Skromný génius Jaroslav Ježek

Český hudební skladatel, klavírista, dramaturg a dirigent orchestru pražského Osvobozeného divadla, Jaroslav Ježek, dostal do vínku těžké zdravotní  postižení, ale i přesto se však dokázal stát velkou hudební legendou.

 

Na svět přišel 25. září 1906 v pražské krejčovské rodině. Trpěl šedým očním zákalem. Po nezdařené operaci dokonce na jedno oko oslepnul docela a na druhé viděl jen velmi slabě. Navíc ještě onemocněl spálou, která ho málem připravila o sluch a po zbytek života ho učinila silně nedoslýchavým. K tomu všemu ho celý život trápily špatně vyvinuté ledviny a vysoký krevní tlak. Jelikož díky svým zdravotním handicapům  nestačil dětem ve škole, nastoupil v osmi letech (16. září 1914) do slepeckého ústavu na Hradčanech, jenž byl zaměřen na výchovu a léčení  slepých  a na oči chorých dětí, kde si Jaroslav pobyl šest let a šest měsíců. Musel se učit číst hmatem, poznával hru na klavír, violoncello, klarinet a kytaru, pochytil také něco z harmonie a  byl zasvěcen do sborového zpěvu. Jaroslav zde ovšem nebyl spokojen, na internátu si připadal jako ve vězení a on přitom tolik toužil po volnosti.

 

Rád bavil lidi kolem sebe

 

Roku 1924 se přihlásil na pražskou konzervatoř a podrobil se přijímacímu řízení na klavírní oddělení. Nešlo to ovšem hladce, jelikož se tehdy přijímali žáci vyhovující jak po stránce talentové, tak i zdravotní. Po peripetiích před komisí začal nakonec studovat na kompozičním oddělení profesora Jiráka, kde si osvojil  základy kompozice. Ježek se jako žák skladebného oddělení choval dosti podivně. Udivoval profesory i spolužáky zálibou v tanečních albech, z nichž přehrával o přestávkách po učebnách nové tance, jež se u nás tou dobou teprve šířily. Ježek tak činil docela spontánně, nedělal to nikomu naschvál, nová hudba ho prostě zajímala a přehrával si ji s radostí a bez ohledu na okolí. V dalším školním roce Ježek docílil, že ho vzali také na klavírní oddělení, takže studoval dva obory současně. Měl štěstí, že se dostal k profesoru A. Šímovi, výbornému hudebníku a člověku s širokým kulturním přehledem, s nímž si vytvořil přátelský vztah. Na škole byl uznáván jako určitý fenomén, od něhož se čeká něco mimořádného. Sbližoval se snadno se spolužáky, byl zvídavý, rád se bavil a smál. Konzervatorenská léta strávená Na Slovanech  byla pro Jaroslava Ježka šťastná.

Po konzervatoři studoval na mistrovské škole u J. Suka a  A. Háby a věnoval se tu též studiu hry na klavír u A. Šímy.  Ježek se velmi rád smál a bavil vtipy, anekdotami a improvizacemi na náhodné čtyři tóny. Nejprve bavil spolužáky na konzervatoři, kteří mu rozuměli a zároveň jej velmi obdivovali. Ale stejně tak bavil obecenstvo, které se mu náhodou dostalo do cesty. Zahrál lidem třeba i někde na vlakové stanici, kde se čirým zázrakem vyskytl klavír. Jelikož uměl velmi upoutat publikum, pokaždé se kolem něho shluklo množství lidí, jež stále narůstalo. Taková mimořádná schopnost se samozřejmě neutajila před profesionály. První, koho Ježek zaujal, byl E.F. Burian, dík svému talentu, průbojnosti a mimořádnému zázemí, na veřejnosti známý a respektovaný. Poprvé Burian uvedl Ježka jako náhradu v nečekané trhlině pásma. Zde se projevilo, že je Jaroslav ryze jevištní člověk a na prknech, které mnohým nahánějí hrůzu, se cítí jako ryba ve vodě. Kromě toho ho improvizace velmi bavily a pokaždé dokázal hudebně přesvědčit a vzbuzovat lidské sympatie jeho milou, lidskou bezprostředností. Každý s kým se setkal, ho měl ihned rád, což byl vzácný dar odškodňující nevýhody, jichž se mu bohatě dostalo.

            Ježka velmi upoutal Louis Armstrong, Duke Ellington  a Georgie Gerschwin. Úplně podmaněn poslouchal černošské zpěvačky blues. Výsledkem těchto hudebních zájmů byl Jaroslavův Koncert pro klavír a orchestr, s nímž absolvoval 27. července 1927 Jirákovo kompoziční oddělení. Šlo o jakýsi symfonický jazz, do jehož kompozice se dostala témata foxtrotu v první, tanga v druhé a charlestonu ve třetí větě.          

Porozumění pro Ježkův talent měl soukromý žák K. B. Jiráka, jihoslovanský advokát Josipa  Mandič, který provozoval praxi v Praze. Jelikož byl sám skladatel, nabídl mladému autorovi stipendium  (jehož částku mu později Ježek vrátil) k pobytu v Paříži. Přes zrakové a sluchové nedostatky, bez znalosti francouzštiny se v lednu 1928 ocitl v Paříži. Zde se setkal s dobovou moderní i vážnou hudbou, jež ovlivnila celou jeho další tvorbu. Do Prahy se vrátil 16. června. Skladby z tohoto časového úseku mají veselou náladu a svěžest, svědčí o pohodě  autorova ducha. Ježek vzpomínal na Paříž vždy s nadšením, zamiloval si ji a navždy v něm zanechala nevymazatelné vzpomínky.

V dalším roce získal diplom mistrovské kompoziční školy u Josefa Suka. „Již v koncertu klavírním (jímž absolvoval kompoziční školu státní konzervatoře u profesora Jiráka) projevuje se Jaroslav Ježek jako tvůrčí individualita samostatná a kupodivu pohotová ve vynalézavosti, ve smyslu pro znění a ve snaze po novém výrazu hudebním. Jeho smělé, někdy příkré, ale vždy nové kombinace ve vedení hlasů, bohatý rytmus, zajímavá instrumentace, jeho tvůrčí zanícení – to vše opravňuje k naději, že nám v něm roste skladatel, od kterého můžeme očekávat obohacení hudby mnohým překvapujícím a smělým projevem. Jeho znalost hudebních děl je vskutku neobyčejná. Velká inteligence, vzdělání všestranné, sečtělost, rychlé vnímání, bystré pozorování….Přál jsem mu volnost projevu, když jsem se přesvědčil, že tvorba jeho pochází z opravdového a radostného tvůrčího nadšení a že vše promýšlí svým způsobem.“ (Josef Suk)

 

Ježkovi se nemohlo dostat většího uznání než slov J. Suka. S natolik významnou pochvalou vešel do hudebního života, ve kterém se vlastně již pohyboval.

 

Významné střetnutí

           

Zásadním zlomem Ježkovy kariéry bylo střetnutí s dvojicí divadelních komiků J. Voskovcem (Petr Dolan) a J. Werichem (J.W.Rich) v roce 1928, v jejichž Osvobozeném divadle působil  příštích deset let jako skladatel a dramaturg. Voskovec s Werichem sice našli dobré hudebníky do orchestru a radili jim zkušení odborníci jako Josef Kyselka, Karel Šrom a Jan Pavlánský, ale potřebovali k sobě skladatele, který by mohl komponovat hudbu na oné úrovni, na níž se pohybovali literárně oni. Přicházelo v úvahu hodně lidí, ale nejvíce je lákal právě Ježek. Jak se později ukázalo, byla to šťastná volba. Tady se naplno ukázalo nesmírné nadání teprve třiadvacetiletého umělce. Nejprve to  zkoušel s předehrami do hry Premiéra Skafandr, uvedené v Adrii 12. října 1928. Ačkoli hra neměla příliš velký úspěch, Ježkova hudba ji udržela při životě po 61 repríz. Hned bylo jisté, že se našel skladatel a dosavadní dvojice protagonistů se tak rozrostla na trojici.

Ježek volil jednoduchou formu písně s předehrou o čtyřech nebo osmi taktech, po níž následovaly dvě zpívané části. První kratší tzv. verze, jež píseň dějově uvádí a potom delší část tzv. refrén, sdělující hlavní obsah a poslání textu. Někdy tuto formu podle potřeby obměňoval. Nastupoval bez úvodu přímo do verze, někde ho naopak prodlužoval /Peklo i ráj/, jinde se verze pro změnu nezpívala /Klobouk ve křoví/. Vcelku lze ale říct, že pro písně používal pravidelné formy s pravidelným rytmem, čemuž říkal Gerschwin „jazz in strict time,“ jazz v pravidelném rytmu. Ježek dobře věděl, co dělá. Píseň totiž potřebuje určitou pravidelnou podobu, aby se dobře pamatovala a působila uceleně. Volil povětšinou rytmy tehdejších tanců, aby se shodl s dobou a zálibami posluchačů. Znal nové tance velmi dobře, jelikož už na konzervatoři přehrával spolužákům melodie z alb. Nevázal se ovšem pouze na soudobé, měl rád polku i valčík a obou tanců samozřejmě používal. Velmi rád měl blues, tango, waltz a z rychlejších foxtrot či charleston.

Ježkova hudba  sloužila potřebám Osvobozeného divadla a sdělovala často myšlenky společensky i politicky revoluční. Mohli bychom se domnívat, že tato angažovaná hudba poté, co splnila svůj záměr, tak zmizela. Její umělecká hodnota to ovšem nedopustila.  I dnes se Ježkovy písně velmi líbí a to i ryze politické jako třeba David a Goliáš. Jaroslav Ježek kromě komponování scénické hudby a písní pro divadelní hry Voskovce a Wericha skládal též  filmovou hudbu taktéž především pro filmy zmíněné dvojice Voskovec a Werich. Jmenovitě „Hej rup“, „Svět patří nám“, „Pudr a benzín“, „U nás v kocourkově“ aj. Ve své tvorbě neopomněl  ani vážnou hudbu, při jejíž komponaci se nebál využít potenciálu jazzové hudby a již  v roce 1927 složil originální „Suitu pro čtvrttónový klavír“, ve stejném roce též „Koncert pro klavír a orchestr“. Dále pak neopomeňme významnou orchestrální skladbu „Koncert pro housle a dechový orchestr“ z roku 1930, který se dlouho držel v repertoáru České filharmonie.

Mezi úplně nejznámější Ježkovy písně patří bezesporu „Šaty dělaj člověka“, „Nebe na zemi“, Život je jen náhoda“, „Klobouk ve křoví“, „Tmavomodrý svět“ a velmi známá je i jeho skladba „Bugatti step“, předehra ze hry Don Juan and comp.“ Snad asi každý člověk v Čechách zná alespoň jednu z Ježkových písní. Ať už ze starých filmů, z hodin hudební výchovy na základních školách, či třeba hozenou do nového kabátu interprety populární hudby.

 

Stesk po rodném domovu

 

V roce 1938 Ježkovu hvězdnou kariéru přerušilo podepsání Mnichovské dohody a postoupení  československého pohraničí nacistickému Německu. Osvobozené divadlo bylo uzavřeno a jeho hlavní aktéři se ocitli ve velkém ohrožení. Přestože divadlo přestalo hrát, tak jeho hlavní představitelé ještě setrvávali. Patřili k nenáviděným odpůrcům, protože kritizovali otevřeně, ostře a s výsměchem, což nacisté nesnášeli a nepromíjeli. Ježek patřil do tvůrčí trojice jako skladatel, tudíž se dá předpokládat, že byl na listině nepohodlných. Dlouho odolával naléhání svých dvou kolegů, za žádnou cenu nechtěl opustit Prahu a rodinu. Nebyl také na dalekou emigraci připraven. Jeho zdravotní stav byl nevalný, nedoslýchal, téměř neviděl a neovládal cizí řeči. Voskovec a Werich ho ale nakonec přesvědčili, aby s nimi emigroval do USA. Ježek s Werichem odlétli z Ruzyně 9. ledna 1939. Noc před emigrací trávil Ježek s přáteli, popíjeli a zpívali jako na flámu, nikoho by asi tehdy nenapadlo, že se už navzájem nikdy neuvidí. Ve Spojených státech působil Jaroslav Ježek jako sbormistr  a učitel hudby. Nový domov mu ovšem nepřirostl k srdci, těžce nesl odloučení od rodiny, což nijak nepřidalo jeho špatnému zdravotnímu stavu. Se ztrátou životního optimismu a energie se začalo Ježkovo zdraví horšit a na Nový rok 1942 ve věku 36ti let fenomén české hudební scény umírá.

 

Romana Melicharová

ChytráŽena.cz