Socka

Když jsem končila na prahu šedesátky vysokoškolské studium, nikdy jsem nedoufala, že se mi ještě podaří získat pracovní místo v oboru, který jsem vystudovala.  Zcela náhodou jsem se dozvěděla, že hledají pracovníka do sociálních služeb. Spíše ze zvědavosti jsem odeslala životopis i motivační dopis. Dva měsíce se nic nedělo, pak jsem byla pozvána na pohovor a nakonec mi bylo nabídnuto pracovní místo.

Přiznám se bez mučení, nebyla jsem si zcela jistá, že tento přechod zvládnu, že budu schopna si rychle a dobře osvojit zcela neznámý program a že bude se mnou nadřízený spokojen.

Byla jsem doslova „hozena“ do vody a na mně bylo prokázat svou schopnost rychlé adaptace. Zpočátku jsem byla zmatená a jen pomalu chápala záludnosti počítačového programu.

Již několik měsíců žiji zcela jiný život, než byl ten původní. Od Velikonoc, kdy mi zemřel manžel, jsem spíše živořila, myslím tím, že moje srdce bylo plné zármutku, nic jej nemohlo potěšit a rozptýlit chmury...

Děti mi hodně pomáhaly nalézt novou cestu životem, stejně tak i malá vnučka. Držely mě nad vodou, abych si nezoufala, ale já krom jejich lásky, potřebovala i určitý řád, motivaci a také chtěla jsem být ještě užitečná i pro jiné...

Osud mi přihrál tuhle šanci, kterou jsem zpočátku zamýšlela odmítnout a je dobře, že jsem odolala a rozhodla se pracovat v pomáhající profesi.

Denně se setkávám s různými osudy lidí, společně hledáme řešení. Snažím se krom profesní stránky, zohlednit při setkání s klienty i tu lidskou stránku. Žijeme v moderním a rychlém světě. Naše děti a vnuci „tahají“ noťasy i na dovolenou, neumí odpočívat a když s nimi mluvíte, jsou myšlenkami hodně daleko. Když jednou zestárnou, budou z toho, jak se říká „na větvi“ a budou si zoufat, že nemají přátele, že se neumí bavit a relaxovat.

Mnoho seniorů už nikoho nemá, jejich jediným přítelem je televize a rádio, nemají s kým vyrazit na procházku, nemá je kdo vyslechnout. Chybí jim kontakt s dalšími lidmi, ať už jsou to kamarádi   /mnozí již nežijí/, děti bydlí daleko a nemají čas na návštěvy. Je to začarovaný kruh. Každý senior bere svůj úděl jinak. Někteří, i když jsou těžce postiženi, děkují za každé ráno, jiní tiše ševelí: „Já už chci umřít, už mě tu nic nedrží“.

Na mou současnou práci mě připravilo několikaleté dobrovolnictví. Na geriatrii jsem se setkávala s pacienty, povídala si s nimi a hlavně naslouchala –  jejich vzpomínky a názory mě vracely do dob, kdy jsem byla mladá, evokovaly ve mně vzpomínky na  mé rodiče i kamarády ze „starých časů“.

I dnes z této doby „čerpám“, dobíjím se při hrátkách a procházkách s malou vnučkou, také v přírodě, četbou, setkáními s kamarádkami.

Cítím se mladší a pružnější, než jsem byla před rokem a hlavně vnitřně cítím, že jsem  se v této profesi našla. Celý život jsem k ní směřovala, až jsem na prahu seniorského věku, nalezla svůj „cíl“. Jsem „socka“, no a co! Tak se totiž zkráceně říká nám, kteří vykonáváme tuto profesi.

Jsem sockou nevýslovně ráda a věřím, že mě tento plodný čas posune v životě kvalitativně o kus dál. Možná mě čekají další otevřené obzory. Protože, když moc chceme, sny se nám mohou vyplnit. A když i ne, i ta cesta k nim nás pozitivně naladí, vyzbrojí trpělivostí a navíc budeme neustále „v očekávání“…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10