Borůvky - víte o nich všechno?Borůvky - víte o nich všechno? Bílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chutiBílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chuti Rybízová marmeláda - nejoblíbenější receptyRybízová marmeláda - nejoblíbenější recepty Školní rok a školní prázdniny v roce 2019/2020Školní rok a školní prázdniny v roce 2019/2020
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Pátek 23.08. 2019
Dnes má svátek Sandra
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Soudružko, stůjte!

18. 07. 2019 | Vaše příběhy

Za svůj kariérní život jsem zažila nadřízené ukázkově profesionální, lidsky na výši, ale i takové, na které nevzpomínám s „láskou a úctou“.

Moje první zaměstnání po škole bylo tak trošku ve stylu návratu do „stejné řeky“. Jenže jsem se místo mé mamky vracela já, její prvorozená dcera.  Šlo o téměř „babský“ kolektiv a já do oběda musela poslouchat sáhodlouhé historky z rodin i manželství. Naše sekretářka byla milá a příjemná paní. Také už za zenitem a tradovalo se, že kdysi před léty měla techtle mechtle se šéfem. Nakonec zůstalo jen u „mechtlí“ a ona se stala prodlouženým „uchem“ starého pána. Věděl vše, co se kde šustlo, dokonce znal naše politické i pracovní názory. Před Miriam mě varovaly kolegyně, ale já byla mladá a do života jsem si moc mluvit nenechala. Snažila jsem se také inovovat postupy v účtařčině, ale to jsem si naběhla. Ve zkušební době jsem dostala výpověď. Nadřízený upřednostnil dceru Miriam, která právě s odřenýma ušima ukončila střední. Bezpáteřní šéf byl notně manipulován svou bývalou milenkou.

Mě čekaly otevřené obzory. Další pracovní místo bylo v malé zastrčené firmičce, kde jsem se měla starat o poštu. Kolektiv zde byl velmi přátelský a „ryzí“. Utužoval se každý týden na po pracovních sedánkách. Měli svou oblíbenou hospůdku, za „vrch stolem“ seděl šéf a kolem jeho „kuřátka“. S prací jsem neměla problém, ale nebavilo mě vysedávat s obstarožními kolegy, přizvukovat šéfovi a rozebírat nesmysly. Venku burácel život, čekaly příležitosti. Když jsem několikrát našla výmluvu, proč na dýchánek nejít, čekala mě opět výpověď, opět  ve zkušební době.

Ve stejném městě se opět blýsklo na lepší pracovní „časy“. Velký podnik, ryze ženský kolektiv, jen šéfem byl muž. I když jsem o tom po čase začala i pochybovat. Vždy vysmátý, v čisté bílé naškrobené košili. Ochoten vyřešit vše, co jeho děvenky tížilo. U něj v kanceláři se střídaly kolegyně v tempu, jaké přináleželo, oblíbenosti té, či oné z nich. Vždy alespoň jedna byla terčem pomluv a dýchání na krk. Šéfík měl tenoučký hlásek, jako by mu jej ukul pověstný kovář od „neposlušných kůzlátek“. To proto, že vždy s dotyčnou stěžovatelkou soucítil a dlouze ji v kanclu chlácholil. Jednou se mi stalo, že jsem kvůli zábavě do brzkých ranních hodin zaspala do zaměstnání a přišla se omluvit až kolem poledne s tím, že poprosím o dovolenou. Vysmátý šéf mě přijal v kanceláři a s významným pokynem, že ostatní nemají rušit, zavřel dveře. Samozřejmě, že jsem si našla jinou výmluvu a požádala o dovolenou. Šéf kroužil kolem stolu jako sup a když mi po třetí pošimral krk jestřábím „pazourem“, vstala jsem a z místnosti odešla. Tu dovolenou mi sice dal, ale začaly se kupit úkoly za kolegyně, naschvály, posměšky, a tak jsem v dalším měsíci dala výpověď sama.

Naštěstí jsem nehledala dlouho, uvolnilo se místo v jedné kanceláři ve městě. Šlo opět o ženský kolektiv, šéfová mi připadala trochu „rozevlátá“ a nečitelná, ale místo jsem vzala. Spřátelila jsem se s kolegyní, se kterou jsem byla v kanceláři a od ní jsem se dozvěděla, že je šéfová kvartálním pijanem. Když to na ni přijde, je lepší se klidit z cesty a neodporovat. Je zvláštní, že tato právní kancelář fungovala a měla dostatek zakázek. Z počátku byl celkem klid, asi před bouří, protože záhy přišla má hororová zkušenost s „nalitou“ šéfovou. Dostavila se klientka a naše nadřízená byla totálně „na šrot“. Kolegyně se snažila paní odvést do vedlejší kanceláře, že věc vyřídí ona.  Ale zle pochodila, šéfová se notně rozezlila a začala po ní házet šanony. Když jsem vešla i já, hned jsem nějakou složkou dostala po hlavě. Na štěstí to nebyl obsáhlý spis, a tak nedošlo k úhoně. Po šanonech letěly psací potřeby a květináče s muškáty. Poslední, co jsem zaregistrovala byl fakt, že se šéfová chopila nože, sice toho na dopisy, ale i tak se mi rozbušilo srdce a snažila jsem se uniknout. Ve chvíli, kdy kolegyně volala telefonem „bezpečnost“, nožem vrhla proti mně. Stačila jsem si dát před obličej Občanský zákoník, a tak ránu odrazit. Až poté se paní šéfová trochu uklidnila. Ruka zákona se sice dostavila, ale vše se řešilo domluvou a pokutou, ona totiž paní doktorka byla manželkou jejich šéfa. Z této práce jsme nakonec odešly obě, bez šrámů a zlomenin…A paní šéfová řádila ještě nějakou dobu, ale nakonec ji manžel dal na léčení a stala se ženou v domácnosti…

Po mém provdání jsem nějakou dobu byla doma s našimi robátky, ale nakonec jsem si byla nucená místo opět hledat. Opět to byl veliký státní podnik a já zde pracovala jako dělnice u pásu. Zvykla jsem si, spolupracovnice sice nebyly moc mluvné, ale když se dařilo, dalo se zde občas i celkem pěkně vydělat. Nejbližší nadřízená byla ženská od rány, holky se jí bály a vždy jí ustoupily. Nechtěla je pouštět v pracovní době k lékaři, deptala za práci, pomalu se bály jít na toaletu. Svačily v odéru lepidel a kraválu ze strojů.

Já byla odvážnější, k lékaři jsem šla, když jsem potřebovala, reptala proti špatným normám i proti zlým vztahům na pracovišti. A protože nebyl valný zájem o pozice u pásu, „vydupala“ jsem si zkrácenou pracovní dobu. Syn na mě čekal ve školce celý den, letěla jsem vždy za ním jako na křídlech, jen aby tam nebyl o minutu déle. Tenkrát to na hale vřelo, očekávala se nějaká papalášská návštěva „zhora“, uklízelo se, šéfová nám kontrolovala i knoflíky na pláštích. A to ještě netušila, co se chystám provést. Já nikdy v žádné straně nebyla, ani můj muž, a tak jak se blížila 14. hodina, kdy mi padla, uklidila jsem stroj a ve 14.10 jsem vyrazila k šatnám. Ve 14.15 měla začít ona celozávodní schůze. Šéfová mě „zmerčila“ a od jejího velícího pultu se ozvalo: „Soudružko, stůjte!!!, za chvíli začíná schůze!“ Já se jen otočila a zvolala na celou halu:„Milá paní, mně už padla a ve školce na mě čeká můj malý syn! Vaše schůze mě vůbec nezajímá!“ A hrdě jsem odkráčela k šatnám. Dlouho se mluvilo o mém „prohřešku“ a ten měsíc jsem dostala po prémiích. Ale jinak se mi zdálo, že má šéfová vůči mně respekt a trochu se mě bojí. Navíc, na mou pozici se moc zaměstnanci nehrnuli. Zůstala jsem ještě rok, ale nakonec si našla něco jiného.

V dalších zaměstnáních jsem měla jen šéfy, různých povah, návyků, ale vždy jsme spolu nějak vyšli. Důležité bylo splnit si povinnosti a až pak si dovolit i trošku „rebelství“. Dost mě pobavil jeden ze šéfů, který mi vytýkal, že je pro mě důležitější manžel, děti a rodina, nežli práce…

Hodně slýchávám o současných špatných vztazích na pracovištích, protěžování oblíbenců, donášení, neprofesionalitě apod. Bohužel takto se tomu děje i ve státní sféře. Vždy si říkám, že karma ty, kteří škodí vědomě jiným, jednou dostihne, a to i na té „profesionální“ úrovni.

Moje poslední zaměstnání i mí poslední šéfové mi dali pocítit, že ač jsem v důchodu, berou mě za sobě rovnou. Když pochybím, stihne mě „trest“ a když zaboduji, přijde i malinká pochvala. Ne každý má to štěstí, potkat příjemný kolektiv v době, kdy známí již chodí do senior klubů nebo sledují Šlágr. Některé vztahy s kolegy přetrvaly dodnes a já jsem osudu vděčná, že mi do cesty přivál všehochuť šéfů, mohu srovnávat, vzpomínat a někdy i radit třeba svým dětem. Za čas určitě i vnukům. Zatím mám jedinou vnučku a nedávno při cestě do školky, kdy jsme už probraly „pohlavní“ život Kudlanky nábožné, se zadívala na „uklízecí firmu“, která napichovala papírky a nedopalky. Zasvítilo jí v očičkách a zvolala: „Moje milá babičko, tohle je práce snů, to chci dělat. Aby bylo naše město čisté a krásné!“ Spadla mi čelist a nekomentovala jsem. Jen pevně věřím, že si to cca za 15 let rozmyslí….


Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Soudružko, stůjte!:

Soudružko, stůjte!
Soudružko, stůjte!
 



Komentáře
« Předchozí   1   2  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
Jaruško, krásně jsi to sepsala. Taky ráda vzpomínám na svou první, druhou, třetí práci...
Obrázek uživatelky
profil

Moc pěkný článekSmajlík Já jsem měla štěstí na šéfy
Obrázek uživatelky
profil
moc pěkný článek. SmajlíkSmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Jarka, mala si to v zamestnaniach pestré a pekne si to opísala.
Ja som vystriedala len 5 zamestnaní aj to väčšinou len vtedy, keď sme sa sťahovali z jedného mesta do iného.
Šéfovia, ako nakoniec všetci ľudia, sú rôzni.
Ja som väčšinou mala šťastie na dobrých šéfov aj kolektívy a radšej som pracovala v mužskom, prípadne zmiešanom kolektíve, ako v ženskom.
Obrázek uživatelky
profil
Jaruš, moc hezký článek, dobře jsem si početla a vzpomínala na své příběhy. Jenže na rozdíl od tebe jsem po škole dostala umístěnku a na tom místě jsem zůstala celý život, 39 roků až do důchodu. Moc se mi tam líbilo bezva kolektiv, krásná práce, nebyl důvod odejít jinam.SmajlíkSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Přehledné srovnání bankovních i nebankovních půjček online na Usetreno.cz



NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles