Monika, má dobrá kamarádka, zůstala po rozvodu sama jen se svou tříletou dcerkou Natálkou. Přestože jsme trávily spolu hodně času, viděla jsem na ní, že jí chybí láska.

„A co, kdybys zkusila nějakou seznamku? Najdi si chlapa!“ přikázala jsem jí. I Natálce chyběl mužský vzor.

„Já se ale v chlapech nevyznám,“ přiznala Monika. Naprosto jsem jí rozuměla. I já považuji ze začátku ty největší prevíty za super lidi, a naopak.

„Měla bys to aspoň zkusit,“ trvala jsem přesto na svém.

A tak si Monika podala inzerát. Když mi ukazovala první odpovědi, musela jsem jí dát za pravdu, že není z čeho vybírat. Buď jí napsali výrazně mladší muži, kteří nic neměli, natož ponětí o výchově malého dítěte a rodinném životě, nebo starší chlapi myslící jen na jedno.

„Tenhle vypadá dobře,“ přesto jsem jí ukázala na jednoho muže v našem věku.

„Jo, ale to jeho psaní…“, protáhla Monika obličej. Pak mi dala přečíst pár řádků, v kterých snad nebylo ani jedno slovo napsáno gramaticky správně.

„Možná neumí vyjmenovaná slova a celkově je v gramatice slabší, ale třeba je hodný. Nechceš se s ním vidět?“ ptala jsem se kamarádky.

Monika na rande šla.

„Už nikdy, nikdy, nikdy více!“ zkonstatovala, když se vrátila. Já hlídala její dceru Natálku, a tak jsem měla informace z první ruky.

„To individuum nezná ani kapesník! Smrděl potem, nos si utíral do rukávu, a když došlo v baru, kde jsme si dali kafe, na placení, tak si zapomněl údajně doma peníze!“ zhroutila se Monika do křesla. „Už žádné rande nechci absolvovat.“

Přesto šla Monika ještě na dvě setkání. Jedno se zadluženým otcem tří dětí, druhé se svobodným hubeňourem. Ani jedno nevyšlo.

„Hele, ty jsi taky sama, a vůbec ti to nevadí,“ zhodnotila Monika poté situaci.

„Jenže nemám malé dítě a v době, kdy jsem ho měla, jsem chlapa nechtěla. Asi to byla chyba, a tak si myslím, že by sis měla někoho najít. Ale nejsi žádná chuděra, tak uznávám, že ne ledajakého chlapa,“ uzavřela jsem rozhovor.

Asi za měsíc se mi Monika svěřila: „Víš, já šla ještě na jednu schůzku. Je sice starší, o dvacet let než já, ale docela si rozumíme. Je rozvedený a docela si s ním rozumíme.“

„Ty jsi to tajila? Ty jsi ale potvora!“ smála jsem se, když mi Monika ukázala jeho fotku. Muž středních let vypadal sympaticky.

„A co dělá? Povídej. Kde bydlí? Jaké to má doma?“ Předpokládala jsem, že po měsíci už Monika leccos ví.

„Víš, já u něj ještě nebyla. Chtěla jsem několikrát, aby mě pozval k sobě, ale on vždy přijel autem ke mně a nakonec se vetřel do mého bytu,“ přiznala Monika.

„A viděl už Natálku?“

„Jo, viděl. Rozumí si s ní.“

„Proč tě ale nechce pozvat k sobě? Takový chlap může mít doma ženu a hledat jen bokovku,“ upozornila jsem svou kamarádku. Ze svého okolí bych mohla vyprávět, kolika mým kamarádkám se stalo něco podobného.

„Nevím. Je pozorný.“

„Vídáte se kdykoli, nebo jen v určité dny?“ ptala jsem se dál.

„No, o víkendech nemá čas. Prý dělá při práci nějakou brigádu, nebo co. Ale přes týden se vídáme,“ usmála se Monika.

„Co dělá?“

„Technika v jednom podniku.“

„Nezdá se mi, že by technik dělal o víkendu brigádu. Nepozval tě k sobě, může mít klidně rodinu,“ řekla jsem přísně.

„Ale co mám dělat? Jsem ráda, že s někým trávím volný čas, když jsi v práci. Natálka ho má ráda.“, vzdychla smutně Monika.

„Trvej na tom, aby tě pozval domů,“ přikázala jsem kamarádce.

A tak Monika trvala. Při příští návštěvě mi ale řekla, že se Petrovi zkomplikoval život. Prý když ho chtěla navštívit doma, přiznal se, že se mu nějak zkomplikoval život a musel prodat byt.

„Bydlí teď u sestry, a ta prý nechce návštěvy,“ řekla mi.

„Zdá se mi to divné. Má práci, brigádu, auto, a najednou musí prodat byt?“ přiznala jsem.

„Ani mně se to nezdá. Zvlášť proto, že mi při seznámení řekl, že má jen bratra,“ přiznala Monika pochybovačně.

„A je to jasné! Když ho potkáš náhodou někde v obchodě, nebo na ulici, s ženskou, řekne pak, že to je sestra. Má stoprocentní alibi. Bude chodit s manželkou tobě před očima, a vymlouvat se na sestru,“ plácla jsem se po noze. „Od začátku se mi zdál dost ideální a pěkný. Takoví chlapi nepíšou na seznamky.“

„Ale co když se mýlíme?“ ptala se Monika. Očividně se nechtěla Petra vzdát.

„Mýlíme se v tom, že z bratra se najednou stala sestra? Mýlíme se v tom, že on jako chlap nechce svou lásku pozvat k sobě, aby viděla, jak žije? Dospělý chlap, a nesmí si domů nikoho přivézt? Nevěřím,“ řekla jsem.

„Chci důkaz!“ řekla Monika.

„A já ti ho dám. Dej mi pár dní, něco vymyslím.“

Od té chvíle jsem přemýšlela, jak kamarádce přinést důkaz. Nemohla jsem strpět, aby byla časem nešťastná. Naletí třeba ženáčovi, a se zlomeným srdcem pak zůstane sama, jako já. Já podobný příběh totiž zažila na vlastní kůži.

„Ty znáš jeho adresu?“ zeptala jsem se Moniky.

„Viděla jsem jeho občanku. Ale to je ten byt, kde bydlel, co ho musel pustit,“ řekla.

„Nevadí.“

Nechala jsem si nadiktovat adresu i celé jména Moničina anděla. Pak jsem vložila do obálky čistý list papíru, zalepila a na obálku jsem napsala celou Petrovu adresu. Poté jsem z jiné použité obálky přelepila orazítkovanou známku na obálku s Petrovou adresou.

„Krása!“ zhodnotila jsem.

„Co s tím chceš dělat?“ ptala se Monika.

„Zahraji si na pošťačku, a ty půjdeš se mnou.“

Počkaly jsme u Petrova domu, dokud se nevrátí z práce. Když zmizel v domě, počkaly jsme ještě chvilku. Poté jsme vyjeli výtahem do patra, ve kterém měl adresu. Byt byl nadepsán jeho jménem. Jeho prodaný byt!

„Vidíš!“ šeptla jsem směrem k Monice. „Žádný byt neprodal. A věř, že tu bude žít s manželkou. Nevypadá, že by se musel stydět za své bydlení.“

Skutečně, Petr budil dojem finančně zajištěného, elegantního pána. Prostě záletníka, nikoli chudáka.

Monika se schovala na mezipatře domu, když jsem zazvonila. Doufala jsem, že neotevře Petr, ale žena. Stalo se.

„Dobrý den, mám tady zásilku pro pana Petra Soukala,“ usmála jsem se na ženu středních let.

„Kdo to je?“ ozval se z koupelny mužský hlas.

„Manžel se právě koupe, můžu to převzít já?“ usmála se paní. Tím mi vše usnadnila. Věděla jsem, že kdyby sama neřekla ono slůvko manžel, Monika by muži opět uvěřila.

„Ne, nemůžete. Počkám,“ řekla jsem přísně. Chvilku to trvalo, než přišel Petr v županu. Nedivila jsem se Monice, že se jí líbil. Pozdravil, sáhl po obálce… a v tu chvíli přilítla Monika z mezipatra.

„Co tady děláš?“ zeptal se bez pozdravu.

„Já? Mám tady nového přítele. Ty tu nebydlíš, přece, tak nevidím důvod, proč bych tu nemohla mít přítele,“ ušklíbla se, a šla po schodech do vyšších pater. Já ji následovala.

„Tak ti dík,“ poděkovala mi pak. Dlouho na žádnou schůzku nešla, ale pak se na ni přece jen usmálo štěstí. Byly jsme na borůvkách, a tam jsme si obě našly kamarády. Zatím kamarády, ale na návštěvě jsme už byly…