Sen, představa a skutečnost

Naivita i mladická nerozvážnost mých devatenácti let určily zcela přesně rovnici další části života čerstvé absolventky gymnázia. Mateřství = sňatek + nástup do zaměstnání. Tímto zjištěním se zcela rozplynuly voňavé představy o krásném, bezstarostném studiu na pedagogické fakultě.

Razítko do občanského průkazu, nástup do školy v posledním srpnovém týdnu, seznámení s pedagogy – kolegy a udělení třídnictví, to vše byl pouze prolog románu začínající neaprobované učitelky. Představa, že za pár dní budu stát před více než třemi desítkami dětí, místo abych zasedla sama jako studentka do školní lavice, se mi zdála paradoxní. Ale můj dlouhodobý sen učit a vychovávat děti se najednou začal uskutečňovat. Těšila jsem se. Moc jsem se těšila.

Během několika dnů po nástupu se však nadšení začalo ztrácet. A to s rychlostí přímo úměrnou rychlosti světla dopadajícího na stránky osobních listů budoucích žáků 5. třídy.

Dobré dvě třetiny z rozvrácených rodin, dva případy ublížení na zdraví, soudy mladistvých, napadení spolužáků, krádeže v samoobsluze, kouření, záškoláctví, absolutní nezájem o školu.

Spánek posledních srpnových nocí byl bezesný a představa 1. září hrůzostrašná. Ale čas je neúprosný, a tak když den „D“ vstoupil do začátku svého podnikání, vcházelo učitelské mládě v mé podobě do školní budovy v jiném – schizofrenním - stavu. Jedno JÁ si v duchu předříkávalo pečlivě sestavenou úvodní řeč. To druhé JÁ se chvělo v základech a bylo připraveno k sebeobraně.

Najednou byly kolem mne děti. Moc dětí… Sborovna, poslední instrukce, pak nekonečná řada schodů, dlouhatáááánská chodba a na jejím konci světlá skvrna obdélníkového tvaru s malou bělostnou cedulkou V. D. Ani nevím, jak se to stalo, ale stojím před ní, v hlavě plno zmatků, obav, úzkosti a nezodpovězených otázek. Jedna z nich je právě teď tou nejdůležitější. Mám utéci, nebo nahlédnout do neznámého tajuplného světa? Zvonek je tečkou za nekonečným přemítáním. Rozhodnuto. Vcházím do arény připravena k boji…

A opět změna…. Kolikátá již v tomto roce? Nic zlého nevidím ani necítím! Mám před sebou nádhernou pestrobarevnou louku lidských květinek. Více než šedesát sivých, modrých, hnědých i zelených jezírek. Poznání nese riziko. U mne je to dočasná ztráta paměti. Pečlivě připravená řeč mizí v nedohlednu. Tápu. Snažím se čerpat ze studnice své slovní zásoby. Teprve teď poznávám, jak mělká a bahnitá je, když neumí vyjádřit můj neočekávaný stav, mé pocity.

Ale jsem šťastná a bezpečně vím, že ta cesta, kterou jsem si zvolila, je ta nejhezčí.

PS. I po osmatřiceti letech tou zvolenou, byť občas neschůdnou, zarostlou cestou kráčím a… NELITUJI toho.  Mám totiž to nejhezčí povolání na světě! 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10