Skříně

Po několika letech života v malém bytečku jsem se rozhodla byt zrekonstruovat. Ve dvou malých pokojích, z nichž jeden sloužil i jako kuchyně, jsme si se synem pomalu šlapali po hlavě. Jak šly roky, přibývalo věcí, a skříně nebyly nafukovací. A tak jsem se rozhodla pro likvidaci stávajícího nábytku. Povolala jsem firmu, která mi položila plovoucí podlahu, a udělala skříně na míru, v kterých je dostatek místa pro všechno oblečení, prádlo, zavazadla a další nezbytnosti pro domácnost.

Staré skříně putovaly do sušárny panelového domu. Měla jsem v úmyslu přestěhovat je k sestře na vesnici. Sestra je vdova, bydlí ve velkém domě a má dvě děti. Jistě je nábytek, který ještě nemá odslouženo, potěší.

Když jsem ale zjišťovala, kdo nábytek převeze, byla jsem v šoku. Firmy zabývající se stěhováním, si účtují za cestu, která má asi 60 km jedním směrem, nekřesťanské peníze. Nemělo by smysl vozit tam skříně, pokud by nebyly ze zlata. Už jsem uvažovala, že skříně buď vyhodím, nebo levně prodám někomu na chalupu za odvoz, když jsem zjistila, že si Pavel, můj kamarád z dětství, nechal namontovat na své auto tažné zařízení.

„Na odvoz dřeva na podpal, a tak, se mi to hodí,“ komentoval to Pavel.

„Nemohl bys mi odvézt skříně k sestře? Cestu samozřejmě zaplatím,“ využila jsem situace.

„Ale já mám jen malý přívěsný vozík.“

„Toho není moc. Jen pár skříněk a nějaké komody,“ nedala jsem se odbýt.

A tak Pavel souhlasil. „Ale až budu mít čas!“ zdůraznil.

Proto jsem čekala. A čekání trvalo už několik měsíců, když jednoho dne se u mě Pavel objevil zcela nečekaně.

„Dnes by to šlo. Dnes ti ty skříně odvezu. Ale vůbec se mi nechce. Víš, co to je, vézt tolik skříní jen na malém nekrytém vozíku?“

Uměla jsem si to představit. Ale neměla jsem nikoho jiného a skříní jsem se potřebovala zbavit. Ve sklepě zabíraly místo a já trnula, zda někdo z nájemníků nebude potřebovat sušit prádlo.

Tím, že se Pavel objevil tak najednou, o chystaném stěhování neměla tušení ani má sestra.

„Ahoj, vezeme ti ty skříně,“ volala jsem jí.

„No, to je sice pěkné, ale já jsem na cestě do práce,“ odpověděla. „Ale doma jsou děcka.“

„To se zvládne. Synovec má sílu, má šestnáct let, ten nám pomůže,“ uklidňovala jsem nejen Pavla, ale i samu sebe. Zbývalo ale skříně dostat ze sklepních prostor našeho domu na přistavený vozík.

A protože neměl kdo přidat ruku k dílu, tak jsme těžké skříně stěhovali já a Pavel. Po schodech jsem myslela, že vypustím duši, ale skříně byly konečně naloženy. Pavel je s mou pomocí sepnul lany a popruhy, usedli jsme do auta, a… Pavel se začal ošívat.

„Co je ti?“ zajímala jsem se.

„Ále, nějak mě bolí žaludek, břicho, nebo co.“ To už se držel za vrchní část břicha a celý se stáčel do klubíčka. Po čele mu tekl pot.

„Co je ti, slyšíš?“ snažila jsem se vypáčit z Pavla. Zbrunátněl v obličeji a vypadal skutečně zle.

„Musím do nemocnice!“ zavelel ve chvilce, kdy bolest na malý okamžik polevila.

„Do nemocnice? Ale jak?“

„Musíš mě tam odvézt. Aúúú!“

Pohlédla jsem za sebe. Za autem byl zapojený vozík plný skříní. „Víš, že nejezdím. Od chvíle, kdy jsem dostala řidičák, jsem za volantem neseděla. Neumím řídit!“ vzkřikla jsem hystericky.

Pavel se válel po sedadle vozu. Nebyl schopen ani vstát. Odtáhla jsem ho na sedadlo spolujezdce a zkusila nastartovat. Řidičák nosím od té doby, co jsem ho dostala, ani nevím proč, v peněžence. Auto se dalo do pohybu. Pavel byl zpocený bolestí, já napětím a strachem. Za vozem kodrcal vozík se skříněmi. Takto naloženi jsme dojeli k budově nemocnice.

„Vstaneš?“ zeptala jsem se. Vyslal ke mně pohled plný bolesti. A tak jsem zamířila k vrátnici nemocnice. Stěží jsem zastavila před závorou, která se znenadání spustila před kapotu.

„Kampak s tím nákladem?“ zeptala se vrátná, která opustila svou kukaň.

„Vezu pacienta. Nemůže chodit,“ odpověděla jsem.

Paní se odkolébala zpět ke své kukani, a přes brejličky sledovala, jak do areálu vjíždí automobil s přívěsným vozíkem plným nábytku.

„Tak to tu ještě nebylo,“ kroutila hlavou.

Pavla si se žlučníkovým záchvatem nechali v nemocnici.

„A co já mám teď dělat?“ ptala jsem se bezradně Pavla, kterému do žíly kapala anestetika.

„Musíš to odřídit sama. Papíry jsou v přihrádce. Neznič mi, prosím, auto,“ ušklíbl se Pavel.

„Auto, auto, auto,“ opakovala jsem. „A co já? Nemáš strach, že se zabiju? Já totiž mám. Vždyť já vůbec neumím řídit.“

„Máš řidičák, máš. Tak se nestresuj,“ odpověděl Pavel. Byl už na tom lépe, tak dělal lokty.

„Mám sice řidičák, ale dělala jsem ho na mnohem menším autě, bez vozíku plného nákladu. A vůbec mám strach.“ To jsem už říkala sama sobě, když jsem opouštěla areál nemocnice. Sama jsem ale skříně nemohla vyložit. A co s autem? Pavel mi sice vložil do ruky klíče od své garáže, já ale nemůžu vjet do garáže i s nákladem. Musím ho vyložit, nejlépe u své sestry.

Cesta to byla svízelná. Po malých okrskách vozík nadskakoval na každém hrbolu. A že jich naše cesty mají požehnaně! Přes náklad jsem špatně viděla za vozidlo. Jela jsem opatrně a brzdila tak provoz. Několik řidičů mi sice naznačovalo, abych jim uvolnila cestu tím, že sjedu na krajnici. Já si ale nebyla jistá, zda svedu odhadnout, kde končí krajnice a začíná příkop. A tak jsem se držela v hlavní dráze. Na kraj jsem sjela jen jednou, v okamžiku, kdy se skříně na vozíku nebezpečně nakláněly. Musela jsem je znovu pořádně stáhnout popruhy. A opět jsem položila ruce zpocené strachem na volant. Už aby to bylo za mnou…

Trošku se mi ulevilo, když jsem míjela tabuli s označením, že právě vjíždím do vesnice, kde bydlí má sestra. Jenže jsem si neuvědomila, že příjezdovou cestu k jejímu domu opravují, a já musím místo, kudy běžně projíždíme, objet. Vjela jsem už do ulice, která nyní byla slepá a končila staveništěm. Co teď? Za normálních okolností bych auto zaparkovala před staveništěm a cestu došla. Já ale měla vzadu vozík s nábytkem! Musela jsem v úzké cestě vycouvat. Jak mám ale couvat s vozíkem, když couvat vůbec neumím? V autoškole mě to neučili s tím, že se to naučím v praxi, a v praxi jsem už nejezdila. Zkoušela jsem to jednou s půjčeným autem, a nedopadlo to zrovna mistrovsky. Co udělá vozík při couvání? Chvilku mě napadlo, že bych snad mohla vystoupit a najít někoho, kdo by mi s autem vycouval. Nikdo ale v okolí nebyl. Na staveništi se pohybovalo pár dělníků v montérkách, civilisty jsem ale žádné neviděla. Za mým autem byla jen na kraji cesty zaparkovaná stará škodovka. Byla ale prázdná. A tak mě napadlo volat Pavlovi.

„Haló, Pavle, jak se couvá s tvým autem? A jak s vozíkem?“ ptala jsem se. Naštěstí to vzal a byl už na tom lépe.

„Proč chceš couvat? Snaž se necouvat. S vozíkem to ty nevycouváš,“ řekl. Nemohla jsem si nevšimnout, že přidal důraz na slovo TY. Tak on mě naverbuje na to, abych jela, a pak mi ještě nadává? Vjela do mě zlost. Položila jsem telefon na sedadlo vedle mě, a dala jsem se do couvání. Auto se pomalu dalo na ústup. Najednou sebou cuklo, a ozvala se ohlušující rána. Vozík drcl do škodovky, uvolnila se boční komoda, a spadla rovnou na škodovku. Polilo mě horko. Dupla jsem na brzdu a vystoupila z auta. Z nedaleké zahrady ke mně běžel mladý muž.

„Jste v pořádku?“ ptal se.

„Já…já…já ano, ale…“, ukázala jsem na škodovku.

„Co řeknu jejímu majiteli?“ zeptala jsem se, dřepla jsem si na bobek vedle auta a dala se do pláče.

„Takovou dálku sem jedu, a tady nabourám.“

„To auto je moje. Nějak to uděláme. Určitě to půjde pokrýt z pojistky,“ řekl muž a podal mi papírový kapesník. Hlasitě jsem do něj smrkla.

„Ale já tu skříňku sama nedám zpátky. Potřebuju k sestře, ale oni tu pitomou cestu rozkopali, a já se tam nedostanu,“ dala jsem se znovu do pláče.

„Pomůžu vám. Pokud mi svěříte vaše auto, zavezu vás i s nákladem. Odkud vůbec jedete?“

Řekla jsem muži jméno města, kde žiji, a on obdivně hvízdl.

„To auto není vůbec moje. Já vlastně řídit neumím. Udělala jsem řidičák, a od té doby jsem neřídila. Ale kamarád leží v nemocnici, zastihl ho záchvat ve chvíli, když měl jet, a nezbývalo nic jiného, než abych to odřídila já.“

„Nebojte, řekl jsem, že vás k sestře odvezu. Je to jen kousek,“ usmál se muž, a malinko mě pohladil.

„K sestře ano. Ale jak se s autem a vozíkem dostanu zpátky domů? Já už řídit nechci,“ plakala jsem.

Když si muž sedal za volant a já na místo spolujezdce, zaslechli jsme z telefonu, který jsem nepoložila: „Ne, necouvej! Udělej vše pro to, abys necouvala. Co se stalo? Kde jsi? Co ta rána? Že jsi necouvala?“  

„Už je vše v pořádku,“ řekla jsem co možná nejklidněji. „Zavolám ti později,“ a zaklapla jsem.

Muž, mimochodem taky Pavel, mě dovezl i s nábytkem k sestře na dvůr. Pomohl synovci nábytek nejen sklidit z vozíku, ale i donést do domu. Já se třásla tak, že bych to asi stěží zvládla.

Pak nám synovec udělal silné kafe, já si odpočinula a s obavou se podívala z okna.

„Co bude teď?“ ptala jsem se sama sebe.

„Dám vám kontakt na sebe. Když bude potřeba něco zaplatit na vašem autě, které jsem zničila, tak se na mě obraťte, prosím. Děkuji, že jste nevolal policii.“ Pavlovi jsem předala své tel. číslo a pro jistotu také adresu.

„A co kdybych vás domů odvezl já? Ať se vám nic nestane,“ nabídl se.

„Ale jak se dostanete domů?“

„Normálně, vlakem. Vyčítal bych si to, kdybych vás takto pustil zpátky. I já bych měl co dělat, abych to uřídil. Tolik skříní na přívěsném vozíku. To není jen tak, uřídit to.“

„To mi říkejte,“ řekla jsem a napřáhla ruce. Celé se třásly.

A tak mě Pavel odvezl domů. Pozvala jsem ho dál, na večeři. Vůbec mě přece nemusel odvážet. Mohl zavolat policajty, mohl mi vynadat. Hodně lidí by to udělalo.

Docela jsme si rozuměli. A tak od tohoto dne jezdím do vesnice, kde bydlí má sestra, nejen za ní a jejími dětmi. Mám tam dobrého známého, který mě, když jsem potřebovala pomoc, nenechal na holičkách.

A Pavel se o tom, že jsem bourala, ani nedozvěděl. Na vozíčku to nebylo vidět a autu se nic nestalo.