem. Proto já raději k lékařům nechodím, už skoro 3 roky kromě 1x zubaře jsem nikde nebyla, než tohle, to raději tam nepůjduSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
napsané a bohužel to není vtip ale realita, za 30,-Kč si to fakt užívámeSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles