Byl čas, kdy jsem velmi toužila po skútru, malém vozítku, který zvládne městský provoz, moc nežere a celkově mi ulehčí život. Dokonce jsem si na něj začala šetřit. A pak jsem si přečetla pravidla soutěže, jejíž hlavní výhrou byl právě on, vysněný skútr. Soutěž měla celkem tři kola. Soutěžící se musel zaregistrovat zprávou přes telefon, na jeho číslo pak přišly celkem tři otázky, každý týden jedna. Soutěžící musel v časovém limitu správně odpovědět. V případě správných odpovědí zaslaných v daném časovém limitu se soutěžící nominoval do slosování o hodnotné výhry, kterým kraloval vysněný skútr. Rozhodla jsem se do soutěže zapojit.

Problém byl v tom, že jsem ještě ten týden chtěla změnit svého telefonního operátora. Tehdy ještě nešlo přejít k jinému operátorovi i se stávajícím telefonním číslem. Kdybych se zaregistrovala přes svůj mobilní telefon a původní číslo by mi zaniklo, nešlo uprostřed soutěže přejít na jiné telefonní číslo. Tím jsem svůj telefon v žádném případě nemohla použít. Proto se mi nabídl můj spolupracovník, že mohu pro soutěž využít jeho telefon. Souhlasila jsem. S Jarkem jsem byla každý den v práci, snadno jsem tak mohla provést registraci i odpovědět včas na otázky. Registrace do hry neobsahovala jméno a adresu, pouze hráčský nick. Proto jsem se ještě před soutěží zeptala Jarka, jestli mi případnou výhru přizná. Téměř se urazil. Samozřejmě, že mi výhru neupře!

Soutěž byla ukončena a já ani nedoufala, že bych mohla vyhrát. Jarek mé obavy potvrdil.

„Tak jsme nic nevyhráli,“ sdělil mi jednoho dne. Dokonce si odmítl vzít i peníze za zaslané zprávy. Je přece můj kolega, kamarád. A tak nezbývalo, než šetřit dál.

Uběhl měsíc a já na soutěž téměř zapomněla. Jednoho dne se Jarek objevil v práci, ačkoli s námi autobusem jako vždy nejel.

„Jak ses sem dostal? To jsi jel s někým autem?“ ptala jsem se ho.

„Nóóó…“ protáhl, ale neodpověděl. Nakonec jsme měli tolik práce, že jsem se k tématu už nevracela.

Pracovní den uběhl jako voda a my se loudali na autobusovou zastávku. Jarek šel nenápadně za námi. Když jsem nastoupila do autobusu a ten se pomalu rozjížděl, nemohla jsem si nevšimnout, jak Jarek nasedá na zbrusu nový skútr. Vypadal přesně tak, jako ten, který jsem si vysnila. Nechápala jsem, proč Jarek před námi skútr skrývá. Já až si na něj našetřím, budu na něj hrdá a všem se jistě pochlubím.

Druhý den v práci jsem v sobě tajemství neudržela.

„Ty sis koupil skútr?“ zeptala jsem se. Jarek zčervenal ve tváři a ruce se mu znatelně třásly. Byl tak nervózní, že jsem pojala podezření a řekla jsem: „Nebo jsme ten skútr přece jen vyhráli?“

Nedokázal říci ne a já dobře věděla, že by lhal.

„Tak já vyhrála skútr a ty sis ho nechal?“

Jarek sklopil zrak. Naplnila mě zlost.

„Ty jsi obyčejný zloděj!“ Nikdy bych nevěřila, že je můj kolega schopen takto mě podvést.

„Byl to můj telefon, mé telefonní číslo,“ oponoval.

„Ty sám bys neodpověděl ani na jednu jedinou otázku. Já tu soutěž objevila, já na otázky odpovídala.“

Jarek se mi hnusil.

Jarek mi nikdy skútr nepřenechal. Dál si na něm jezdil do práce a pracoval v naší firmě, přestože jsem si fakt, že mě vlastně okradl, nenechala pro sebe. V prvé chvíli jsem dokonce uvažovala, že na Jarka podám trestní oznámení. Jednoho dne měl ale nehodu. Na skútru se pořádně vysekal. Odřeniny se časem zahojily, ránu na čele mu připomíná dlouhá jizva a občas při změně počasí kulhá. Skútr byl ale úplně na odpis.

I já si nakonec koupi skútru rozmyslela. Jarkovi jsem nikdy úplně neodpustila, vím už, že mu nemůžu tak úplně věřit, ale nějak jsem se s jeho podvodem smířila. Do práce i z práce jezdím i nadále autobusem, nebo se pohodlně svezu autem, když mě vyzvedne můj přítel. V autě se nám jezdí mnohem pohodlněji a já se možná vyvarovala mnoha šrámů a nehod.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10