Sourozenci

Nikdy jsem nechápala, že nějaká matka upřednostňuje jedno dítě před druhým, stejně tak, jako jsem nemohla pochopit případy, kdy se rodiče přou po rozvodu o dítě, nebo ho používají jako hromosvod při svých hádkách a sporech. I když…

 

Dětství jsem měla klidné. Vždy mi trochu vadilo, že když se narodil bratr Marek, měla jsem tehdy tři roky, jako by se všechna pozornost mé mámy svezla na něj a já byla trochu bokem. Mamka nikdy nedělala rozdíl v tom, co komu koupí, čím nás podaruje. Dalo by se říct, že vánoční, narozeninové, ale i běžné dárky během roku volila ve stejné cenové hladině, přiměřeně našemu věku. Je dokonce pravdou, že jsem na Vánoce dostala coby starší drahou chodicí či mluvící panenku, zatímco mladší bráška dostal obyčejné autíčko, přestože snil o tom na ovládání. Nebylo to ovšem proto, že by se na něm šetřilo. Dostal víc autíček, nebo další hračky, ale na autíčko na ovládání byl prostě ještě maličký. Mamka se ale s Markem víc mazlila, hrála si, věnovala mu celkově víc času. Vysvětlovala to tím, že je mladší, a já to tak brala. Marek ale rostl. A tak jsem cítila jako obrovské příkoří, když jsme byli větší a mamka si zaběhla do obchodu s tím, že mám na bratra dávat pozor. Dávala jsem, ale tomu, že bratr během mamčiny nepříjemnosti rozbil hrnek a dva talíře, které byly na stole po umytí, tomu jsem přesto nemohla zabránit. Na zadek jsem dostala já. Měla jsem ho přece hlídat. Tak to bylo i s křišťálovou vázou, tehdy luxusním zbožím. To jsem si dva dny pořádně na zadek nesedla. A bráška nedostal ani vynadáno. Lustr rozbil dokonce, když byla mamka doma. Taťka byl tehdy v práci, a tak se mě nemohl zastat.

Tehdy jsem cítila první obrovskou vlnu příkoří. A tak jsem s radostí kvitovala, když bratr začal své prohřešky maskovat. Rozbil něco, střepy tajně vyhodil a dělal jako by nic. Stejně to bylo se ztrátami. U nás byl ten mírnější taťka. Nikdy nás nebil, nekáral. Vždy pochopil. Bratr když něco ztratil, šel za tatínkem, řekl mu, oč se jedná, a taťka mu dal tajně peníze na nové. A tak mamka ani nepostřehla, že Marek má nové gumy, tužky, pera a další. Já byla ta pečlivá, vždy jsem si na věci dávala pozor. Bratr ale časem pochopil, že i věci, které nedokáže zamaskovat a na které mu tatínek nedá, dokáže sehnat. Jednoduše, pokud jsme měli věc stejnou, sebral ji mně a dělal, že on o nic nepřišel. Tak jsem si začala věci tajně značit a vlna příkoří ve mně rostla.

S taťkou jsem si rozuměla víc, než s mamkou. Zdál se mi, a dodnes si to myslím, spravedlivý. Mamku dokázal mladší bratr vždy obměkčit, zatímco já coby starší sestra slízla vždy vše i s úroky, a to i za bratra. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy mi můj mladší bratr zlomil nohu. A omyl to v žádném případě nebyl! Lítali jsme tehdy s ostatními dětmi venku a já měla Marka hlídat. Byl jako náš ocásek. Tehdy mi bylo asi devět let. Chtěla jsem si s kamarádkami povídat, hrát s panenkami, a bratr se dožadoval pozornosti. Samozřejmě, že si s ním holky nechtěly hrát. Bratr se naštval, vběhl mezi nás, sebral nám všechny panenky, o které jsme se s pečlivostí staraly, a všem utrhal hlavičky. Ty pak hodil do kanálu. Samozřejmě, že jsme já i mé kamarádky plakaly a vyhrožovaly mu výpraskem.        

Už jsem chtěla utíkat domů a vše říct, protože jistě by si přišly stěžovat i maminky holčiček, nekupovaly přece panenky nadarmo, když se přiřítil můj bratr. Držel v ruce obrovský kámen a křičel na mě, že mi jím zlomí nohu, abych nic nemohla jít říct. Asi mi tehdy skutečně nechtěl nohu zlomit, chtěl mě jen postrašit, ale pravdou je, že kámen mi na nohu hodil. Pocítila jsem obrovskou bolest a kamarádky utíkaly pro naši mamku. Bratr mezitím utekl. S pláčem jsem mamce řekla, co se stalo, s děvčaty jsme ukázaly panenky bez hlaviček. V tu chvíli přišel náš taťka z práce. Já nemohla chodit, a tak mě poslala mamka s taťkou na chirurgii. Měli jsme naštěstí auto, kterým mě taťka odvezl, zatímco mamka čekala doma na Marka. Při odjezdu mi přikázala, že musím říct, že jsem spadla sama. Že by to měl Mareček potom ve škole a všude špatné. Plakala jsem, že mě mohl můj bratr zabít, a mamka tehdy slibovala, že si to s bratrem vyřídí, dá mu co proto. Uvěřila jsem, že má bolest nezůstane nepotrestaná, a na chirurgii lhala. Asi se jim to nezdálo, ale nakonec vystavili zprávu o mé nešikovnosti.

Když jsme se s taťkou vrátili z chirurgie, bratr ještě doma nebyl. Chvilku mamka ještě nadávala, jak mu dá co proto, jak dostane za to, co provedl. K večeru ovšem mamka přecházela nervózně po pokoji a strachovala se o bratra. Mě noha v sádře bolela, učila jsem se chodit o berlích, a mamka se bála o mého bratra, který mi vše způsobil.

Když se pozdě večer bratr přece jenom vrátil domů, mamka ho div nezlíbala. Plácla ho přes zadek, to asi proto, abych nic nenamítala, ale bratra to očividně nebolelo. Jak si také vysvětlit to, že zatímco ho mamka „mlátila“, on na mě tajně vyplazoval jazyk a do očí se mi smál?

Už jsem nic nenamítala. Byla jsem starší sestra. Musela jsem skousnout ledaco. Docela mě to změnilo. Moc si nepamatuji z dětství, že bych někdy plakala. To Marek byl hned naměkko. Věděl, že u maminky si vše vybrečí, zatímco mně pláč nikdy nepomohl. Vzpomínám si z dětství, že jsem dokonce nedokázala brečet ani na pohřbech. Už na základní škole mi umřeli obě babičky i oba dědové. Ani na jednom pohřbu jsem neplakala. Měla jsem je moc ráda, všechny čtyři, ale plakat jsem neuměla. Bála jsem se maminčina hněvu. Když jsem plakala, kárala mě. Ale i to bylo špatně. Mamka pak říkala, že bráška má srdce, bylo mu babiček i dědů líto, zatímco já jsem bezcitná. Tak nějak jsem vždy nacházela oporu v taťkovi. Ani jsem netušila, že chování mamky rozděluje mě i bratra. Byl to sice bratr, ale nikdy jsme neměli příliš vřelý vztah. Prostě s námi bydlel, a basta.

 

Měla jsem po maturitě, brácha byl ještě na základní škole, když občasné hádky rodičů a neshody přerostly v každodenní nepokoje. Tehdy jsem už chodila se svým prvním klukem, Karlem. Strašně jsem se za naše styděla, a tak jsem se snažila co nejvíc být z domu pryč. Můj přítel byl o pět let starší, pracoval a právě dostal ze zaměstnání přidělen byt. A tak jsme byli často u něj.

 

Naši se nakonec rozvedli. To zhatilo můj plán jít na vysokou školu. Neuměla jsem si představit, že bych se v tomto ovzduší připravovala na přijímačky. Našla jsem si práci nedaleko domova, čistou v kanceláři, a ta se mi líbila. Doma se mi ale nelíbilo vůbec. Naši ještě žili spolu a stále se hádali. Nakonec se mamka domluvila s kamarádkou, že k ní může jít bydlet. Její známá nebydlela ale v našem městě. Marek jako nezletilý byl přidělen do výchovy mamky, já už byla plnoletá, o mě se nikdo nezajímal. Proto se Marek odstěhoval společně s mamkou a já zůstala v našem dosavadním bytě s taťkou. Rozdělili jsme si pokoje, já si udělala z ložnice svůj pokojík a taťka spal v obýváku. Už jsem vydělávala, i když směšné absolventské peníze, ale měla jsem se z čeho živit. Taťka nikdy nehleděl na peníze. Po mně chtěl za bydlení jen směšných pár korun, často nakupoval do ledničky a mě neomezoval. Neměla jsem se zle.                                                                               

Ale máma se mi neozývala. Žila si ve městě vzdáleném od našeho třicet kilometrů a jen občas od bratra jsem se dozvěděla, že společně jeli na zájezd do italského Bibione, pak do Bulharska a docela mě dostal letecký zájezd do Řecka, zatímco já u moře ještě nebyla. Jako bych byla jen tátova. To taťka platil na bratra do jeho plnoletosti vzorně výživné, a když se viděli, vždy mu dal nějakou drobnost.  Cestovat s taťkou jsem nemohla, protože taťka od rozvodu truchlil. Nebyl to on, co se chtěl rozvádět, a těžce nesl odloučení. Byl smutný, často plakal. Právě v tomto období zemřela naše sousedka, paní Nulíčková. Měla jsem ji ráda. Už jako holce mi dávala bonbony a povídala si se mnou o kytičkách a dalších holčičích věcech. Když jsem byla větší, chodívala jsem sousedce na nákup. Na pohřeb šli téměř všichni sousedé, paní byla velmi oblíbená. Tehdy jsem poprvé plakala na pohřbu. Prostě se ve mně vše uvolnilo a já plakala a za slzy jsem se nestyděla. Možná to bylo proto, že na pohřbu nebyla mamka. Byl tam jen můj táta, a dokonce přišel i Marek. Ač to byla smutná událost, já pocítila radost z toho, že dokážu projevit své emoce.

 

Po pohřbu jsem taťku přemluvila, že zůstanu na noc u přítele. Byla jsem sice už dospělá, přesto jsem se otce na vše ptala, protože měl o mě strach. Neměla jsem náladu na něžnosti, objímání, ale chtěla jsem být s Karlem. Ten si ale mou přítomnost vysvětloval jinak a dožadoval se intimností. Odmítla jsem, a tak použil násilí.

Cítila jsem se špinavá, špatná a bylo mi z toho, co se v noci stalo, zle. Od Karla jsem utekla a do rána jsem chodila po městě. Až ráno jsem se zbědovaná vrátila domů. Taťkovi jsem nic neřekla, styděla jsem se. S Karlem jsem se okamžitě rozešla. Byla jsem ale mladá, zraněná, neskutečně nešťastná. Chvilku jsem přemýšlela i o sebevraždě. To jsem ale okamžitě zavrhla. Když táta ztratil mámu, nemohla jsem mu ublížit ještě já. Potřeboval mě a já se potřebovala někomu svěřit. Tehdy jsem veškerou tu bolest sepsala do dlouhého dopisu, který jsem zaslala mamce. Hned jsem toho litovala, ale dopis byl už poslaný. Nejprve se nedělo vůbec nic. Až po týdnu přišla odpověď. Mamka v ní chladně konstatovala, že jsem si to možná vymyslela, a i kdyby, určitě jsem Karla provokovala. Na závěr mě obviňovala z toho, že jsem k příteli šla na noc, když jsem nepočítala s tím, že se budeme milovat. Zkrátka jako vždy, za vše jsem mohla já.

To byla další rána poté, co mi zasadil Karel. Dopis jsem roztrhala na kousky a spláchla do záchodu, na vše jsem se snažila zapomenout. Byla jsem hrozně ustrašená a držela se doma.

Po čase jsem si dokonce začala sama namlouvat, že jsem Karla vyprovokovala. Nic jsem nikde neoznámila, jako by se nikdy nic nestalo.

 

Po čase jsem si při zaměstnání dodělala vysokou školu, zatímco Marek se s bídou vyučil za zámečníka. Na oslavu přišel jen táta. Mamka se prý necítí. Ani mě to nepřekvapilo.

 

Bratr dlouho u naší mámy nežil. Nevím proč, ale už na učilišti skončil na internátě, přestože se učil deset kilometrů od mámina domova. Já dál žila s tátou.

S bratrem jsem se už téměř nevídala. Po vyučení zůstal pracovat v podniku, pro který se učil a měl už i své zájmy. Já se pomalu otřepala ze zážitku, který mi připravil můj první přítel, a po nějaké době poznala nejlepšího mužského společně s mým tátou, který kdy pod sluncem chodil. Až s milovaným mužem jsem postupně získávala sebevědomí, naučila jsem se nestydět za slzy a plně projevovat emoce.

Vdávala jsem se a pod srdcem už nosila naši Verunku. Rodiče se nemohli dohodnout, kdo z nich na svatbu přijde, a tak nepřišel ani jeden. Byl tam jen bratr. Společně s manželem jsem vyvdala i prima tchyni a tchána, a tak mě to tolik nebolelo.

Tři roky po naší Verunce se bratrovi, který se také už oženil, narodil syn Pavel. Občas jsme se vídali, nebylo to ale nijak často. Občas jsem přijela také za mámou. Snažila jsem se jí odpustit. Nikdy jsem už o křivdách, kterých se dopustila, nemluvila. Zdálo se, že se vše vrátilo do dobrých kolejí. Až nedávno.

 

Mamka mi volala kvůli tomu, že se jí ozval zájemce o chatu. Naši totiž vlastnili v době rozvodu chatu na horách. Jako děti jsme tam rádi jezdili. Po rozvodu se naši vypořádali s majetkem, jen daná chata zůstala v majetku obou dvou. Nevyužíval ji ani taťka, kterému už tolik nohy nesloužily, a ani mamka, která už také byla dost nemocná. Byla to taková rodinná chata a my se na ní s bratrem střídali. Občas tam zajel bratr s rodinou a občas zase já, o náklady jsme se dělili. Bylo to fajn chatu mít a ušetřit za tuzemské dovolené, navíc okolí chaty je krásné a chata časem získává na hodnotě. Mamce se ale ozval vážný zájemce s tím, že by měl zájem chatu od rodičů odkoupit.

 

„Nejezdím tam ani já, ani táta, zkus mu to říct,“ volala mi mamka.

To byla pravda. Věděla jsem ale, jak taťka je rád, že chata je. Představoval si, že zůstane společnou chatou naší rodiny a jednou tam, stejně jako nyní já s Markem, bude jezdit má Verunka s rodinou a Markův Pavel se svou rodinou. A kdyby časem byly potřeba peníze, chata se může prodat. Nikoli však nyní, když jsme všichni zabezpečeni. To byl z mého pohledu dobrý názor, nicméně mamčinu prosbu jsem tlumočila.

Měsíc se máma s tátou hádali kvůli chatě. Taťka vypadal, že to nepřežije. Špatně spal, užíval prášky na spaní a celý se třásl. Dokonce jsem ho zastihla, že pláče. Mamka mi naopak vyčítala, že ho nedokážu přesvědčit. Argumentovala tím, že se jednou o peníze s Markem lépe podělíme. Mluvila v té době pořád o smrti, rozdělovala majetek a veškeré své finanční produkty rušila. Prý nás chce spravedlivě podělit. V té době se mamka nějak dozvěděla, že taťka má uzavřené penzijní připojištění a pro případ úmrtí má uvedenou mě jako dědice. To mamku nazlobilo. Telefonicky mi začala vyčítat, že Marka jednou ožebračím. To se dotklo mě. Nikdy v dospělosti jsem o peníze od rodičů nestála. Měla jsem svého muže, pracovala jsem a byla spokojená. A kdyby bylo vše psáno na mě, připadalo mi rozumné, že se o vše po rodičích s Markem podělím. Nikdy bych ho neokradla! Mamka už nevěděla, jak argumentovat, tak mi začala vyčítat, jak Marek těžce dře, a já sedím v kanceláři na zadku. S mamkou se zase přetrhaly vazby, ale chata zůstala. Dokonce jsem mamce nabídla, že její podíl odkoupím, jen aby měl taťka klid a těšil se, že jednou na chatě budou jeho vnoučata a snad i pravnoučata na něj vzpomínat. Jenže mamka odmítla.

 

Krátce nato onemocněl můj muž a po roce boje s nemocí podlehl. Byla to hrozná rána a jedinou oporou mi byla má dcera Veronika. Když jsem se ze ztráty trošku otřepala, bolest nepřejde úplně nikdy, vyměnila jsem náš velký byt za menší. Verunka už měla svého přítele a stěhovala se k němu. Mně stačil malý byt. Abych nikomu nebyla na obtíž, mimo své hlavní zaměstnání jsem začala vypomáhat kamarádce v prodejně s obuví. Moc mě to baví, je to odreagování po mé duševní práci v kanceláři. Díky těmto dvěma pracím mám krásný pocit, že jednou po mně něco zůstane pro mé potomky.

Nedávno se opět ozvala mamka. Nejdřív opatrně, že o mně už dlouho neslyšela.

„Přišla jsem o muže, to víš.“

„No právě, a ke mně ani nepřijdeš.“

 

Vykonala jsem zdvořilostní návštěvu u své mámy. Napekla jsem zákusky, koupila dobré kafe a přijela k ní. Vypadalo to, že všechny křivdy byly zapomenuty. A to až do chvíle, kdy jsem se náhodou prořekla, že s tátou to nevypadá dobře. Vždyť už se mu blíží devadesátiny.

 

„A přepsal to penzijní připojištění konečně i na Marka?“

To byl konec míru. Od mámy jsem doslova utekla. Jak si má vlastní máma může myslet, že bych svého bratra ošidila? Když mi ještě vyčetla, že bratr těžce pracuje, zatímco já sedím na zadku v kanceláři (nikdy jsem se nesvěřila s tím, že ještě vypomáhám v obuvi a spím čtyři hodiny denně), došla mi trpělivost. Bratr, který má ženu a úplnou rodinu, bude vždy chudáček, zatímco já, která přišla o muže svého života, kterého mi žádné peníze nikdy nenahradí, jsem bezcitná mrcha.

 

Obeznámila jsem taťku s tím, že si přeji, aby svůj finanční produkt přepsal na bratra.

Zároveň jsem si uvědomila, že jsme s bratrem nikdy neměli ryzí sourozenecký vztah. Rozvod rodičů nás rozdělil a každý jsme v citlivém věku bydleli jinde. Když se nám narodily děti, tak co vím, snažil se náš táta i máma dávat oběma stejně. Přesto mi stále matka vyčítala, že náš otec dává určitě Verunce víc, než dává Markovu Pavlovi. Markův Pavel už pracuje, má Veronika studuje vysokou školu. Pavel má vysoký příjem, Veronika žádný nemá, ale přivydělává si brigádami a má svého přítele. Naši nedělají proto mezi vnoučaty žádný rozdíl. Vím, že pokud Veronika přijde navštívit svého dědu, občas jí nějakou korunu na přilepšenou dá. To stejné ale pošle Pavlovi, který si na dědu téměř nevzpomene.

 

Ač mám v sobě, a budu mít navždy, pocit, že mi máma vždy ubližovala a upřednostňovala mého bratra, rozhodla jsem se nyní v dospělosti zlepšit naše sourozenecké vztahy. Začala jsem se s bratrem víc vídat. Nedávno jsme byli na výletě v Praze. Navštívili jsme spolu zoo a docela jsme si to užili. Není přece možné, aby to, že rodič upřednostňuje jedno z dětí, rozdělilo dva sourozence? Nás se vztahy našich rodičů netýkají. Myslím, že si s Markem rozumím mnohem víc, než kdy dřív.