Tahle příhoda se mi stala hned pár týdnů poté, co jsem se přestěhovala za manžou do Ostravy. Do té doby jsem do tramvajky nevstoupila a upřímně, do dneška je nemám moc ráda. Řidič jedoucí stylem brzda-plyn je v tramvajce mnohem horší, než třeba v autobuse. O nastupování s kočárkem ani nemluvím. To ráno jsem ale naštěstí jela sama.

Špatně jsem se ale podívala do jízdního řádu, takže jsem si nevšimla, že můj autobus nejede až do města, ale končí na Hranečníku. A co hůř! Že nekončí na normální zastávce, ale u točny tramvají, kde jsem to vůbec neznala. Bohužel jsem se zapomněla podívat z okna, takže když mě dav lidí vyklopil na konečné, vůbec jsem netušila, kudy se dostat k hlavní cestě.

Chvíli jsem bezradně chodila dokola a pak se zeptala přítomné paní, jestli neví, kde stojí autobusy do centra Ostravy. Paní mě asi špatně pochopila, protože prohlásila, že stačí sednout do jakékoliv tramvajky a jsem v centru. No bezva. Co teď? Nikdo jiný už tam nebyl – bylo přece jen brzo ráno, tak jsem se šla podívat ku tramvajkám.

Pátrala jsem v seznamu zastávek po nějakém známém jméně. Hurá, Výstaviště, to znám. V kapse jsem měla 24hodinový lístek, takže jsem se znatelně uklidnila. Spoj měl přijet za sedm minut. Mezitím přišlo ještě pár dalších lidí, ale já se rozhodla jet tramvajkou. Já to přece zvládnu!

Nakonec přijela a já nastoupila. Pořád jsem se klepala, ale statečně, aby si nikdo ničeho nevšiml. Přijeli jsme k mostům (vážně si už nevzpomenu, jak se ta zastávka jmenuje) a já se rozhodla tam vystoupit. Bylo to přeci jenom trochu blíž k místu, kam jsem potřebovala. Vystoupila jsem, ale ouha! Nedokázala jsem se z toho bludiště vymotat a dostat ven. Tak jsem se po chvíli radši vrátila na zastávku, počkala na další tramvajku a přece jen dojela na zastávku Výstaviště. Ale než jsem šla vyřizovat všechny obchůzky, musela jsem se stavit na kafe. Tak moc to se mnou zamávalo.