A opět trochu vzpomínání na jednu docela vydařenou akci. Stalo se to před 4 roky, kdy moje sestra oslavovala své 50. narozeniny. Na oslavu si zvolila chatu v Hostýnských vrších, kam jsem byla pozvána. Ona tam měla být se svými přáteli celý týden, já tam měla být s manželem jen v den hlavní oslavy, což byla sobota.

Zrovna mně onou sobotou začínala celozávodní dvoutýdenní dovolená, na kterou jsem se velmi těšila i přesto, že jsem ji chtěla strávit doma. Potřebovala jsem si odpočinout a nabrat nových sil. Ale to bych nesměla jet na oslavu sestřiných narozenin. Její přátele jsem znala, takže pro mě zase až tak cizí a neznámí nebyli. Sestra mě jako vyučenou kuchařku zaúkolovala, co bych jí mohla udělat, aby gratulanti byli nasyceni, neměli hlad a aby jim chutnalo. Co bych pro svou jedinou sestru neudělala, že?  A tak jsem připravila chlebíčky, roládu z bůčku a upekla i nějaké dobrůtky, jako je řez se šlehačkou a koláčky (vdolečky).    S tím vším si mě i s mým manželem vyzvedla její nejlepší kamarádka a jeli jsme na onu chatu. Vůbec jsme nevěděli, jak chata vypadá, jak je vybavená a jak je velká. Nocovat jsme tam neměli v plánu, tak její velikost nás nějak nezajímala. A protože jsme v té době měli 2 pejsky, museli jet na oslavu s námi. Auto bylo dosti velké a tak se i pejskové do auta vlezli hravě. 

Ihned po příjezdu nás sestra seznámila na chatě s těmi, které jsme neznali, poté se všichni ujali odnášení dobrot a pití z auta. A okamžitě se začaly naplňovat připravené stoly. Sešlo se nás tam okolo 25 lidí a zábava mohla začít. A také že začala. Byla tam skvělá atmosféra, že se mně k večeru domů ani moc nechtělo. Manžel, když viděl moji nechuť jet domů, navrhl, že pojede domů sám, a já prý tam můžu zůstat. Ale nějak si neuvědomil, že na týdenní pobyt nejsem vybavená a že mít jen ty věci, které jsem měla na sobě, by nestačily.  I ti, co tam byli přítomní, mě přemlouvali, ať zůstanu a že mě odvezou pro věci, počkají, až se zabalím a odvezou mě zpět na chatu. A tak se také nakonec stalo. Manžel zůstal doma s pejsky a já tedy na týden odjela. Chata sice nebyla nic moc, byla velká, dříve sloužila pionýrům a teď ji vlastní soukromník, který ji pronajímá. Kdo se chce umýt, musí si jít pro vodu ke studánce vzdálené asi 1 km, nebo se umýt v potoce, který teče přímo pod chatou. A i na záchod jít je zážitkem. Ten se pro změnu nachází zase nad chatou, je v lese a je to klasická  „kadibudka“. Ale nic z toho nám nevadilo, hlavně, že se sešla parta dobrých a veselých lidí.

A tak na chatě jsme hodně času trávili venku, neboť tam s námi byly i malé děti, kterým jsme vymýšleli různé hry a soutěže, večer pak jsme hráli karty, když bylo hezky, tak se večer opékalo a hrálo na kytaru a samozřejmě zpívalo. Chodili jsme spávat i ve 2 hodiny v noci. To se pak nechtělo ráno vstávat, natož pak vařit. Vaření jsem se tam nakonec jako kuchařka ujala já. A  pro velký úspěch koláčků, které jsem pekla na oslavu narozenin, chlapi dostali nápad, že by se mohly upéci ty koláče, co byly na oslavu. Žadonili jeden přes druhého, a že by jich chtěli více. Pak se přidaly i děti a nakonec i manželky a přítelkyně. A právě ony slíbily, že mně s nimi pomůžou. Tak jsem poslala jednoho chlapa do obchodu na potřebné suroviny, které jsem napsala na papír, aby na něco nezapomněl. Kupodivu dovezl vše, co bylo napsáno na papíře.

Na druhý den hned brzy ráno jsem vstala, zadělala těsto a než nakynulo, vstali i ostatní. Po rychlé snídani jsme začali s přípravou vdolečků. Některé ženy je neuměly, zejména ty mladé, tak se něčemu přiučily. Chlapi kolem nás chodili jak mlsní psi a jen čekali, kdy bude první plech upečený. A když se vytahoval z trouby, byli jak sršni. První plech se snědl během pár vteřin. No jo, teplé koláče jsou vynikající a kdo nemá problémy se žaludkem, nemusí mít strach, že bude mít břicha bol.  A protože se udělalo větší množství kynutého těsta, tak se ještě pro děti udělaly buchtičky, uvařil se vanilkový krém a děti měly dobrý oběd a také sytý. A pro ostatní jsem při pečení dělala ještě guláš, a k němu chléb, neboť na knedlík by už nebyl čas. Měla jsem moc velkou radost, jak chlapům chutnaly nejen koláče, ale také guláš.

No a co jsem dostala za odměnu, asi napadne každého, kdo čte tento článek? No, odměna byla v podobě kytice, kterou jsem dostala následující den. Ten den byl vskutku vydařený. Když jsou plné žaludky, je každý spokojený. 

Po dvou dnech, tedy asi ve středu, začalo značně pršet a tak jsme ten den strávili všichni na chatě. Ale i na to jsme byli připravení a měli jsme s sebou různé deskové hry, děti si malovaly apod. Tento den se šlo i dříve spát, už jsme spánek potřebovali všichni. Lednice pro 20 lidí byla však malá, a tak zejména lahve s pitím jsme chladili v potoce pod chatou. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že se potok může zvednout a pití uplavat. Když má člověk popito, tak se prostě mozek vypne a nepřemýšlí se. Ráno jsme se nestačili divit. Déšť neustal a hrozilo i zatopení chaty, kolik najednou teklo v potoce vody. No a lahve? Ty uplavaly a tak mladí kluci po toku potoka šli hledat, zda alespoň nějaké najdou. Bylo tam pivo, limonády i alkohol. Pár lahví nakonec našli, šli potokem a dle jejich slov asi tak 2-3 km. Samozřejmě nějaké ztráty byly, nenašly se všechny lahve, ale to vše se dá koupit. Hlavně že se voda nakonec nedostala až k chatě a my se nemuseli evakuovat a mohli jsme pokračovat v pobytu na chatě a užili jsme si to nakonec všichni.

Tak taková byla jedna moje dovolená, na kterou moc ráda vzpomínám. Dovolená strávená 50 km od domova, ale jedna z nejlepších. Dovolená, která nebyla vůbec plánována, dovolená bez příprav a shonu a přesto skvělá. Jistě se mnou asi bude více lidí souhlasit, že hurá akce jsou mnohdy ty nejlepší s nezapomenutelnými zážitky.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10