Ostrov Sardinie... pro Čecha je synonymem drahé dovolené, což je koneckonců i pravda... Já osobně jsem tam žila sedm let a tento na pohled krásný ostrov poznala tudíž velmi dobře.

Začalo to tak, že jsem hledala práci v zahraničí a rozhodovala jsem se mezi au-pair v Anglii mezi nudnými Angličany a zlobivými dětmi a nebo servírkou v mnou zatím neprobádané Sardinii. Rozhodnutí tedy bylo jasné a já druhý den odlétala na tento zajímavý ostrov. Už při přistávání mě zaujalo, jak je ostrov rozlehlý a pahorkatý, opravdu jsem nečekala tolik zeleně a kopců...

To byl leden a já ještě nevěděla, že od dubna, kdy začíná pálit sluníčko, začne všechno do té doby zelené schnout a ostrov se promění v jedno velké suché místo a jedinou zelenou rostlinou je tam až do října snad jen palma. Musím říct, že jako místo na dovolenou je Sardinie opravdu krásná, ne nadarmo se jí říká evropský Karibik. Moře je tam opravdu krásné a kdo už se tam někdy podíval, tak ví, že téměř všechny její pláže jsou písčité s jemným pískem a moře nádherně průsvitné, že má člověk chuť se do něj vrhnout v jakémkoliv ročním období. Místní lidé jsou na první pohled velmi přátelští a sympatičtí a opravdu z hloubi duše milují malé děti. Jediný problém je, že všichni mluví jen italsky, případně jejich vlastním sardským jazykem - sardo - a tak má člověk problém se tu domluvit.

Většina obyvatel totiž za celý život nevytáhla paty z tohoto krásného místa a tak jinou řeč ani nikdy nepotřebovali. Bohužel musím říci, že turisticky tu moc založení nejsou, i když je to škoda, protože kdyby se trochu víc snažili, tak by se mohli mít všichni dobře. Mají tu totiž polední pauzu, a tu striktně všichni dodržují. Takže když například do hlavního města Cagliari přijede výletní loď s 3000 turisty a je zrovna polední pauza (od 13 hodin do 16:30 hodin), tak mají turisté prostě smůlu a musí počkat, až si Sardové odpočinou a otevřou své obchůdky či bary.

Další kapitolou sama o sobě jsou školky a školy. Měla jsem vlastní zkušenost, jelikož se mi tam narodily dvě dcerky, takže obě dvě chodily do místních školek. Něco, na co my Češi doopravdy zvyklí nejsme, je to, že ve školkách se tam děti nepřezouvají, a to ani v zimě, takže tráví celý den (8-16 hodin) v zateplených kozačkách...

Další z věcí co mi vadila, že nebrali děti ven, prostě s nimi trávili celé dny za zavřenými dveřmi. Nějaké aktivity, jako například výlety, tam v podstatě neexistují. Dcerka za 4 roky docházky do jejich školky byla jednou se školkou v cirkusu, s tím, že s dětmi jeli i jejich rodiče; já jsem byla jediný rodič, co s dcerkou nejel a bylo hned v celém městečku pozdvižení a půl roku se mělo o čem povídat. Jinak do škol se dochází i v sobotu, také se tam děti nepřezouvají a chodí v tmavě modrých zástěrách. Nemají kromě jedné, žádné přestávky a na každý den mají úkoly na 3 hodiny.

Letní prázdniny trvají 3 měsíce a na každý den v tom období mají několik úkolů. Opravdu mi tento školní systém nevyhovoval a byl to také jeden z důvodů, proč jsem tuto zemi opustila. Nemluvě o tom, že není možnost si tam najít práci. Většina obyvatel se tam věnuje zemědělství a tak pracovat v nějaké kanceláři, což je moje zaměření, je tam jen sen. Mladí lidé, co mají vystudované vysoké školy, tak utíkají do zahraničí, protože aby s diplomem prodávali v obchodě chleba, to asi není úplně to pravé. Tato země je opravdu krásná, ale jen a jen na dovolenou.