Mezi svými zákazníky v našem pekařství mám různé lidi. Leckteré něco trápí a já jako jejich prodavačka mám snahu jim pomoci. Chodívala k nám paní, která všechno pohanila. Sáhla na vánočku, a zdála se jí tvrdá. Naopak jiné pečivo se jí zdálo tak měkké, že by ho údajně domů nedonesla. I pro takové nespokojence mám pomoc. Např. frgály, velké koláče, které jsou opravdu pečené na objednávku, tudíž hodně čerstvé, měkoučké a chutné, jim balím a na požádání dávám na kusy kartonu. Zbývají mi z různého zboží, cukrovinek atd., které objednávám u cizích dodavatelů. Tak proč neumožnit bezproblémový odnos pečiva domů?

Přesto paní očividně hledala neexistující chyby. Něco ji trápilo, a tak si vylévala zlost na druhých.

„Ty rohlíky jsou čím dál tím menší,“ ošívala se a hledala dál, co by zkritizovala.

„Berou je i po stovce,“ usmívala jsem se dál. Taková paní mě nemůže rozházet.

„Po stovce? To jsou blázni. Co s tím dělají?“ remcala dál paní.

„No, asi jim chutnají, tak si je mrazí pro pozdější použití. Něco na strouhanku…“, odpovídám, a už přichází stálá zákaznice pro svých padesát rohlíků. Chodívá denně, má postiženého syna, který nechce gumové supermarketové rohlíky. „Dusí se mi rohlíky ze supermarketu, ale vaše sní bez problémů,“ směje se. Urejpaná paní pozoruje, jak si má stálá zákaznice sáčkuje desítky rohlíků a pochvaluje si jejich kvalitu. Zabírá to. Přejde k rohlíkům, nandá si jich nejdříve pět, pak ještě dva, nakonec odchází s deseti.

Druhý den přijde zase. Sáhne na vánočku, zaváhá… U kasy stojí tři zákazníci, každý drží v rukou jednu, nebo dvě vánočky. „Že bych vzala taky jednu? Ale je moc velká,“ zaváhá.

„Ano, je velká, nešizená. Ale za cenu malé,“ hodnotím její váhání.

„Ta vánočka je nejlepší, jakou jsem kdy jedla!“ usmívá se paní v řadě.

„Je opravdu moc dobrá,“ přidává se pán a ukazuje, že si bere rovnou dvě.

„A můžete z ní udělat i žemlovku,“ dodá ještě zákaznice.

„To já nejím,“ řekne paní nespokojená. „Já bych chtěla poloviční.“

Vím už, jak na takové zákazníky. „Tak já vám ji rozkrojím, a vemte si půlku,“ usměji se, vezmu do rukou nůž, jako že to myslím vážně.

„Tak já si vezmu celou,“ rychle spěchá paní nespokojená.

Od té doby chodí paní nespokojená denně. Vždy pro vánočku a rohlíky, občas přihodí koláč, nebo koblížek.

A dozvěděla jsem se od ní, že prodělala rakovinu. Děti se na ni vykašlaly a zatrpkla. A tak mám denně pro ni úsměv. Paní už není urejpaná. Začala se usmívat a cítím, že do našeho pekařství chodí ráda. Možná ani ne tolik pro pečivo, ale pro úsměv a vlídné slovo. A tak to má být.

V průběhu mé prodavačské praxe ke mně začala chodit smutná paní. Vždy slušně pozdravila, koupila čtyři grahamové rohlíky, a byla pryč. Ani nevím, jak se to stalo, že jsme si začaly povídat. Grahamové rohlíky kupovala pro svého vzdáleného příbuzného, starého pána umírajícího na rakovinu.

„Co se já ho natahám. Jsem už taky stará, ale nemůžu ho tak nechat. Děti se na něj vykašlaly a on umírá. Má bolesti, proto je protivný.“ Pán už měl metastázy všude a čekal na smrt. A tak jsem považovala za povinnost paní trošku ulehčit. Zasvětila jsem ji do existence asistenční služby, kdy jako hlavní asistent může pobírat příspěvek na péči. V průběhu pár dní jsem jí pomohla dokonce vypsat papíry, které byly k žádosti nutné. Mám s tím zkušenost, také jsem takto pomáhala vážně nemocnému kamarádovi. Paní mi byla vděčná.

Chodívala každičký den.

„Dnes jedu na třezalku do hor. Celá se třesu, zase mi vynadal. Má velké bolesti. Zažádala jsem o umístění do hospicu.“ Ano, pán odcházel ze života a paní si potřebovala oddechnout. Měla jsem pro ni vlídné slovo i objetí.

Jednoho dne mi paní přišla říct, že pán je již v hospicu, místě, odkud se už nevrátí. Konečně si odpočinula. Pán měl morfiovou pumpu i náplasti, už jen klidně spal.

Jedno pondělí přišla opět. „Tak pán už zemřel,“ řekla mi tichým hlasem. Kondolovala jsem jí, utěšila, že to bylo pro onoho starého pána vysvobození. „Vím to, ale těší mě, že vám to mohu sdělit,“ řekla paní a odcházela. Myslela jsem si, že už nepřijde. Ze svého domova to má ke mně daleko, v blízkosti našeho krámku bydlel onen starý pán. Teď už nebude mít důvod ke mně chodit. A mně se bude po ní stýskat. Ale paní chodí dál. Koupí jen dva grahamky, to jí stačí. Vždy si ale povyprávíme o horách, kam chodí na bylinky, a o tom, jak žije ona a jak já. Přestože nás dělí generace, cítím, že je to má blízká známá. I takový je úděl prodavačky…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10