Seznamte se s tinnitem

Dnes bych Vám ráda vylíčila příběh, který zažívá  má kamarádka, je velmi aktuální a dříve nebo později se může dotýkat kohokoliv z nás. O tinnitu, tzn. šelestu v uších, jsem něco málo věděla, protože jej dostala jedna má známá. U jejího vyprávění jsem si vždycky říkala, že mít něco takového musí být opravdu hodně psychicky náročné. Před touto chorobou nebo spíše příznakem, jsem tedy měla velký respekt. 

 Rok 2018 byl pro mě velmi náročný, měnila jsem zaměstnání, rozešla se s přítelem. Ani nová práce nebyla jednoduchá, zaučování, velmi nároční klienti. Práci jsem si nosila domů. Hodně to odnesla moje psychika. Říkala jsem si, že budu muset hledat něco jiného. A zhruba po 4 měsících jsem našla práci, do které jsem se velmi těšila. Jenže….

Asi po týdnu jsem se z ničeho nic ráno probudila, zrovna jsme s mamkou a dcerou plánovaly dovolenou, a začalo to… Slyšela jsem jakési hučení, syčení v uších. Řekla jsem si, že to asi přejde, počkala jsem tedy do druhé dne. Ale už v tu chvíli jsem si vzpomněla na moji známou.

„Co když je to tinnitus?“  Začala jsem se bát a druhý den šla na ORL. Tam mi paní doktorka potvrdila to, čeho jsem se obávala. Samozřejmě dodala, že se s tím nedá nic dělat, dala mi léky na prokrvení středního ucha a poslala mě domů. To, co jsem si zažívala následující týden, měsíc, bych popsala jako nejhorší apokalypsu mého života. Léky nezabraly, ba naopak, přišlo mi, že hučení se změnilo v pískání a zesílilo tak o 50 %. Začala jsem propadat panice. Mamka si vzpomněla na naši tetu, které pískalo také v uchu a ta mi doporučila infuze. 

 Je zvláštní, že na ORL mi tuto možnost hned nenabídli. Vydala jsem se tedy znovu na ORL, tentokrát rovnou do nemocnice. Infuze jsem nakonec dostala. Byla jsem tedy hospitalizována na   6 dní v nemocnici, kde mi každý den dávali „koktejl“ léků do žíly. Na pokoji jsem se seznámila s paní, která na jedno ucho ohluchla. To jsem si říkala, že můžu být vděčná „jen“ za pískání. Jenže ono se to řekne, ale pokud slyšíte tyto zvuky celý den, celou noc, tak jen málo chybí k tomu, abyste  nepropadli panice. Chybělo  k tomu opravdu málo. Po infuzích se situace nijak moc nezměnila, byla jsem na nemocenské a samozřejmě celý den poslouchala „svůj“ tinnitus, což je nejhorší, co může člověk udělat. Stále jsem se ujišťovala, že hučí něco kolem mne a ne ve mně. Jenže „ono“ to bylo se mnou pořád. Týden jsem „de facto“ nespala, nejedla, zhubla jsem 5 kilo a pomalu sepisovala „závěť“. Ano, až tak jsem z toho byla na dně.

V těchto těžkých dnech, týdnech jsem narazila na internetu na skupinku „tinnitářů“ v ČR. Začala jsem si s nimi psát a můžu říct, že to bylo to, co mi pomohlo. Psali mi lidé, kteří tímto neduhem trpí již řadu let a stále jsou mezi námi. To mi dodalo odvahu začít bojovat a nevzdat to. Většina rad zněla, že se na to pískání nemám soustřeďovat a musím jej vytěsnit z hlavy. Jenže ono to nešlo. Poslouchala jsem různé typy šumů, doma celodenně zapnuté rádio bylo podmínkou. Na tento portál již zmíněných tinnitářů jsem chodila denně a byla to má „záchranná síť“. Zhruba po  3 týdnech jsem se začala uklidňovat a situace se zlepšila. Nejen, že se zmírnila intenzita tinnitu, ale dokonce jsem byla schopna v noci spát.

Měla jsem měsíc na to, abych se připravila do nové práce. Obavy byly, jak to zvládnu. Mé předtuchy se díky bohu nenaplnily, v nové práci bylo tak velké pracovní nasazení, že jsem najednou o pískání v uších skoro nevěděla.

A jak to mám dnes, po půl roce? Zázrak se nekonal, ale musím říct, že oproti začátkům s tímto „prevítem“ v hlavě dokážu fungovat jako předtím. Někdy tinnitus neslyším celý den a vzpomenu si na něj až když jdu spát. Když jsem unavená nebo ve stresu, tinnitus se zhorší, ale vždy se vrátí do normálu.

Díky tinnitu jsem si uvědomila, že mám zvolnit, neřešit nepodstatné věci a být více v klidu. Pokud to tak mám, tinnitus jakoby ustoupí a je v pozadí.

Co mohu poradit „začátečníkům“? Aby se nebáli, je nás hodně. Aby kontaktovali ty, kteří tímto „postižením“ trpí, mohou je povzbudit, dát rady. A samozřejmě to nejdůležitější, informace o tinnitu není dobré vyhledávat pořád dokola, své uši dle možnosti chránit nejen před silnými zvuky, ale také před úrazem. Nedoporučuji koncerty živé hudby ve velkých prostorách, poutě a s tím spojené hlasité hudební produkce. Na dovolené vynechat potápění a pokud možno i létání. Ono je velmi málo pravděpodobné, že přijdete na to, co je „spouštěčem“ této nemoci, která se šíří doslova jako „mor“. Denně přibývají noví diskutéři „tinnitáři“, kteří si nevědí rady, jsou zoufalí a ztracení ve světě, který jim ovlivňují nepřirozené zvuky. Všichni hledají pomoc a radu a bohužel, někteří přemýšlejí i o sebevraždě. Je moc dobré, že se tato komunita schází alespoň virtuálně, vyměňuje si rady a doporučení a dodávají si sílu vydržet a také víru ve zlepšení zdravotního stavu.   Tinnitus je mocný nepřítel, nevyvolává žádné vnější projevy, „hlodá“ uvnitř hlavy a občas nás doslova dohání k šílenství. Velmi nepříznivě působí stres, špatné mezilidské vztahy, těžká sociální situace…To proto, že se problémy zabýváme po celý den i v noci a pokud nepožádáme o pomoc, může naše tělesné i duševní strádání vést až k fatálnímu řešení.

Je zvláštní, že dnes umí lékaři transplantovat srdce, nahradit končetiny, udělat novou tvář, ale s „banálním“ pískáním, šelesty či hučením v uších si dosud rady nevědí. Myslím si tedy, že by bylo na místě se této problematice hlouběji věnovat a snad časem najít na něj lék. Hlavně ti, které tinnitus „navštíví“ zcela nepřipravené, nesmí hned podlehnout panice. Důležité je nezůstávat se svou „diagnózou“ sám. Podělit se o problémy s rodinou, partnerem, přáteli. Nestydět se vyhledat pomoc psychiatra i psychologa. Zachovávat své zájmy a koníčky nebo si najít zcela nové, pokusit se radovat ze života i s tímto handicapem .

Já už dnes vím, že je lépe se se svým nezvaným společníkem „ spřátelit“ nebo přesněji, brát jej v potaz, ale nenechat se problémy „převálcovat“…Nezanevřít na život a jeho barevnost, radovat se z maličkostí a věřit, že zase bude líp…