Selma

Je to už 12 let, co jsem dostala svůj první dopis z ciziny. Zaregistrovala jsem se tenkrát do mezinárodního klubu dopisovatelů. Sídlo organizace bylo až někde v Austrálii a já na něj narazila úplnou náhodou.

Byla jsem na mateřské a koupila jsem si Avízo. Už si ani nepamatuju, co jsem tam vlastně hledala, ale jak je mým zvykem, tak jsem noviny, byť inzertní, prošla od začátku až do konce. Asi ze zvědavosti. A v rubrice seznamek jsem našla inzerát jedné paní, která zprostředkovávala právě ono členství. Snad proto, že člověk má na mateřské trošku víc času, nebo  proto, že jsem už si kdysi na základní škole stále s někým dopisovala (holky z pionýrského tábora, s Rusinkou tehdy povinně, ale ráda…), tak jsem na inzerát zareagovala, zaplatila členství a čekala, co se bude dít. Asi po dvou měsících mi přišel jednak seznam patnácti lidí z různých zemí, které jsem měla já oslovit, a začaly také docházet  dopisy od lidí, že by si oni chtěli se mnou psát.

Jak šel čas, tak s některými lidmi jsme si přestali psát, někteří věrní ale zůstali. Vlastně z té první várky děvčat, se kterými jsem si začala psát tehdy v roce 2003, byla Marieke z Holandska. Píšeme si do dneška a báječně si rozumíme. Postupem času se vždycky nějaký nový dopis ještě objevil a oslovila mě další Holanďanka SELMA. Hezké bylo, že Marieke se Selmou se prostřednictvím nějakých „friendshipbooks“ také seznámily, a tak bylo fajn, že jsme se znaly tři a snily o tom, že se jednou třeba i sejdeme.

Selma byla o pár let starší než já a zpočátku byla velmi uzavřená v otázkách rodiny. Věděla jsem o jejích zálibách, o jejím povolání, ale nikdy se nezmiňovala o sourozencích nebo rodičích. Selma byla učitelkou na základní škole. Učila hlavně přistěhovalecké děti holandštinu a angličtinu. S nadšením mi líčila, jak se svou třídou byli na výletě, jak měli den vaření. Posílala mi i fotky ze své třídy. Ale nikdy nemluvila o tom, že by chtěla děti.

Po nějakém čase, kdy už jsme si psaly opravdu dlouho a velmi dobře jsme si rozuměly, jsem se jí zeptala, zda má přítele a plánuje rodinu. A tak mi Selma vylíčila svůj smutný příběh, který ji poznamenal na celý život. Selmin tatínek zemřel, když byla ještě malinká a její matka se znovu vdala. Když byla Selma v pubertě, otčím jí začal obtěžovat a týrat. Selma dlouho hledala v sobě odvahu, aby to někomu řekla. A pak už byla od rodiny úplně odtržena. Otčíma zavřeli a s matkou se navždy rozešla. Když dospěla, odstěhovala se na opačný konec Holandska a s rodinou se přestala úplně stýkat. Nesnesla představu setkání ani se svými tetami nebo babičkou, ani s matkou, sourozence neměla.

V nejtěžší chvíli, kdy už se bála, že to všechno psychicky neunese, jí pomohl její kamarád. Postupem času si získal její důvěru a provdala se za něj. Bohužel i tady osud zasáhl nemilosrdně a po krátkém bezdětném manželství Selma o svého manžela při těžké dopravní nehodě přišla. Selma se rozhodla zůstat sama. Nevěřila ve štěstí a nechtěla se už na nikoho vázat. Bydlela sama ve svém bytě, žila pro své školní děti. Měla spoustu kamarádek, se kterými občas podnikla nějaký výlet, jela s nimi na dovolenou, měla spoustu těch dopisovacích kamarádek, ale žila sama.

Jednou jsem od Selmy už delší dobu nedostala žádný dopis. Bylo to divné, protože jsme si psaly opravdu pravidelně, a tak jsem s úzkostí čekala, co se mohlo stát. Po pár měsících znovu napsala. Její dopis byl smutný, byla z něj cítit obrovská únava a zdrcenost. Psala mi z léčebného ústavu. Propukla u ní nějaká forma psychózy, Selma se začala bát ve vlastním domě, došlo to tak daleko, že ji nějací lidé našli běhat samotnou zmatenou venku v noční košili a dopravili ji do nemocnice. Selma se začala léčit, dál jsme si psaly. Naše společná kamarádka Marieke začala za Selmou do ústavu jezdit.

Selma byla nejdříve velmi apatická, nic ji nebavilo, nemohla se soustředit na knihy, nechtěla se bavit s lidmi, psala jen dopisy. Později začala plést a vyšívat. Nakonec to vypadalo, že jí léčba svědčí a Selma v ústavu začala učit holandštinu nějaké cizinky a psala o tom velmi nadšeně. Poslední dopis, který jsem od ní dostala, byl radostný, plný optimismu. Selma líčila, jak si v domově zvykla, kolik tam má nových kamarádek, jak ji uspokojuje výuka. Měla jsem obrovskou radost. Ale pak přišla rána. Před Velikonocemi jsem vytahovala ze schránky dopis s holandskou známkou. Podle písma jsem poznala, že píše Marieke. S nadšením jsem jej otevřela, bylo to na Velký pátek před Velikonocemi. Nikdy na ten den nezapomenu. Marieke mi psala, že si Selma vzala život.  Že jí volala do domova, aby se domluvily na další návštěvě, ale personál ji už nespojil. Za pár dnů jsem dostala oficiální dopis přímo z domova, ve kterém stálo, že moji adresu našli v diáři jejich klientky, a že mi chtějí sdělit, že Selma se rozhodla už nebýt na tomto světě.

Dlouho jsem cítila prázdnotu. I když to byla  kamarádka na dálku, se kterou jsme se znaly jen z fotek, její smrt a její příběh mě zasáhl. Hodně jsem uvažovala nad tím, jestli její psychická nemoc propukla v důsledku toho, co se jí stalo v mládí… asi ano. Život Selmy vyhasl a já věřím, že jí je tam nahoře líp. A já jí tímto vzkazuji: „Milá Selmo, nikdy na Tebe nezapomenu!“

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10