Mimosmyslové vnímání je výraz používaný pro nejrůznější těžko vysvětlitelné jevy. Své místo zde nachází i schopnost některých osob popsat místo nebo událost na značnou vzdálenost, nezřídka s odstupem či předstihem několika let. Mimosmyslové vnímání zahrnuje např. telepatii, jasnovidectví, vidění na dálku, zážitky z jiných životů. Jistě se většina čtenářů s touto tematikou setkala na stránkách tisku, knížek či televizní obrazovce.

Patřím ke generaci, která byla vychovávána (zejména ve školách) přísně racionálně, neboli na co jsem si nemohla sáhnout, nebo co se nedalo vypočítat, prostě neexistovalo. Dnes je obecně známo, že telepatie je zvláštní přenos informace z člověka na člověka a je možná na nejrůznější vzdálenosti, od několika metrů po několik tisíc kilometrů. Případy, kdy tato schopnost probíhá bezděčně, pod vlivem nějaké emoce, spadají pod pojem spontánní telepatie.

V odborné literatuře se uvádí, že zhruba deset lidí ze sta je schopno uvést hodnověrný příklad, ať už ze své vlastní zkušenosti, nebo z vyprávění svých známých. To je jen velmi stručný úvod a vysvětlení pojmu telepatie. Bohužel minulý režim vydávání této tematiky příliš nepřál. Konečně až v roce 1970 se po dlouhé době objevila první vlaštovka. Vyšla publikace dr. Zdeňka Rejdáka Perspektivy telepatie. Tehdy jsem doslova jedním dechem přečetla knížku, která postupně a schůdnou cestou objasňovala čtenáři pojem telepatie a zároveň mu přiblížila nejrůznější telepatické zážitky lidí, doložené četnými  svědectvími.

Přibližně v té době jsem si začala uvědomovat zajímavý fakt. Když jsem nastoupila do tramvaje, kde byla obsazena všechna místa a dalších několik lidí již muselo stát, zcela mimoděk jsem se postavila tam, kam mě nohy doslova donesly. Sedící pasažér následující stanici vystoupil a já jsem s klidem a uspokojením obsadila jeho místo. Tento jev se stal součástí mého každodenního života a po čase jsem ho začala vnímat jako samozřejmost. Ponechala jsem si tuto skutečnost pro sebe, protože jsem předpokládala, že by mi ji stejně nikdo nevěřil. Až po několika letech jsme si s matkou náhodně povídaly na téma telepatie a zjistily jsme, že moje zkušenosti z tramvaje prožívala řadu let i ona. Takže v našem případě o nedůvěře nemohlo být ani řeči. Od té doby uplynulo mnoho let, tramvaje v Praze už dávno nejezdí pouze s obsazenými sedadly a pár stojícími lidmi. Nemám proto možnost tuto svou schopnost prověřovat pravidelně jako dříve.
Vzpomínám si ještě na jeden případ z časů, kdy mi bylo „náct“. Tehdy uplynuly asi 3 roky od doby, kdy jsem se seznámila na prázdninách se stejně starou dívkou. Pak jsme si párkrát zavolaly, ale vzdálenost - byť v Praze - byla tak velká, že zůstalo jen u toho telefonování a po čase i to postupně ustalo. Až jednou, právě kolem těch mých 18 let, jsem si najednou vzpomněla: „Co asi dělá Inka?“ DO PĚTI MINUT VOLALA. Po třech letech. Domnívám se, že s podobnými situacemi se setkalo mnoho lidí.

Ale na závěr jsem si nechala jeden zážitek, při kterém mne ještě dnes mrazí. Dlužno podotknout, že se mi přihodil před 15 lety. Byla jsem tehdy na dovolené asi 200 km od Prahy. Ve 4 HODINY RÁNO  mě probudilo hlasité zvolání: „JANO!“ Doslova jsem vyletěla z postele, srdce mi bušilo, byla jsem nervózní. Nechápala jsem, co se děje, vlastně se mi nezdál ani žádný sen, který by mne mohl zneklidnit. To vše jsem si uvědomovala, ale nervozita neustupovala, spíše naopak. Už jsem samozřejmě neusnula. Vstávala jsem se špatnou náladou a stísněnými pocity. Po poledni jsem dostala telegram, že VE 4 HODINY RÁNO MI ZEMŘEL DĚDEČEK.