Sindy

Je to už pár let, co jsme měli krásného psa, tedy vlastně fenu, zlatého retrívra. Jmenovala se Sindy a byla úžasně přátelská a milá. Bohužel jí nebylo přáno dožít se ani dvou roků. Proč, to vám chci právě teď vyprávět.

Byl to zrovna Štědrý den. Venku mrzlo až praštělo a sněhu bylo skoro po kolena. Stromeček už byl nazdobený, já pekla vánočku, vařila zelňačku a připravovala bramborový salát na večer, a dcery si řekly, že se mi tam nebudu plést a půjdou se Sindy raději na procházku.

Daleko ale nedošly – po několika metrech se prý Sindy zastavila, napřed přestala reagovat na okolí a pak najednou jakoby jejím tělem projel blesk – dcery se podle vyprávění bezradně koukaly na záškuby jejího těla a na její hubu plnou slin. Byl to pro ně šok. Když všechno odeznělo a pomalu se všichni vrátili domů, hned jsem volala našemu veterináři. Jeho odpověď byla sice zvláštní, ale nicméně jsem odborníkovi uvěřila. Prý se to u psů stává, je to zapříčiněno náhlými teplotními výkyvy a fyzickou aktivitou, a že máme do jídla přidávat vitamínové tabletky B-komplex a taky obyčejné droždí…

Ač se nám to nepozdávalo, dali jsme nakonec na pana doktora a věřili, že má pravdu. Sindy dostávala každý den kvasnice a vše se zdálo být zase v normálu. Bohužel ne nadlouho. Přišel druhý záchvat, mnohem silnější a intenzivnější. Sindy zůstala v bezvědomí. Okamžitě jsme ji naložili do auta a odvezli k našemu zvěrolékaři. Jeho oživovací pokusy se však míjely účinkem. Sindinina tělesná teplota se zatím závratnou rychlostí vyšplhala na kritickou hranici. Bylo mi do breku a byla jsem bezmocná.

Nakonec se Sindy po jakési injekci probrala. Rozhlédla se kolem, zjevně nechápala, co se to s ní děje, pak se její tělo opět celé roztřáslo a najednou všechno utichlo a přestalo. Naše Sindy vydechla naposledy.

Podívala jsem se na pana doktora. Ten pokrčil rameny a řekl: „Nedalo se nic dělat, bylo to náhlé selhání…“

Měla jsem v tom momentě v sobě tolik nakumulovaných emocí, že chybělo jen skutečně málo, abych toho veterináře nechytila pod krkem a pořádně ho nepřiškrtila. Pak jsem ale od toho upustila, ničemu by to stejně nepomohlo a naší Sindy by to život nevrátilo.

Dodnes mám však v sobě pocit, že kdyby tento lékař nepodcenil situaci a „neléčil“ našeho psa kvasnicemi, mohl by tento ještě žít. Ztratila jsem důvěru v tohoto člověka a zařekla jsem se,  že už ho nechci ani vidět a v životě bych ho už nenechala léčit ani kopřivku.

Lenkajitu – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10