Školní výlet na střední škole

Má nedávná návštěva Prahy mi připomněla příběh, který se stal před mnoha lety. Školní výlet na střední škole byl právě výletem do našeho hlavního města. Já Prahu znala poměrně dobře, protože jsem ji s rodiči navštěvovala pravidelně. V Praze mám dokonce i tetu. Zato má nejlepší kamarádka Helga, která nepřekročila hranice Moravy a Slezska, byla u vytržení. Uvidí Vyšehrad, Petřín, těšila se i na Matějskou pouť, která právě probíhala. A co teprve Národní muzeum, perla Prahy?

Náš pedagogický doprovod zvolil jako ubytování chatky v kempu na kraji Prahy. Bylo to cenově dostupnější a my studentky jsme to uvítaly, protože v chatkách jsme měly větší soukromí, než někde v hotelovém pokoji. Na střední ekonomické škole jsme byly ve třídě samé holky, mimo dvou spolužáků, kteří se výletu rozhodli nezúčastnit. A tak jsme v doprovodu naší třídní profesorky a učitelky tělocviku byly čistě ženský kolektiv.

Před prvním výletem do centra města jsme s Helgou žertovaly, že si zde najdeme kluky. Byl to jen vtip, ale na Václavském náměstí, když jsme měly hodinový rozchod, nás skutečně oslovili dva mladí zahraniční turisté. Ihned jsme zjistily, že naše chabé znalosti z hodin angličtiny k solidnímu dorozumění se nestačí. A tak jsme se s nimi domlouvaly posunky a hloupě jsme se culily. Naše ostatní spolužačky si nás ale všimly.

„Kdo to byl, ti krásní kluci?“ ptala se Marie, když jsme konečně byly opět jako třída spolu.

„Ále, jsou z Anglie, studují vysokou. Máme s nimi večer rande, tak se musíme zdejchnout,“ odpověděla jsem rádoby bez zájmu a šťouchla jsem přitom do Helgy, aby neprozradila, že to není pravda.

„Ten vyšší byl nádherný,“ vzdychla Renata.

„Holky, já je taky viděla. Mně se zase líbil víc ten nižší. Ale oba by stáli za hřích,“ vypískla obdivně Jana.

„Jak to ale uděláte? Jak se ztratíte, aby si toho učitelky nevšimly?“ zajímalo Jarku.

„Nějak to uděláme,“ odpověděla jsem a olízla zmrzlinu, kterou jsem držela v ruce.

„A jdeme na Karlův most. Projděte ho, a na konci se všichni setkáme,“ zavelela naše třídní. Věděla, že most bude plný lidí a jako celek bychom most nepřešly. Obdivovaly jsme s Helgou pouliční malíře, kejklíře a umělce a obdivně si prohlížely také cetky a zboží, které bylo na mostě na prodej. Hlavně Helga, bydlící na vesnici, byla jako v Jiříkově vidění. „Tolik lidí,“ divila se a já se jen smála.

Když jsme přešly most, nikdo z naší třídy na konci ještě nebyl.

„Oni nám utekli!“ vřeštěla Helga.

„Neutekli. Jsou za námi. Než se přebatolí, bude to chvilku trvat,“ uklidňovala jsem ji.

Helga se ale nedala uklidnit. „Opravdu, ztratily jsme se. Musíme je dohnat, utíkej,“ vybídla mě.

Věděla jsem s jistotou, že všichni jsou za námi. S Helgou se ale nedalo hnout.

„Musíme za nimi. Budeme mít průšvih,“ šílela spolužačka.

„Proč tak šílíš? Cestu do kempu známe, tak projdeme Prahu, když si myslíš, že jsou pryč, a večer pojedeme do kempu. Tam se setkáme,“ snažila jsem se znovu o zklidnění spolužačky.

„Nechci projít Prahu, chci naši třídu,“ měla Helga na krajíčku. Chovala se jako zoufalé malé dítě.

Dokonce utíkala k pouličnímu malíři a ptala se ho, zda neviděl „takovou skupinku studentů v našem věku“. Mladý muž se na Helgu podíval, koutek mu cukal v úsměvu, ale řekl: „Slečno, tady chodí denně takových skupinek…“

Omluvila jsem se za kamarádku. Ta už ale utíkala k telefonní budce, kde vytočila tísňové číslo policie.

„Prosím, prosím, my jsme se ztratily. Jsme na školním výletě a ztratily jsme se,“ kňourala do telefonního sluchátka.

Na druhém konci se ozvalo: „A kolik vám je let?“ Helga odpověděla, na druhém konci byl chvíli klid, a pak se mužský hlas zeptal: „A kde jste?“

„No tady, v Praze,“ řekla Helga zoufale a na druhém konci se ozvalo bouchnutí a dlouhý obsazovací tón. Ten na druhé straně zavěsil. Myslel si, že téměř dospělá ženská si z něj dělá legraci, čemuž jsem se ani nedivila.

V tu chvíli mě napadl plán. Vystresovanou kamarádku nedostanu nikam, kam se tak těšila. A protože mně jí bylo líto, spustila jsem: „Helgo, třídní říkala, že pak půjdeme na Petřín. Tak tam půjdeme a najdeme je.“

V tu chvíli Helga ožila. Takto jsem Helgu vodila po Praze a jejích zajímavostech celý den. Díky tomu jsme se dostaly i na tu Matějskou. Já si dokonce zajezdila na horské dráze, Helga odmítla.

„Ty se chceš vozit, když jsme ztracené?“ ptala se.

„No samozřejmě. Víš, jak krásně uvidím z vrchu? Pokud tu jsou, zaznamenám, kde se nachází, a máme je.“

Helga mi naletěla a pustila mě laskavě do vozíku.

Samozřejmě, že jsme nemohly třídu ve stověžaté matičce najít. To jsem dobře věděla, užívala si krásné počasí a bylo mi skvěle. Když se začalo stmívat a Helga zase začala popotahovat, rozjely jsme se do kempu. Ani tam třída nebyla. Protože jsme nechaly klíče společně v chatce učitelek a do města jsme se vydaly bez nich, nemohly jsme ani do chatky. Začalo být chladno a my se třásly zimou v tenkých halenkách s krátkým rukávkem. Mobilní telefony tehdy nebyly, a tak jsme si sedly na lavičku u dětského koutku a odpočívaly.

Třída přišla do kempu až pozdě v noci. Spolužačky totiž ubezpečily obě učitelky, že jsme úmyslně utekly a nejsme nikde „ztracené“. A paní učitelky se rozhodly nás vytrestat. Vzaly třídu do kina a přišly, až když film skončil.

…Dnes bych už v Praze takto netrefila. Ale na výlet mám pěkné vzpomínky…